Vyjádřit společný pocit. Lia Sáile

Ve filmu Rozeseté moře se mnohé obrazy a myšlenky točí kolem písku. Co vás na něm tak přitahuje?

Líbí se mi jeho materialita, často s ním pracuji. Je tvárný a stavitelný: myslím třeba na malé hrady postavené na pískovišti. Ale písek je také veškerou součástí betonové architektury, obrovských budov. Všechno je plné písku. A zároveň je symbolem času, který se přesýpá, mizí, je pomíjivý. Písku se nemůžete dotknout, aniž by se ztratil nebo změnil tvar. Je nádherné, že jej lze rozfoukat. Písek je „mezi“ – mezi hutnou, těžkou hmotou a něčím lehkým, neuchopitelným, křehkým.

K vyjádření čeho, jaké myšlenky vám písek ve filmu slouží?

Vnímám ho především jako způsob pomíjivého a nepostižitelného tvarování či utváření svého okolí. Když uděláte čáru nebo kruh, lidé se snaží pochopit, co znamená. Možná ale neznamená vůbec nic. Prostě tam je, je určena k prožití, a pak ji můžete setřít a udělat něco nového.

Písek nabízí způsob, jak strukturovat a vyjednávat prostor, aniž by do něj zasáhl invazivně. Je silně experimentální: můžete se ho dotýkat, můžete si s ním jen tak hrát. Nemusíte nic vytvořit, ale také můžete. Tato otevřenost je jako pozvání k tomu, aby se s ním něco dělo. Ať se však stane cokoli, nepřetrvá to. Hrad, který vaše dítě postavilo na pískovišti, tu už zítra nebude. Nezůstane ani na pláži, kde ho zachytí vlny. Myslím, že písek je dokonalý materiál, jak pro obrovské architektonické stavby a konstrukce, tak pro dětskou hravost. Práce s pískem má pro mě léčivý, snad i meditativní rozměr.

Jeden performer ve filmu pomalu a pozorně pokrývá zem ornamenty, které vypadají jako arabské znaky. Jedná se o případ, kdy znaky neznamenají vůbec nic?

Performer píše slovo, které má smysl, já jsem však na place nevěděla, co znamená. A jsem tomu ráda. Během natáčení pro mě bylo důležité vytvořit prostor, který něco umožňuje, prostor, kde se může něco rozvíjet, aniž bych nad tím měla dokonalou kontrolu. 

Samozřejmě jsme o tom slově se skupinou performerů a performerek diskutovali. Celkem jich bylo sedmnáct, pocházeli z Německa a Maroka, ale na scéně s pískem s námi pracovali jen někteří z nich. Zvažovali několik různých slov, pořád se k nim vraceli.

Ale nakonec na to přišli, a když jsem viděla, že se shodli, řekla jsem: „Dobře, použijme ho.“ Ptala jsem se jich na jeho význam, ale nedokázali to přeložit. Něco jako „žít dohromady“, říkali. Měla jsem vlastně štěstí, protože kdyby věděli, jak slovo přeložit, možná bych se tomu začala přizpůsobovat. Až později jsem se dozvěděla, že slovo, které vybrali, v angličtině znamená „coexistence“, spolubytí.

التعايش 

Německé slovo, které jsme navrhli, je weite, znamená „rozlehlost“. Na mysli jsme přitom měli šíři prostoru, jakéhokoli prostoru, který lze zaujmout. A performerům a performerkám se to líbilo, říkali, že to s tímto slovem dobře funguje. A tak jsme se dohodli:

„Dobře, zapíšeme slova do sebe navzájem v různých jazycích, do písku, který se dá přesouvat.“

Když jsem na uvedení filmu zjistila, že se „rozlehlost“ objevila i v názvu bloku, do něhož byl můj film zařazen, měla jsem velkou radost.

Film zachycuje individuální i společná synchronizovaná vystoupení – vědomé pomalé pohyby, snad tance. Přesto mluvíte o „performerech a performerkách“, ne o tanečnících a tanečnicích. V čem je rozdíl?

Performativní prvek spočívá právě v tom, že nejde o choreografii. Samozřejmě jsme něco plánovali. Třeba jsme si řekli: „Můžeme jít támhle s pískem.“ Ale rozhodnutí, jak rychle půjdou a v jaké poloze, vznikalo mezi námi v okamžiku tvorby. Nebyla jsem tím, kdo jim cokoli určoval. 

Později jsme se na to spolu dívali a řekli si třeba: „Možná bychom měli stát výš.“ Ale nebyla to choreografie, ve které přesně víte, co se stane. Nevěděli jsme ani, kde skončí, jestli kamera bude následovat, anebo ne. Někdy jsem řekla: „Myslím, že bys měla jít taky, měla bys vstoupit do záběru.“ A pak jsme prostě vzaly písek a šly do scény. A zrodilo se něco nového. A právě to je na performanci krásné. Je spontánní.

Vyjádřit společný pocit nebo ideu je těžké. Musíte být nesmírně přesní a intuitivní v každém malém gestu a pohybu. Zavíráme oči společně? Začínají se pohupovat a já se pohupuji s nimi. Jde o to, být vzájemně propojeni, vědomě se společně pohybovat prostorem, vytvářet mezi sebou hybridní prostor. A pak ho rozpustit a odejít domů.

„Mohli jsme za ty peníze vytvořit něco vizuálně efektního, ale místo toho jsem dala přednost samotnému výrobnímu procesu, jeho etickému pozadí a možnosti změnit způsob, jakým pracuji já i ostatní.“

Sama ve filmu vystupujete. Bylo to těžké rozhodnutí?

Dlouho jsem to zvažovala. V umělecké performanci se tomu často záměrně vyhýbají, aby nevznikla mocenská nerovnováha. Zeptala jsem se nejprve skupiny, zda souhlasí s tím, že tam budu. Mohli říct ne, a já bych se stáhla.

Vysvětlila jsem jim i štábu, že považuji za zásadní nebýt jen přítomná a režírovat zvenčí. Chtěla jsem tam být a cítit ty dynamiky přímo, jak vznikají, a sama na ně reagovat, nepřipravená, bez vědomí, co bude dál. Vystavit se tomu neznámému, neplánovatelnému, tvůrčímu prvku práce. To pro mě bylo podstatné.

Natáčení je pro mě také věc mocenských vztahů. Lidé se moci bojí nebo ji považují za něco špatného. Protože politicky je moc vždy spojena s představou, že někdo má moc nad někým jiným, s diktaturou. Ale moc může být i sdílená, může být předávána, může být předmětem dialogu. Proto pro mě bylo důležité být v tom performativním kontextu osobně přítomna a narušovat dynamiku moci spolu s ostatními.

Film je tak, zdá se mi, performativní i v hlubším smyslu. Nikoli pouze tím, že zobrazuje performance, ale i způsobem práce – tím, jak filozofii, která vás zajímá, a ideje, jež vyznáváte, uvádíte během natáčení v čin. 

Je krásné mít všechny ty ideály, říkat si: „Jsem feministka, chci, aby se věci změnily, nechci platovou nerovnost, chci rovné pracovní podmínky a dostupnou péči o děti a tak dál.“ Mohu natočit o těchto ideálech film, anebo mohu natočit film, který těmito principy skutečně žije. A to se dá udělat v jakémkoli povolání. Je to vždycky těžké a vyčerpávající. Vyžaduje to spoustu práce a plánování.

Rozhodla jsem se tentokrát věnovat čas i prostředky experimentálnímu natáčení v rodinném duchu, s dětmi a miminky členů štábu a s více pečujícími lidmi na place. Místo čtyřčlenného štábu vás nakonec letí deset. A to samozřejmě spolkne hodně peněz. Bylo to ale vědomé a záměrné rozhodnutí – udělat to, i když to znamená vzít prostředky „z díla“.

Mohli jsme za ty peníze vytvořit něco vizuálně efektního, ale místo toho jsem dala přednost samotnému výrobnímu procesu, jeho etickému pozadí a možnosti změnit způsob, jakým pracuji já i ostatní – být příkladem, zkusit něco, co se obvykle nedělá, nebo se dělá jen z nutnosti. 

Matky si občas berou na natáčení své dítě, ale snaží se skrývat, jak obtížné je pak zorganizovat péči, a raději neříkají ostatním, že mají s sebou děti. Je to typicky ženská perspektiva, muži tenhle problém nemají, protože se předpokládá, že se dítěte samozřejmě ujme matka, zatímco on natáčí.

Ale já jsem ta, kdo režíruje, nebo kdo stojí za kamerou, nebo kdo dělá zvuk, a mám dítě. A lidé se ptají: „Kde je vaše dítě? Co s ním je?“ Takové otázky mužům nikdo nepokládá.

„Všechno je plné písku. Je zároveň symbolem času, který se přesýpá, mizí, je pomíjivý. Písku se nemůžete dotknout, aniž by se ztratil nebo změnil tvar.“

Jak probíhalo natáčení? S jakým štábem jste pracovala?

Bylo pro mě důležité, aby štáb tvořily převážně ženy. Nadchlo mě, že zvukařka souhlasila s účastí, i když jejímu dítěti bylo teprve půl roku. Byla poprvé matkou a řekla: „Jasně, žádný problém.“

Žili jsme všichni spolu v jednom domě v Tangeru, kde jsme natočili většinu scén. Celý denní rozvrh jsme přizpůsobili spánkovým cyklům dětí, druhému a třetímu dennímu spánku, i jejich krmení, přípravě jídla, o které se většinou starali otcové, a kojení.

Zažili jsme všechny možné potíže, jaké můžete mít na takovém filmovém natáčení. A na místě jsme měli i velmi intenzivní diskuse – kvůli rozdílným očekáváním otců, matek a tomu, jak jsme si představovali, že to bude probíhat. Bylo toho hodně, spory, konflikty, ale myslím, že jsme vše zvládli. 

Je ale důležité takové věci dělat a počítat s tím, že problémy přijdou. Protože dokud do té situace opravdu nevstoupíte, nemůžete je vyřešit a učinit zvládnutelnými v reálném světě. To je ten klíč: Udělat posun v tom, jak spolupracujeme, jak vytváříme vlastní pracovní prostředí.

Šlo mi o to, začlenit lidi, které by systém jinak vyloučil. Jako matka bych teď byla z umění vyloučená. Měla bych být doma, nebo pracovat s velkými oběťmi. A hlavně o tom nemluvit. Měla bych být unavená, ale neříkat to. Měla bych fungovat, být profesionální, usmívat se.

Chtěla jsem vytvořit prostředí, na kterém se všichni shodneme. V němčině existuje výraz pro „rodině přátelský pracovní režim“, který se nicméně nedaří dodržet ani ve vysokorozpočtovém filmovém průmyslu. My jsme ale chtěli být skutečným příkladem toho, že to jde – i bez rozpočtu. Bylo to šílené. Velmi intenzivní, lidé byli strašně unavení, moc jsme nespali. A přesto jsme se toho tolik naučili – bylo to inspirující, úžasná zkušenost.

Vyplatilo se to nakonec i pro film samotný, nebo to celé bylo na úkor díla?

Nejen při natáčení filmu, ale i v teorii, ve filozofii, když píšete a bádáte, se můžete uzavřít do tunelu, ztratit v úzkém soustředění. Ale když máte rodinu kolem sebe, musíte zůstat člověkem.

Nemůžete dávat práci absolutní přednost, a to je dobře, protože vám to vždy dává vnější perspektivu: „Aha, teď jíme.“ Jinak bych na jídlo při práci zapomínala. Ale takhle jsem musela jíst. Musela jsem si dát pauzu. „Dobře, teď si dáme pauzu všichni.“

Bylo to těžké, měla jsem pocit, že to prostě musíme udělat. Ale ty smysluplné přestávky kvůli těm malým lidem byly dobré. I pro ně to byl zážitek: „Co to dělají? Loupou granátové jablko!“ komentovala natáčení moje tříletá dcera. A děti si mezitím hrály s jeho semínky a kradly věci.

V instalované verzi díla jsou vidět jejich malé ruce a nohy – zahrnula jsem je tam. Ve filmové verzi ale slyšíte jen hlas mé dcery. Je tam scéna na útese, kde performeři sedí, slunce zapadá a stmívá se – a ona se ptá: „Můžu tam dolů, k moři?“ 

Kameramanka odpovídá jen: „Hmhm.“ Protože si není jistá, co říct. Nechala jsem to tam. Mohla jsem to snadno vystřihnout, je to moje dítě, nikdo by se to nemusel dozvědět. Jenže právě o to jde – o propojení různých částí života s uměním.