A hle, vzedme-li se řeka, neustoupí

Do mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.

Fotografie Karla Vachka ze sklonku šedesátých let, která bude součástí chystané knihy s lakonickým názvem Vachek, kterou letos vydají Větrné mlýny. Foto archiv Karla Vachka.

Pouhá délka názvů jeho filmů, zdá se, často odradila zvědavce, jichž ovšem nikdy nebylo mnoho, zejména mimo jeho říši. Jeho říše není jeho zemí, protože ta měnila jak své hranice, tak svůj charakter, zatímco jeho říše (zde: ideální stav mysli) zůstala věrná sama sobě, stejně jako Karel Vachek. Jeho říší jsou české dějiny a česká kultura a místo, jež jim náleží v dějinách a kultuře Evropy. Narodil se v Československu, které však opustil za normalizace, během níž se stalo normou pronásledovat a profesně zničit člověka, podle něhož toto normální nebylo. Vrátil se tam až poté, co zjistil, že zbytek světa je jeho říši cizí – a rovněž proto, že se normalizační „normy“ změnily dost na to, aby mu poskytly jakýs takýs klid a bezpečí, i když to znamenalo živit se jako řidič, a nikoliv jako umělec. Zemí, která poskytla zázemí k produkci jeho nejdůležitějších filmů (i přes námitky těch, kteří je financovali), je právě Česká republika, jejíž někdy komické a jindy tragické pokusy nalézat svou identitu, stojící na neměnnosti umocněné jinakostí, Vachek dokumentoval, komentoval a zrcadlil tak, jak by to žádný místní či cizí filmař nikdy nesvedl, a ani si na to netroufal.

Jeho tvorba zůstala vesměs nepovšimnuta, což vypovídá mnohé nejen o filmovém světě. Právě v době, kdy se Vachek naplno vrátil k filmařině s dokumentem Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), první částí jeho plus minus šestnáctihodinové tetralogie Malý kapitalista (1992–2002), se zájem mezinárodního filmového mainstreamu právě odvracel od kinematografie střední a východní Evropy a zaměřil se na země jako Írán nebo Čínská lidová republika, jimž se najednou dostávalo stejné pozornosti a kritiky jako dříve kinematografii Východního Německa, Československa či Sovětského svazu a tak dále. To vše má co dělat s kulturní nadřazeností, jíž se Vachek často implicitně a občas i explicitně vysmíval, s ohledem na tendenci České republiky jít s davem a nelišit se. Dalo by se dokonce říct, že Vachkova estetika protikladů a důležitost, kterou připisuje periferii před centrem, ohrožovaly všechno, jež tuto kulturu arogance definuje. Zatímco filmy Moravská Hellas (1963) a Spřízněni volbou (1968) se na povrchu jeví jako velice zdařilé příklady stylu direct cinema, můžeme v nich již pozorovat jisté esejistické ladění. V Novém Hyperionu aneb Volnosti, rovnosti, bratrství se tento esejistický nádech dostává přímo do jádra a direct cinema se stává pouhým jedním elementem z mnoha. Po Novém Hyperionu aneb Volnosti, rovnosti, bratrství Vachek neúnavně usiluje o rovnováhu mezi extrémy, což znamená, že kombinuje autentické záběry s materiálem natočeným ruční kamerou, který střídá s teatrálně inscenovanými sekvencemi, exkurzí do světa hub, nelítostnými vhledy do dobového politického dění, diskuzemi v hodinách na FAMU či nacvičenými monology známých osobností i lidí z ulice. A do toho přidá cokoliv, co by se mohlo hodit a pomohlo objasnit nejasnou pointu, či naopak rozostřit příliš přímočarou myšlenku. Můžeme tomu říkat třeba akční koláže či pomíjivé Ideální paláce…! A při tom všem Vachek nikdy nepůsobí pánovitě nebo povýšeně, zůstává neustále přidrzle sebejistý, zvídavý, sečtělý, a především hravý. Ano, hravý – to nejnebezpečnější, co si v oněch zasmušilých časech umělec mohl zvolit. A tak se z něho zrodila osobnost, s níž si současná kultura umí poradit ještě méně: liberální buržoazní intelektuál, jehož přesvědčení o osobní svobodě a zodpovědnosti státu mu propůjčuje takovou svobodu ducha, že dokáže i zdánlivě nebezpečné myšlenky prozkoumávat s lehkostí. A autoritářství nebude míti vlády nad občany jako on.
 

Překlad Vladimíra Fonfárová





výpis dalších článků rubriky:  Téma

1.21Jako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice Lovejoy
1.21Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako Fujioka
1.21Smát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo Benzi
1.21Hnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter Hames
dok.revueOzvěny 24. Ji.hlavyMFDF Ji.hlava letos zahájil dokumentární sezónu už na jaře.
6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková

starší články

1.21DOK.REVUE
18. 03. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková