Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jako ten pes na pláži...Karel Vachek ve svém posledním filmu Komunismus a síť(2019). Foto MFDF Ji.hlava

Téma

Jako ten pes na pláži...

18. 3. 2021 / AUTOR: Alice Lovejoy

Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem Vachkem

Americká historička Alice Lovejoyová má k Česku blízký vztah – rok zde studovala na FAMU a pracovala na disertaci o vztahu armádního filmu a avantgardy, jež posléze vyšla v USA knižně pod názvem Army Film and the Avant Garde: Cinema and Experiment in the Czechoslovak Military (2015; letos by kniha měla vyjít v NFA v českém překladu). O setkání s Karlem Vachkem a jeho filmy napsala pro dok.revue do čísla věnovaného tomuto filmovému solitérovi.

---

S Karlem Vachkem jsem se setkala poprvé v roce 2000, kdy jsem přijela studovat na FAMU. Uchvátilo mě období pražského jara, což byl jeden z důvodů, proč jsem se vzápětí podívala na jeho film Spřízněni volbou, pojednávající o československých prezidentských volbách v roce 1968. O Vachkovi jsem natočila film, přesněji řečeno takový trochu rozpačitý studentský projekt, který on trpělivě toleroval, a o dva roky později jsem jej spolu s jeho „filmovými romány“, jež natočil po roce 1989, pozvala do Spojených států. Další takovou cestu jsme podnikli o sedm let později a v obou případech jsme se procházeli po New Yorku, jenž se značně lišil od města, které znal během svých nesnadných let v emigraci. Učil mé studenty filmařině. Jednou na sklonku zimy jsme byli na skalnaté pláži na Rhode Islandu. Kouřil tam tu svou legendární ručně vyřezanou dýmku a našeho psa poslal, aby mu ulovil kačenu.

Byla jsem tím vším naprosto unešená. Tak tohle byl ten Karel Vachek, významná osobnost československé nové vlny, vedoucí katedry dokumentární tvorby na FAMU, režisér, jehož nejkratší film z poslední doby měl přes tři hodiny, ale jehož dveře do kabinetu na FAMU byly téměř vždycky otevřené. To, jestli tam je, jste bezpečně poznali podle kouře z jeho dýmky, a to se pak u něj dveře netrhly. Když jsem ho poprosila o rozhovor, nebo se jej zeptala, zda můžu použít jeho film na DVD ke své knize, nebo třeba jestli se můžu přidat, když šel do obchodu se starými gramodeskami, jeho odpověď byla vždycky stejná: „To víte, že jo.“

Vachek byl svým studentům, kolegům i spolupracovníkům skutečně oddaný. Zároveň si však myslím, že to nebyl jediný důvod, proč si na nás všechny vždycky našel čas. Už od jeho krátkého Armádního filmového měsíčníku z března 1965 přes Spřízněni volbou až po díla, která vytvořil později, když se snažil vynahradit ztracený čas, jsou jeho filmy „sbírkami“ lidí. A stejně je tomu s jeho obrazy: jsou to zářivá, veliká, spletitá geometrická souhvězdí jedinců, kteří byli Severkou jeho osobní filozofie. Ruku v ruce s tím šly jeho konzultační hodiny i každotýdenní „otevřené semináře“, jejichž tématem nebyl tak úplně film. Vachek v nich totiž většinou spíš zinscenoval nějaký pořádně provokativní rozhovor (podobný těm v jeho filmech) s někým z politiky, kultury či veřejného života. Nebo prostě jen pouštěl desky (Triniho Lopeze, Woodyho Guthrieho a dalších). Na třídní nástěnce tehdy vždycky visel papír s nápisem DISKOTÉKA.

Karel Vachek

Pokud jste Vachkovy filmy viděli, pak sami dobře víte, že to nejsou dokumenty v běžném slova smyslu. Vzpomínám si na jedno náhodné setkání Vachka a Jonase Mekase v roce 2002 v Anthology Film Archives v New Yorku. Vachek tam tehdy uváděl jeden ze svých filmů, a když jsme vycházeli ven ze sálu, ti dva se najednou střetli. Mekas tam stál se skleničkou vína a Vachek se svou dýmkou. Dvě výjimečné osobnosti východoevropského dokumentu, které si v podstatě neměly co říct. A není se čemu divit. Každý z nich patřil do jiné generace: Mekase formovala válka, zatímco Vachek se do ní narodil. Také jejich exilová zkušenost v New Yorku byla značně rozdílná. Vachek byl rád, když si našel vůbec nějakou práci, takže natáčet filmy pro něj bylo tehdy nemyslitelné, a v roce 1984 se nakonec vrátil do Československa, kde musel jako mnozí další z jeho generace pracovat manuálně. Mekas byl naproti tomu už od padesátých let dvacátého století katalyzátorem dění americké avantgardy. Bylo za tím však ještě daleko víc. Už od začátku své kariéry Vachek nijak zvlášť nevsázel na to, že by filmy dokázaly zachytit svět způsobem, kterým to dělal ve svých deníkových dílech Mekas. Právě to je také ústředním tématem jeho absolventského filmu na FAMU z roku 1963 Moravská Hellas, v němž vyzbrojil bratry Saudkovy přenosným audio rekordérem značky Nagra a mikrofonem, se kterými je poslal na strážnický folklórní festival, a natočil tak parodii na cinéma vérité. Vachek nicméně není ve svých filmech o nic méně přítomen, než je v těch svých Mekas. Na plátně je vidět úplně stejně jako ve třídě nebo kdekoliv jinde, když lehce shrbený nad svou dýmkou přemýšlí, diskutuje, často hraje a vždy a všude režíruje.

Alice, přeložte to

Tohle jsme však vždy tak docela nevěděli. Nebo minimálně já jsem to nevěděla, tedy až do roku 2009, kdy jsme spolu stáli v přeplněném sále jednoho kina ve státě New York. Vachek tam uváděl Moravskou Hellas a já jsem mu tlumočila. V jednu chvíli použil slovo, jehož anglický ekvivalent by mohl vyznít urážlivě, takže jsem ho opsala. Vachek přestal mluvit, podíval se na mě a razantně mi řekl: „Alice, přeložte to.“ Tehdy mi došlo, že umí anglicky daleko lépe, než kdy komu přiznal, a zároveň jsem pochopila, že jsem na tom úplně stejně jako postavy v jeho filmech, jako účastníci jeho seminářů, jako ten pes na pláži… Že mě (aniž bych to tušila) režíruje.

Během posledních let jsme nebyli v kontaktu. Ale vzpomněla jsem si na něj letos v lednu, když vtrhli Trumpovi příznivci do amerického Kapitolu ve Washingtonu, D.C. Vzbouřenci se tam seskupili kolem fotoaparátů, stativů a audiotechniky agentury Associated Press, začali do nich kopat, mlátit a snažili se je zapálit. Před lety mi Vachek vyprávěl, jak natáčel v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeden sovětský voják mu prý tehdy sebral kameru, otevřel ji, rozmotal film a mžoural na pruh obrázků, jež svým činem odsoudil k věčnému zapomnění.

Možná to byla pravda a možná ne, každopádně přesně takové historky Vachek rád vyprávěl. A nejspíš by dodal, že i kdyby ty záběry vyvolal, nebyly by ničím víc než obrázky – nestal by se z nich ani pravdivý důkaz, ani fake news. A ten nešťastný, fotografií nepolíbený sovětský voják by se skvěle vyjímal v některém z jeho filmů, ve kterých vystupují nejen proroci a nepochopení géniové, ale právě také politováníhodní prosťáčci a svatí blázni. Nicméně představa Vachka v pražských ulicích během invaze rovněž zosobňuje jeden z příkladů jeho oddanosti slibům a energii roku 1968, oddanosti, jež přetrvala až do naší dystopické přítomnosti. Vachek sice ukazoval podivnost našeho světa, zároveň však také doufal, že jej změní k lepšímu. A u mnohých z nás se mu to skutečně podařilo.

Překlad Petra Ocelková