Forensic Architecture rekonstruuje pravdu

Můžete představit kolektiv Forensic Architecture?

Forensic Architecture je výzkumný tým působící na Goldsmiths University of London. Zkoumáme případy porušování lidských práv na rozličných skupinách obyvatelstva, ve spolupráci s občanskou společností, místními komunitami, pozůstalými rodinami a dalšími. Naším cílem je vyvíjet nové vyšetřovací techniky a požadovat odpovědnost za spáchané činy. Náš tým tvoří asi pětadvacet výzkumníků z různých polí poznání. Někteří z nich, například já, pocházejí z oblasti architektury, což výrazně ovlivňuje naši klíčovou metodu, tedy závazek zabývat se prostorem, analyzovat ho a rekonstruovat.

Další členové a členky týmu pocházejí z jiných oborů, součástí týmu jsou weboví vývojáři, forenzní analytici, video editoři, zvukoví experti, lidé s právním vzděláním nebo novináři. Právě na průsečíku těchto disciplín vznikají nové způsoby práce a nové přístupy. Mnoho členů našeho týmu má osobní zkušenost z konfliktních oblastí nebo se systémovými formami násilí. Právě tato zkušenost je zčásti tím, co dělá Forensic Architecture takovou, jaká je.

Ve svých výstupech pracujete s termínem „prostorový důkaz“. Co to znamená?

Například obrazový záznam je pro nás svědectvím o prostoru. Díváme se na něj a ptáme se: Jak široká je místnost? Jak je hluboká? Jaké jsou na stěnách stopy? Co je to za otvor ve stropě? Vypadá to jako díra po střele shozené dronem? Z jednoho obrazového záznamu přistupujeme k rekonstrukci celého prostoru a následně i sledu událostí, které se tam mohly odehrát.

Na jaké oblasti se zaměřujete?

Počátky Forensic Architecture jsou spojené s Palestinou. Náš ředitel, profesor Eyal Weizman, začal svou práci právě tam, chtěl totiž porozumět architektuře izraelské okupace palestinského území. Od té doby je závazek vůči Palestině neoddělitelnou součástí našeho kolektivu. Ale pracujeme v mnoha dalších kontextech.

V Londýně máme rovněž dlouhodobý závazek, pracovali jsme například na požáru v Grenfell Tower, což byl obytný věžák. Nevyhořel náhodou, oheň způsobilo dlouhodobé a systémové násilí, které tam po léta probíhalo. Také zde mapujeme případy policejního násilí. Kromě týmu zaměřeného na Gazu a týmu řešícího policejní násilí máme také skupinu, která pracuje na zmapování německého koloniálního násilí v Namibii. A také na jeho pokračování v současnosti, které popisujeme jako „zelený kolonialismus“, tedy fungování větrných elektráren a takzvané zelené energie.

„Estetika představuje způsob vnímání a vytváření smyslu. Jde o způsob porozumění jevu, který zároveň umožňuje ostatním, aby ho rovněž pochopili.„“

Ve svém vyšetřování používáte otevřené zdroje. Jaké jsou výhody a jaká omezení této metody?

Eyal Weizman hovoří o dvou typech žurnalistiky. První je založena na takzvaném hlubokém zdrojování, což je klasický typ novinářské práce. Máte zdroj, který se pohyboval na konkrétním místě, má tajné informace, sdílí je s vámi, ale jeho jméno často nelze zveřejnit. Ale jak můžeme důvěřovat zdroji, který nemůže být jmenován ani lokalizován?

Žijeme v době, kdy je vše zdokumentováno. Když slyším podivný zvuk za oknem, vezmu telefon a jdu natáčet. Tento záznam může posloužit jako důkaz. Jeden obraz sám o sobě nemusí vyprávět celý příběh, ale s otevřenými zdroji existuje možnost propojit různé sady dat. Jiné datové body a důkazy mohou můj obraz doplnit a společně pak vytvořit komplexnější vyprávění o události. Metodologie samozřejmě musí být transparentní. Tento přístup přináší určitou úroveň důvěryhodnosti, která u jiných technik možná nebyla.

Používáte umění jako vyšetřovací i politické médium. V čem je pro vás použití umění jako prostředku atraktivní?

Na umění lze nahlížet jako na pracovní metodu. Estetika představuje způsob vnímání a vytváření smyslu. Jde o způsob porozumění jevu, který zároveň umožňuje ostatním, aby ho rovněž pochopili. Estetiku přitom nevidíme jen v umění, ale také například ve vědeckých článcích – diagram, který zprostředkovává určitý nápad, přece také nese estetický rozměr. Existuje tedy znalost, jak estetiku používat a jak ji „číst“.

Například při analýze filmu se díváme na materiál snímku, sledujeme, jak jsou složeny jednotlivé záběry, jak světlo ovlivňuje kameru, a na základě toho dokážeme pochopit, co se skutečně děje ve scéně, která je natáčena. Estetiku můžeme následně využít i při komunikaci. Tedy volit takový jazyk a prostředky, které skutečně zvyšují povědomí, podporují změnu a umožňují, aby sdělení splnilo svůj účel.

Jsou vaše vyšetřování objektivní? Měla by vůbec být?

Každé naše vyšetřování začíná výzkumnou otázkou a naše práce spočívá v tom najít na tuto otázku odpověď . Všichni jsme pravděpodobně slyšeli nahrávku Hind Radžab, (palestinská dívka z Pásma Gazy, která byla zabita Izraelskými obrannými silami – pozn. aut.), která prosí o život a říká: „Je tu tank.“ V průběhu hodin ji slyšíme opakovat, že se na ni střílí. Slyšel to celý svět. 

Otázkou ale bylo, co se vlastně stalo? Byla zastřelena? A kdy? Její hovor byl v určitém okamžiku přerušen a místo bylo zpřístupněno až po dvou týdnech. Teprve tehdy bylo nalezeno její tělo.

Začali jsme skládat dohromady důkazy: snímky, videa, zvukové záznamy a satelitní snímky. Postupně jsme rekonstruovali nejpravděpodobnější sled událostí, které vedly k tomu, že dívka nepřežila. Právě díky primární otázce jsme mohli dospět k závěru, že šlo o střelbu — že v určitém okamžiku během nahrávky byly Hind a její sestřenice pod palbou izraelských zbraní.

Střelba probíhala z velké blízkosti, ze které by střelec dokázal pochopit, že střílí na děti. To z jejich smrti dělá příklad válečného zločinu.

Když se zaměříme konkrétně na váš snímek Bombardování Rafáhu, jak probíhal proces rekonstrukce událostí u tohoto vyšetřování?

Šlo o událost z léta 2014, kdy byl izraelský voják zajat a odvlečen do tunelů pod městem Rafáh. V reakci na to izraelská armáda začala bombardovat město způsobem, pro který jsme neměli žádný precedent. Později se této vojenské taktice začalo říkat Hannibalova směrnice. 

Bombardování bylo natáčeno na mobilní telefony a satelitní snímky zachytily útoky přímo v jejich průběhu. Rozhodli jsme se soustředit analýzu na jeden konkrétní den. Vytvořili jsme 3D model města, který nám umožnil propojit různé druhy záznamů a nechat je „mluvit“ mezi sebou. Například oblak kouře, který stoupal po jednom z úderů – jeho tvar, pohyb a vývoj – se stal jakýmsi „časoměřičem“. Díky němu jsme dokázali synchronizovat různá videa, která sama o sobě neměla časové údaje, ale zachycovala stejný oblak. 

„Film rozkrývá průběh vyšetřování a popisuje jednotlivé kroky tak, aby je jiný člověk mohl zopakovat a dospět ke stejným závěrům.“

Jak jste se k záznamům dostali?

Byli jsme k vyšetřování bombardování Rafáhu přizváni Amnesty International. Ta už shromáždila část obrazového a video materiálu. Měli jsme také spolupracovníky a partnery přímo na místě, zejména terénní pracovníky, skrze které jsme získávali další videa a také svědectví přeživších bombardování. 

Jakou roli hraje vizuální podoba důkazů? Nejde přece pouze o faktickou přesnost, výsledným produktem je stále film.

Jednou z věcí, které jsou ve filmu vidět, je způsob, jakým pracujeme s videem tak, aby sám snímek ukazoval metodologii. Nejde o film, který by říkal „stalo se to a to“ nebo se snažil působit emocionálně. Film rozkrývá průběh vyšetřování a popisuje jednotlivé kroky tak, aby je jiný člověk mohl zopakovat a dospět ke stejným závěrům.

Vnímáte svou práci jako politický nástroj?

Nevím, zda bych to takto nazvala. Naši práci prezentujeme ve veřejných prostorech a v médiích, abychom přispěli ke změně. Forenzní praxe má původ ve fóru – samotné slovo forenzní znamená „umění fóra“. 

Pro nás vyšetřování nekončí nalezením závěrů. Stejně důležité je tyto závěry mobilizovat, , aby mohly přispět ke změně. Vytváření fóra je stejně důležité jako samotný průběh vyšetřování.