Neilustrovat, ale analyzovat. Dokument ČT

Existuje veřejnoprávní dokument?

Ve společnosti jsme přijali konsenzus, že existují veřejnoprávní média, v jejichž roli hluboce věřím, a myslím si, že zušlechťují a umožňují velké množství názorů. Z podstaty existence veřejnoprávních médií vychází i audiovizuální druh komunikace, který je v souladu s veřejnoprávní službou. 

A pokud se shodneme, že existuje něco jako dokumentární film, což v televizi z její podstaty má i prvky publicisticko-novinářské práce, tak existuje i něco jako veřejnoprávní typ dokumentární tvorby. Služba dokumentu v médiu veřejnoprávní služby tedy existuje. Stále ovšem jde o něco, co vytváříme, není to nikde kodifikované.

„Při pohledu na filmovou nabídku vidíme, že i ve filmu se stále více reaguje na nervozitu, obavu a smutek z nástrah klimatických změn.“

Vnímáte v současné dokumentární formě nějaké trendy?

Vnímám určité přiklánění k hybridnímu dokumentu, se kterým velmi souzním. Jsem například nadšená z toho, o co se v novém projektu Úřad práce pokouší Adéla Komrzý. S velmi poctivou rešerší jde do hrané interpretace, hledá smysl tématu a správnou formu, aniž by se uzavřela do toho, co je formálně dokument, experiment nebo hraný film. A nakonec půjde o film dokumentárnější než mnoho dokumentárních filmů.

Jindy se zase reaguje na úspěch jiných filmů a na něj navazující divácké nadšení. Když se podívám na filmovou nabídku, tak je jasné, že například film Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše Ještě nejsem, kým chci být přinesl určitý příklon k návratu k archivním materiálům i fotografiím.

Obecně si přeji, aby více autorů vystoupilo ze zajetých cest. I z toho důvodu, že odbytiště dokumentárních filmů se mění nebo se prolínají. Rovněž zajeté distribuční modely, kdy má film premiéru, pak jde do televize a pokračuje dále, se nevyhnutelně posouvají. Tím pádem se mění i formáty, respektive žánry, respektive pojetí žánrů.

Vnímáte posun i v tematické lince?

Televize pokryje velmi širokou škálu, takže je těžké zachytit konkrétní témata. Její struktura stojí na tom, že v ní najdeme distribuční dokumentární filmy, ale také snímky vázané na běžné pojetí veřejné služby. V tom případě se jedná o díla, která se vztahují k aktuálnímu dění, výročí významných osobností nebo výrazné události. V tomto je televize pro dokumentaristy možná trochu schematická, nicméně s plněním veřejné služby jsou spojena konkrétní témata.

A pak jsou tu společenské dokumenty, které z hlediska témat reagují na to, co se děje, a na aktuální společenskou náladu. V Česku, stejně jako pravděpodobně všude v Evropě, tak momentálně vidíme nárůst témat týkajících se Ukrajiny. Někdy jsou to ryze ukrajinská témata, někde je zapojen český element. 

Při pohledu na filmovou nabídku vidíme, že i ve filmu se stále více reaguje na nervozitu, obavu a smutek z nástrah klimatických změn. Vnímám bohužel také stálou konstantu portrétních dokumentů, které jsou sice svázané plněním veřejnoprávní role, ale také konformismem určité části autorů či autorek.

Napadá vás téma nebo společenská nálada, které dokumentární tvorba ještě nepokrývá dostatečně?

Napadá mě například to, co dělali Klusák a Remunda v Českém žurnálu, šlo o určitou analýzu rozdělené společnosti. Pouštěli se do kauz, jejichž prostřednictvím zkoumali anatomii společnosti. Bylo to situační a kritické dílo, tvůrci ale zároveň přinášeli všechny hlasy a zanechali silný autorský otisk. 

Podobného rázu je aktuální Velký vlastenecký výlet Robina Kvapila, který neilustruje, ale analyzuje. Jde do konkrétní situace, snímek se skutečně „v přímém přenosu“ snaží zjistit, proč se něco děje. Pokračování v těchto tématech a přístupech by v něčem mohlo být léčebné. Je to způsob práce, který není o ilustraci a propagaci vlastního názoru, jde o anatomii, analýzu a výzkum provedené kreativním způsobem.

„Ji.hlava vytvořila podhoubí, které je pro dokument neoddiskutovatelné. Jde o takové kulturní mycelium, které se šíří podvědomě a vědomě.“

Co pro televizní dokument znamená, že je zařazený do programu festivalu, jako je Ji.hlava?

Ji.hlava vytvořila podhoubí, které je pro dokument neoddiskutovatelné. Jde o takové kulturní mycelium, které se šíří podvědomě a vědomě. Ji.hlava vytvořila jiné pojetí dokumentu, ve kterém je klíčové slovo autor, kreativní pojetí, vnitřní autorské odhodlání a rozhodnutí. To vše do té doby nebylo „institucionalizované“. Najednou se našla skupina lidí, která tento prostor ctila a pečovala o něj. A přidali se další lidé, kteří rozpoznali kvalitu. Prostředí se postupně rozprostřelo, není to akutní revoluce, ale něco, co je zapojené do vědomí více generací.

Jak zařazení filmu do programu festivalu ovlivňuje, jak s dokumentem pracuje Česká televize?

Pokud jde o film distribuční, tak vždy nastane časová pauza mezi dokončením, dnem distribuční premiéry a uvedením na obrazovkách, tomu se říká holdback. Televizní dokument, tedy dokument určen pro televizní distribuci, může být opět různý, koprodukční nebo z vlastní výroby. 

V určité chvílí se s ním počítá do vysílání a pokud festival probíhá před uvedením, tak je po dohodě představen v rámci jeho programu. Pro snímek je to prestižní, zároveň mu to vytváří větší možnosti: více lidí se o něm dozví. A jeho účast na festivalu vygeneruje výstupy na webu a na sociálních sítích.

Letos se to týká například filmů Má to cenu!?, Co s Péťou? a mnoho dalších, ať už v České radosti nebo v jiných sekcích. Například film Co s Péťou? Martina Trabalíka, který bude uveden v premiéře, je spojen ještě s kampaní ve veřejném zájmu.

Podpořili jsme dvě neziskové organizace, které se starají o děti a mladé s neuro-vývojovými poruchami a autismem. Vysíláme spoty o daném tématu, nespolupracuje zde jenom dramaturgie a výroba, ale i charitativní oddělení, což samozřejmě zvyšuje potenciál veřejnoprávní role. Zároveň jsme natočili osm podcastů, už tedy nejsme závislí jenom na kanálech České televize. Také k Velkému vlasteneckému výletu jsme vytvořili videocast. 

Jednoduše využíváme jiné, modernější přístupy, jak téma a snímek podpořit. Posunuli jsme se o kus dál, hodně pracujeme s licencemi, aby bylo všechno v pořádku, například co se týká hudby a archivů a abychom mohli pracovat i s YouTube kanálem Dokumenty ČT. Čísla z European Brodcasting Union EBU (Survey EBU DOC Group, IDFA 2024) totiž ukazují, že v České republice je nejvíce diváků tj. konzumentů audiovizuálního obsahu na YouTube.

V čem se festivalové publikum liší od televizního?

Asi o 30 let. Když se podíváme na věkové skupiny kanálu ČT 2, tak nejčastěji zaznívají čísla jako 55, 57 a 62 let, nejnižší se pohybují okolo 45 let. Samozřejmě se to liší u jednotlivých pořadů, něco výjimečného si lidé vždy najdou. Nicméně televize nevyhnutelně stárne a o to více je důležité, aby to, co se vyrábí, bylo nejen kvalitní, ale také v souladu s dobou, ve které žijeme. 

A také abychom našli principy komunikace směrem ven, tedy jakým způsobem a komu dát vědět. Moje snaha jako šéfdramaturgyně, pokud to systém dovolí, by byla dělat na o něco menším počtu titulů, ale více uvažovat pro koho jsou. Je třeba navyknout  určitou skupinu diváků na to, že jde o projekty, které je zajímají a mohou je u nás najít.

Současná rychlost televize je totiž daleko menší než změny, které se odehrávají v rámci audiovize. Musíme jít vstříc realitě mnohosti vjemů, kterou každý náš potenciální divák během jednoho dne vnímá. A musíme být jasně relevantní a zkoumat skutečnost tam, kde všechny zábavné scrolly nedokáží proniknout pod povrch.

Takovým příkladem může být série krátkých společenských dokumentárních filmů Zóna zájmu, která bude z části uvedena i v Jihlavě. Snažíme se jednotlivé díly propojit s drahou hranou tvorbou a trošku se svézt na jejich marketingové strategii.

Reagujeme například na seriál Ratolesti, který se odehrává ve školním prostředí a každá epizoda má jedno hlavní téma. Snažíme se tedy natočit Zónu zájmu a vysílat ji komplementárně se seriálem tak, aby divák mohl zjistit trochu víc o tom, jak to vypadá v České republice ve školství, co se týká věkové skupiny teenagerů. Díly už natočili například Kateř Tureček nebo Ivo Bystřičan, první epizody jsou spojené s Ratolestmi, další širší téma budou „Ohrožení lidé“.

Máte cílovou skupinu, na kterou víte, že Česká televize ještě svým obsahem nedosáhla?

Rozhodně jsou to mladší lidé, ke starším ročníkům televize vždy částečně dosáhne. Každý velký společenský dokument zasáhne svoje cílové publikum. Víme nicméně, že potenciálních diváků je daleko více, často ale nejsou schopni snímek najít a nejsou zvyklí ho hledat na daném místě.

Tato tvorba zároveň není příliš propagovaná. V rámci České televize jsme menší parta, která miluje dokument, zabývá se jím a musí převálcovat druhou část, která to bere tak trochu „jako Baťa cvičky”.

Není to tedy tak, že neoslovujeme. Jsme malý stát a Česká televize je tak rozšířená, že zasáhne kohokoli. Nyní je například moderní mluvit o „dezolátech“, což nemám ráda a je to podle mě zavádějící označení. Takové rozdělení u nás nefunguje, každý si Českou televizi někdy zapne a vyhledá nějaké téma. 

Naším cílem ovšem je, stanovit jasnější kontury pro společenský dokument, musí být jasně pojmenován a divák potřebuje mít jasno v tom, o co jde. Například u ČT art je to zřejmé, divák ví od kolika hodin kam jít, pak už jen vyhledává, co za umění ho zajímá. U dokumentů na tom ale musíme zapracovat.

Čeští filmaři, dokumentaristy nevyjímaje, v posledních letech výrazně řeší pracovní podmínky audiovizuálního prostředí a upozorňují na to, že současný stav je neudržitelný. Jakou roli v kultivaci tohoto prostředí hraje Česká televize?

Ohromnou, Česká televize je rozhodně silný partner. Alfa a omega všeho, je za naši obsahovou část především komunikace, zejména s profesními organizacemi, bez kterých nemůžeme žít. Opět se jedná o propojení – mycelium. Jde především o nastavení přehledných postupů v rámci vývoje, aby bylo jasné, co je v rámci vývoje konkrétně zaplacené, než dané dílo přejde do výroby. Snažíme se, aby byla oceněná fáze, ve které se píše námět, vytváří se prezentace a rešeršuje se. Je nutné přesně stanovit, co je literární příprava, rešerše, námět a komu tyto věci patří. Nejčastěji tyto elementy řešíme s ARASEM, jsme v propojení s Tomášem Kratochvílem, Alenou Derzsiovou a dalšími.

Druhá věc je přehlednost. Nyní se vytváří princip výzev na Státním fondu kinematografie a my můžeme autorům, v našem případě dokumentaristům, což jsou v 80 až 85 procentech režiséři, scenáristé i autoři námětu umožnit, aby měli přehledně stanovené, kdy se na co připravují. Tedy pracujeme na tom, aby existovala časová korelace mezi výzvami, například na vývoj dokumentárního filmu na Fondu.

Nyní jsme trochu na křižovatce ohledně toho, jak přesně bude vypadat například spolupráce ve smyslu seriálové tvorby, protože ta je poprvé podporovaná i Fondem. Cílem je tedy sladit se více se Státním fondem kinematografie a pokračovat dále v komunikaci s ARASEM. A chci ještě jednou zopakovat, že klidně můžeme točit méně, ale kvalitnější, bohatší a více rozmyšlená díla s promyšlenou strategií propagace a cílové skupiny.