Speciál Filmy, které změnily svět
Změna může začít veřejným pobouřením, novým svědectvím i chvílí, kdy lidé poprvé spatří osobní zkušenost na plátně. Výroční sekce letošního jihlavského festivalu Filmy, které změnily svět představuje třináct dokumentů z let 1933 až 2003, které vstoupily do společenského dění a byly spouštěčem konkrétních činů, změn zákonů či praxí. Jejich účinek má různé podoby: od podpory dělnických a osvobozeneckých hnutí přes proměnu péče o děti až po zpochybnění soudního rozsudku.
Jak film proměňuje možnosti konkrétních lidí či institucí jednat a jak sám vybízí k následným akcím, či dokonce navrhuje jejich podoby? Retrospektiva Filmy, které změnily svět na třicátém MFDF Ji.hlava umožňuje tuto otázku sledovat prostřednictvím důsledků třinácti děl. Rozlišujme proměnu veřejné debaty (kterou způsobuje téměř každý dokumentární film), posuny ve způsobech filmového vyjadřování (což učiní také každý film, který reflektuje svoji práci s výrazovými prostředky a hledá nové podoby jejich použití) a konkrétní činy či opatření: zrušený rozsudek, novou praxi v oblasti péče nebo pracovních podmínek či organizování odporu. Retrospektiva se zaměřuje na třetí zmíněnou oblast, i když ukazuje filmy, které zároveň obsáhly i první dvě.
Esej dramaturgyně Andrei Slovákové o sekci na festivalu v Jihlavě
Hanebná sklizeň (Harvest of Shame, 1960) Davida Lowea přiblížila americkým divákům život námezdních zemědělských dělníků a podpořila tlak na zlepšení jejich podmínek. Děti bez lásky (1963) Kurta Goldbergera zasáhly do debaty o ústavní péči o nejmenší děti a snah o prodloužení mateřské dovolené. Errol Morris v Tenké modré čáře (The Thin Blue Line, 1988) odhalil rozpory v případu neprávem odsouzeného muže, zatímco Rithy Panh v S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (S-21, la machine de mort Khmère rouge, 2003) zachytil svědectví později využitá při vyšetřování zločinů Rudých Khmerů. Minamata: Nemocní a jejich svět (Minamata: The Victims and Their World, 1971) legendárního japonského režiséra Noriakiho Cučimota zachycuje zrod „hnutí jedné akcie“, díky němuž lidé zasažení otravou rtutí získali přístup na valnou hromadu odpovědné chemičky a mohli přímo ovlivnit její další fungování.
Tyto filmy zachytávaly zápasy a zároveň byly jejich součástí: pomáhaly lidem organizovat se, prosazovat svá práva a v některých případech převzít kameru do vlastních rukou. Retrospektiva proto otevírá také otázku, jak se estetická rozhodnutí potkávají s odpovědností vůči filmovaným. Ukazuje komplexní vztah mezi filmem a jednáním, mezi tím, co lze zaznamenat, a tím, co lze změnit.
Titicutské taškařice (Titicut Follies, r. Frederick Wiseman, 1967)
Analýza teoretika dokumentární kinematografie Billa Nicholse a autora knihy Úvod do dokumentárního filmu:
„Od Titicut Follies (1967) se pouze výjimečně setkáme s autorovým vstupem do samotného procesu záznamu. Lakonicky traktované situace, dialogy, výjevy a scény postrádají autorský komentář, hudební doprovod, mezititulky. Orientace v konkrétní situaci a divácká potřeba lokalizace a temporalizace prostředí je soustavně rozpouštěna ve střihovém sledu situací.”
Úvaha Pavla Bednaříka o Wisemanových kronikách amerických institucí a ideologizované demokratické společnosti:
„Wisemanovy filmy představují zvláštní uskupení tím, že se v podstatě všechny zabývají státními, z daní placenými institucemi: Titicut Follies (1967) léčebnou pro duševně choré. Zčásti proto, že většina diváků tyto typy institucí zná, a zčásti díky stavbě filmů panuje silná tendence číst tyto filmy jako Rorschachovy testy, v nichž odpovědi fungují jako predispozice vůči oněm institucím či vůči Wisemanovu zvláštnímu a subjektivnímu stylu.”
Nashledanou, doufám, že brzy (À bientôt, j'espère, r. Chris Marker, Mario Marret, 1968)
Sylva Poláková reflektuje tvorbu Chrise Markera:
„Ať už Chris Marker psal, fotografoval, pracoval s filmovým médiem, videem i televizí, hudbou nebo digitálními multimédii, propojoval jeho práci zájem o popsání paměti a nutnost rekapitulace minulého. Markerovo dílo bychom mohli označit za katalog vzpomínek a úvah o tom, jak vlastně paměť funguje a kam až sahá.”
Tenká modrá čára (The Thin Blue Line, r. Errol Morris, 1988)
Archeologie a manifest mluvící hlavy jako uměleckého prostředku od dokumentaristy, producenta a teoretika Víta Janečka:
„Errol Morris sestrojil speciální zařízení, které využilo čtečku titulků televizních zpráv, přičemž do místa na úrovni objektivu místo titulků ke čtení promítal sám sebe, a tak můžeme při strhujícím svědectví filmu Mlha války: Jedenáct lekcí ze života Roberta S. McNamary (2003) čelit doslova tváří v tvář někdejšímu ministrovi obrany USA z období krajně problematických válek.”
Studie Billa Nicholse o přítomnosti fantazie a zakoušení časovosti v dokumentárních filmech:
„Divácké distance dosahují i vysoce stylizované inscenace, Příkladem může být scéna výslechu Randalla Adamse nebo zavraždění strážníka dallaské policie v Tenké modré čáře. Okamžik letu dokonale nasvíceného kelímku ve zpomaleném záběru, jenž nestydatě přehrává vyprávění jednoho z dotazovaných, nelze vymazat z paměti. Ale stylizace nemusí mít nutně ironickou podobu, tak častou v Morrisových dílech.”
S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (S-21, la machine de mort Khmère rouge, r. Rithy Panh, 2003)
Studie významného teoretika filmu Timothyho Corrigana:
„V autobiografickém pojednání genocidy za vlády Rudých Khmerů v letech 1975–1979 od kambodžského tvůrce Rithyho Panha z roku 2013 se stopa reálna blokuje, zaráží o nepostižitelnost hrůz genocidy a vymazání v podstatě veškeré průkaznosti a jakéhokoli zobrazování násilí."


