Randím s fašistou a mám na všechno názor. Matthias Lintner

Proč jste se rozhodl sledovat intimní život vás a vašeho partnera?

Byl to mix různých důvodů. Jedním z nich byl můj vnitřní zmatek po návratu z cesty na Kubu v únoru 2020. Strávil jsem tam měsíc, protože mi jeden kamarád řekl: „Jeď na Kubu, bude se ti tam líbit, ale jeď rychle, než se to změní a kvůli západnímu vlivu se vytratí autentičnost.“ Vrátil jsem se zmatený a s mnoha otázkami. 

Pak jsem znovu potkal Sadiela, se kterým jsme provozovali jakýsi situationship. Cesta na Kubu mi dala důvod mluvit s někým, kdo má jako Kubánec k zemi silný vztah. Právě tehdy zahájil Sadiel aktivistickou snahu vytvořit reálný obraz ostrovního státu. Žádná idealizující levicová nostalgie. 

Kdy s vámi své aktivistické snahy začal sdílet?

Jednou jsme spolu strávili noc, protože byla pandemie a po deváté večer jsme nemohli ven. Hodně jsme si povídali o Kubě. Řekl jsem mu, že podle mě jejich revoluce nevyšla a potřebují další. Urazilo ho to. Měl pocit, že jsem jen další bílý Evropan, který mu říká, jak by měl komunismus fungovat. Později ale uznal, že na tom něco bude.

Druhý den telefonoval s někým, kdo organizoval demonstraci před kubánskou ambasádou v Miláně. Sadiel mu radil, aby během demonstrace pouštěl hudbu a tančil salsu. Zaujala mě energie, s jakou komunikoval. Běhal po místnosti sem a tam, vedl business talk, ale byl ve spodním prádle. Já to pozoroval a říkal si: „Dobře, možná se odehrává revoluce právě teď v mém obývacím pokoji “. Uvědomil jsem si, že je to protagonista, kterého budu ho rád sledovat ještě několik let.

Kdy jste si začal uvědomovat, že by mohl vzniknout dokument zaměřený na rozpad vztahu kvůli politickým neshodám?

Finální podobu jsme vytvořili až ve střižně s mým přítelem a dlouholetým střihačem Ginem Olivaresem z Chile. Ale už během natáčení se mi líbilo být svědkem i spoluúčastníkem Sadielova aktivismu. Silnější konflikt jsem vytušil v momentě, kdy mi došlo, že Sadiel bude volit stranu Fratelli d'Italia, vedenou Giorgiou Meloni. Sadiel byl velmi zklamaný levicí, která aktivistům neotevřela dveře v Bruselu ani Římě. Tak se obrátil k pravici.

„Mnoho Kubánců pohání strach, protože tvrdě pracují, aby si vybudovali pozici mimo svou vlast. Snadno uvěří hrozbě, že o ten život mohou přijít.“ 

Proč podle vás krajní pravice, která porušuje i práva LGBT+ komunity, přitahuje lidi jako Sadiel, a co vám práce na filmu vyjevila o radikalizaci jednotlivce?

To pro mě byla také záhada. Práce na filmu mi dala příležitost najít odpovědi. Populistické pravicové strany pochopily, jak shromáždit lidi, kteří byli z různých důvodů znechucení nebo frustrovaní. Nemyslím si, že voliči pravice sdílejí stejný program či hodnoty. Je to prostě skupina těch, kteří byli nějakým způsobem vyloučeni.

Může krajní pravice v Itálii oslovit i jiné národnostní menšiny? Z dokumentu nebylo jasné, jak silná je kubánská menšina v Itálii.

Kubánci žijí hlavně v Římě, Miláně, ve větších městech. Ale mnohem méně než ve Španělsku, kde je díky jazyku snazší se k nim přiblížit.

Normálně o protestech na Kubě moc neslyšíte, protože jsou pod kontrolou režimu. V roce 2021 ale došlo k jedné z největších demonstrací, kterou inicioval umělci v havanské čtvrti San Isidro. Odstartovalo to vlnu, která se přenesla i do Miami, kde žije mnoho kubánských exulantů. Na demonstraci jsem viděl lidi s nápisy typu „Neobviňujte mě, volil jsem Trumpa.“ Bylo to chvíli po jeho druhé kandidatuře. Přemýšlel jsem, jak mohou Latinoameričané volit někoho, kdo chce postavit zeď kolem USA. Mnozí z nich sdíleli stejný osud – útěk z Kuby do USA. Někdy nelegálně. Jak mohou volit někoho, kdo je vůči nim tak nepřátelský?

A k čemu jste došel – změnil film nějak vaše vlastní uvažování o tom, proč lidé někdy podporují politiky, kteří jdou zdánlivě proti jejich vlastním zájmům?

Mnoho Kubánců pohání strach, protože tvrdě pracují, aby si vybudovali pozici mimo svou vlast. Snadno uvěří hrozbě, že o ten život mohou přijít. Vládnoucí strana může tento strach snadno aktivovat a přimět je, aby byli represivní vůči těm, kteří mají ještě méně práv než oni. Pokud máte americké občanství, dobrou rodinu a akademické vzdělání, je snadné být demokratem a bránit hodnoty.

Je ironické vidět, jak Trumpova administrativa latinské Američany vyhání. Současný ministr zahraničí USA Marco Rubio je dokonce Kubánec. To on přiměl latinské Američany nebo Kubánce, aby si mysleli, že jim můžou dát, o čem snili. Nikdy ale neudělají to, co chcete, nezajímají se o vás – chtějí jen váš hlas. To jsem také řekl Sadielovi, když se chystal volit Meloni. 

Myslím, že jedním z největších rozporů bylo vidět Sadiela hlasovat pro Fratelli d’Italia, ačkoli je gay. Stavění kubánských problémů nad své vlastní ho může připravit o některá individuální práva. Jak jste se kvůli tomu cítil? A vnímal jste tento rozpor i jako klíčový moment, který dává filmu jeho nejsilnější dramatickou a myšlenkovou rovinu?

Pro mě to byl drsný rozpor a vyvolával ve mně otázku, zda mohu zůstat s někým, kdo staví část naší identity níž než svůj ideál. Na druhou stranu jsem znal jeho silný smysl pro spravedlnost. Cítil jsem, jak trpí za svůj lid na Kubě, obdivoval jsem, že dělá něco ušlechtilého. Nevím, jestli bych dokázal zapřít část své identity, abych zastavil utrpení někoho jiného, ale v jeho mysli to byla správná cesta.

Stále mi opakoval, že Meloni homosexuálům žádná práva neubírá, že se jen staví tam, kde má největší potenciál získat hlasy. To znamená na stranu katolických hodnot, podle kterých se rodina skládá z muže, ženy a dítěte. V Itálii se všechno vyvíjelo pomaleji, protože tam sídlí i Vatikán.

Opravdu velkou věcí, kterou politici udělali pro queer komunitu, bylo narovnání práv stejnopohlavních manželství. To přišlo od centristů.

„Každý chce změnit svět, ale nikdo nechce začít u sebe a být upřímný.“

Dokument říká mnoho o utváření názorů Evropanů na příběhy a politiku v cizích zemích. Často při tom nerespektují tamější kontext. Viděli jsme to i letos v případě konfliktu ve Venezuele nebo útoku na Írán. Do jaké míry podle vás film reflektuje i určitou slepotu nebo zjednodušování, kterého se dopouští západní společnost?

Dnes má každý na všechno názor, i když informace, které čerpáte, pocházejí z nějaké bubliny. Vždycky víme, co je správné a co špatné, kdo je dobrý a zlý. Jen se snažíme získat utvrzení v tom, čemu věříme. Také jsme téměř nuceni nějaký názor mít. Ve filmu jsem se snažil otevřít – mluvit s lidmi, kterých se to bezprostředně týká.

Myslím, že je snadné být idealistický ohledně někoho, ​​kdo teď trpí na Kubě nebo v Íránu. Je snadné kritizovat USA za zahájení další války a imperialismus, ale nejsme to my, kdo žije v postižené zemi… Tím neříkám, že ospravedlňuji kroky USA. Je ale plodnější mít introspektivní pohled a sledovat, jaké mechanismy formují váš úsudek, váš způsob kritiky. Také bych si přál vidět nějaký druh reflexi vlastních činů. To by levice měla dělat a posílit tím své původní hodnoty, protože postupně ztrácí svou identitu a autenticitu.

V době, kdy se levice drží postmaterialistických, intelektuálních hodnot, se často mluví o jejím odtržení od části společnosti. Myslíte si, že i to je jeden z důvodů, proč se lidé jako Sadiel obracejí jinam?

Ano, to je částečně důvod, proč v Německu ztrácejí tolik hlasů migrantů a pracujících, kteří pak mají tendenci volit AfD. Není to jen chyba pravicově populistických stran; je to chyba levice, která ztratila kontakt s voličskou základnou. Každý chce změnit svět, ale nikdo nechce začít u sebe a být upřímný.

Jsou tohle hodnoty, které jste si osvojil při natáčení? A změnil pro vás film i pohled na to, jestli může vztah dlouhodobě fungovat navzdory zásadním ideologickým rozdílům?

Naučil jsem se, že politika je mnohem složitější, než jsem si myslel. Naučil jsem se, že láska není o souhlasu, ale o porozumění. Je možné být s někým, kdo smýšlí jinak. Ve vztazích hledám rozdíly, partneři z odlišných zemí a kultur obohacují můj svět a neutvrzují mě v mých přesvědčeních.

Pro mě je váš film také o umění konverzace – o schopnosti zůstat v dialogu i ve chvíli, kdy se zásadně neshodnete. Bylo tohle vědomé rozhodnutí i z hlediska formy? Vyhnout se jasnému soudu a nechat prostor pro nejednoznačnost?

Od lidí z levice často schytávám kritiku, že se dost nevymezuju proti Sadielovým názorům. Ale to bych jen opakoval argumenty, které už známe. Myslím, že je cennější věnovat prostor té části dialogu, kterou obvykle vypouštíme. 

Co byste chtěl, aby v diváctvu po odchodu z kina zůstalo?

Doufám, že přijdou s otevřenou myslí. Když budou po filmu mít pocit neklidu, nepohodlí, tak by jej neměli hned odkládat pryč, ale zkusit ho prozkoumat. Zůstaňte s ním. Je to nabídka, ze které můžete profitovat. Ale nechci nikomu říkat, co si má myslet. Je na každém, co si z filmu odnese.

Sám se zasazuji za dokument, který se nebojí sdílet velmi intimní věci a být natolik osobní, že působí skoro jako deník. Chci taky zdůraznit důležitost filmu, který je přímý a pojmenovává věci pravými jmény. Mám rád symboliku, ale myslím, že bychom měli točit víc snímků, které věci sdělují tak napřímo, až to diváka může bolet.