Psát o jednom nedávalo smysl. Václav a Kamila Bendovi

Původně nabídku napsat životopis politika Václava Bendy dostal váš muž, spisovatel Jan Novák. Nakonec jste se toho chopila vy. Čím vás Benda tolik oslovil?

Fascinovala mě hlavně jeho žena Kamila. Poznala jsem ji už před lety, když jsem pracovala v Akademii věd. Psala jsem o knize Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent?, kde má Kamila úvodní rozhovor. Velice otevřeně a věcně tam vypráví, jak za manžela chodila na přednášky matematické fakulty a počítala za něj příklady, jak se dělili o domácí práce a péči o děti… Takže když přišla mému muži nabídka napsat knihu, kterou odmítl, pojala jsem to trochu jako Bendovi a zaskočila za něj.

„Postupně mi bylo jasné, že Václav sice rád věci dirigoval a řídil, ale krkem, který jím otáčel, byla Kamila. Myslím, že bez ní by nikdy nebyl tak neústupným disidentem.“

Jaký byl vlastně váš vztah k Václavu Bendovi?

K němu jsem si cestu naopak musela hledat. Rodina mi mimo jiné poskytla korespondenci z vězení, a já si dokonce v jednu chvíli říkala, že mi vadí, jak svou ženu na dálku peskuje. Prokousávala jsem se k porozumění jeho drsnému humoru, i jemu samotnému.

Zakázka ale stále zněla biografie Václava Bendy. Kdy se z ní stala kniha o Bendových s podtitulem „Příběh lásky a odvahy“?

Už v prvních měsících, když jsem začala docházet do jejich legendárního bytu na Karlově náměstí, jsem si uvědomila, že Kamila do knihy patří stejně jako Václav a že to musí být o obou z nich. Bylo to hodně intenzivní, scházely jsme se každý týden u čaje a dlouho si povídaly. Postupně mi bylo jasné, že Václav sice rád věci dirigoval a řídil, ale krkem, který jím otáčel, byla Kamila. Myslím, že bez ní by nikdy nebyl tak neústupným disidentem.

„Vysvětlila jsem jí tenkrát, že její hlas je natolik důležitý, že tam jednoduše být musí.“

Zároveň mě tlačil čas. Tehdy zemřeli Ivan Havel a Jiřina Šiklová, velmi nemocný už byl Petr Uhl, měla jsem štěstí, že jsem zastihla ještě Otku Bednářovou, která byla rodině Bendových náhradní babičkou. Potřebovala jsem mluvit s mnoha dalšími lidmi.

Jak reagovala Kamila Bendová, když jste jí oznámila, že kniha bude také o ní?

Svým charakteristickým způsobem – s chichotáním řekla, že to přece nemůžu myslet vážně, a šly jsme dál. Je velmi skromná a jedinou obavu měla z toho, abych její roli nezveličovala. Vysvětlila jsem jí tenkrát, že její hlas je natolik důležitý, že tam jednoduše být musí.

Jak se vám s takovým sympatiemi a respektem vůči ní pak ptalo na nepříjemné věci?

U všech rozhovorů je důležitý čas a postupně budovaná důvěra. A já čas měla. Kniha vznikala čtyři roky. Mohla jsem se opřít o svou novinářskou zkušenost, ostatně rozhovor býval můj nejoblíbenější žánr. V rozhovorech jsem se často musela ptát na nepříjemné věci. 

Vladimír Páral mě od rozhovoru vyhodil potom, co jsem se ho zeptala na spolupráci se Státní bezpečností, stejně jako Milan Knížák, když jsem mu položila otázku ohledně financování Národní galerie. Nebojím se jít do konfliktu, ale tady jsem spíše řešila, jak a kdy se na konkrétní  věci ptát.

Získala jste neomezený přístup do rodinného archivu. Nejednalo se jenom o pracovní dokumenty, ale také osobní korespondenci, rodinné fotografie nebo osobní zápisky Kamily Bendové. To je velká důvěra i závazek. Jak se vám s tím vědomím pracovalo?

Někdy jsem Kamile říkala: „Je toho hodně, mám strach, že se v tom utopím.“ Hrabala jsem se ve stovkách dokumentů nejen od Kamily, ale i z bezpečnostních archivů, ze škol a univerzit, a každý detail jsem zvažovala. Ale Bendovi mi dali zcela volnou ruku, dopředu se vzdali práva veta. A upřímně, já bych bez toho do tak náročné práce ani nešla.

Nepřemýšlela jsem o tom, jestli bude něco Bendovým příjemné, nebo nepříjemné. Novinářka ve mně, i to, jak se vnímám jako autorka, mi nad něčím takovým nedovolily přemýšlet. Pokud určitou informaci použiji v textu, má tam jasné místo. Na druhou stranu jsem chtěla, aby si Kamila knihu před vydáním přečetla.

Kdyby bývala chtěla z textu odstranit něco intimního, asi bychom se domluvily, ale některé věci jsme samozřejmě vnímaly rozdílně. Třeba pohled na Bendova otce. Zatímco Kamila si ho pamatovala jako velice laskavého pána a předválečného sociálního demokrata, já jsem o něm zjistila, že byl spoluautorem celního zákona z 50. let a vlivným komunistickým funkcionářem. Byl i v akčním výboru Klubu českých turistů po únoru 1948.

Pro rodinu Bendových to bylo nepříjemné překvapení. Přesto v knize zůstalo a Kamila to přijala velmi věcně, což asi souvisí s jejím racionálním naturelem.

„Václav Benda toužil být básníkem, ale jeho básním nerozuměla ani Kamila. Ale máte pravdu, v té věcnosti si celý život rozuměli.“

Není právě věcnost, kterou v knize opakovaně zmiňujete především v souvislosti s Bendou-politikem, to, co manžele Bendovi spojovalo?

Určitě. Koneckonců se jako dva nadaní studenti seznámili v sedmnácti letech, oba soutěžili v matematických a fyzikálních olympiádách. Václav Benda toužil být básníkem, ale jeho básním nerozuměla ani Kamila. Ale máte pravdu, v té věcnosti si celý život rozuměli.

Rozpory a konflikty v rodině se neřešily emotivně, ale věcně. To spíš Kamile občas ruply nervy a zvýšila hlas na děti, jejímu muži se to údajně nikdy nestalo. I ve vypjatých situacích zůstával klidný.

Když se vrátíme k rozsahu, kniha má nakonec téměř osm set stran, jak moc jste vlastně škrtala?

V jednu chvíli jsem měla radost, že konečně škrtám – škrtla jsem asi sto stran, abych stejné množství následně dopsala, protože se vynořily další zajímavosti z Kamilina nekonečného archivu. Václav Benda je podle mě zcela nedoceněná osobnost vzhledem ke skutečnosti, jak klíčovou roli sehrál v řadě opozičních aktivit, a to už od roku 1968.

U nich v bytě vznikala po srpnové okupaci ilegální vydání Literárních listů. Byl hybatelem Výboru za tři i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, které vznikly u něj v bytě na Karlově náměstí, stal se dvakrát mluvčím Charty 77, společně s

Havlem řídil rozdělování peněz ze zahraničí, což byla skoro sebevražedná činnost. Na konci totality spoluzakládal Hnutí za občanskou svobodu…

I pro mě to všechno ale přetřel nános devadesátých let, kdy se z něj stal unavený, pomalu mluvící politik, kterého všichni známe z parodií České sody. Přitom mladý Benda v plných silách byl nejen aktérem, ale také teoretikem mnoha disidentských aktivit. Napsal řadu inspirativních textů, jako například „Paralelní polis“. Jeho význam je srovnatelný s Václavem Havlem a Ivanem „Magorem“ Jirousem.

Devadesátá léta byla vůbec bohatá na výrazné politiky, kteří přišli přímo z disentu nebo z širších kruhů kolem, a někteří z nich se postupně projevili jako starci křičící na mraky. Jak se vám mluvilo s Milošem Zemanem, Václavem Klausem nebo Dominikem Dukou?

Potřebovala jsem mluvit s klíčovými spolupracovníky Václava Bendy, ať už si o nich myslím cokoli. Například Václav Klaus, k němuž nebylo vůbec jednoduché se dostat, byl v devadesátých letech Bendův hlavní koaliční partner, spojoval je pohled na ekonomické reformy i stranickou politiku. Překvapilo mě však, že si vůbec nepamatoval, jak ho Benda podržel v době takzvaného Sarajevského atentátu.

Ale možná to souviselo s Klausovou neschopností být někomu za něco vděčný. Téměř se slzou v oku na Bendu vzpomínal Miloš Zeman a nemohl si vybavit jediný konflikt, který by spolu měli. Líbil se mu Bendův slovní projev a první věc, na kterou se mě zeptal, byla, co Vašek rád pil. Když jsem odpověděla, že červené víno, zasvítily mu oči.

Na co se jako první zeptal Václav Klaus?

Zajímalo ho, jak Václav Benda zemřel. Rodina o tom tehdy nechtěla mluvit a do určité míry to byla záhada. Kamile totiž přišly dva úmrtní listy: v jednom stálo, že Václav Benda zemřel na selhání plic, v druhém, že to bylo selhání jater.

Bezprostřední příčinou nicméně bylo krvácení do mozku – na to samé zemřela předčasně i Bendova matka.

Dvě životopisné knihy, které jste napsala, první o básnířce Vladimíře Čerepkové a tu druhou o Bendových, dělí jedenáct let a rozdílné jsou také formou. Zatímco ta první je mozaikou dokumentů a rozhovorů se zřetelnými spárami, Bendovi jsou souvislý příběh. Jak k tomu došlo?

Když jsem psala životopis Vladimíry Čerepkové, nevím, jestli bych dokázala napsat biografii, jako jsou Bendovi. Myslím, že jsem na to ještě nebyla připravená. To beletristické sebevědomí, z něhož pro Bendovy těžím, jsem našla až se svou čtvrtou knihou Rozpůlený dům. Každý ten titul si řekl o nějakou svoji cestu.

Čerepková je moje první kniha a vznikala s určitou lehkostí. Tehdy jsem byla přesvědčena o tom, že se dokážu nejlépe vyjádřit rozhovorem. U Bendových jsem si zpočátku zkoušela různé formy, i více beletrizované, ale nakonec mi přišlo zbytečné schovávat se za román, když jsem měla k dispozici tak bohaté zdroje.

Bylo to dáno i rozdílností osobností Čerepkové a Bendových?

Vladimíra byla neuchopitelná osobnost, která o sobě ráda vytvářela legendy, a bylo občas těžké dopátrat se, jak se věci opravdu udály. Ani lidé z jejího okolí se často neshodli. U Bendových byly výpovědi poměrně jednotné.

„Vladimíru pronásledovaly v emigraci těžké stihomamy, ve Francii žila bez papírů, bála se úřadů i policajtů na ulici…“

Mají Čerepková a Bendovi něco společného, čím vás fascinovali?

Hledání svobody.

Pro mě to společné vyjadřuje věta Vladimíry Čerepkové z úvodního rozhovoru v knize, kdy říká: „Člověk musí vydávat energii, jakože se nebojí…“

Ono je to složitější. Vladimíru pronásledovaly v emigraci těžké stihomamy, ve Francii žila bez papírů, bála se úřadů i policajtů na ulici… Václav Benda šel naopak s úřady i vyšetřovateli do střetu, byl neuvěřitelný bojovník. Jestli měl někdy strach, tak ho nedával najevo.  

Měli Bendovi manželství, které lze nazvat s určitou nadsázkou dvoukariérové?

Bendovi byli spíš jednotka: fungovali společně i v době, kdy byli násilně rozděleni vězením. Kamila coby matka šesti dětí psala Václavovi do vězení dvakrát týdně dlouhé dopisy a z těch jeho pak zase četla dětem. Snažila se, aby nepřítomný otec doma stále nějak byl…

Domácnost celou dobu finančně táhla Kamila, protože Václav do svých třiceti let studoval a pak byl hlavně mužem v domácnosti. Od podpisu Charty se s výjimkou několika pokusů, kdy pracoval jako topič, nedostal k žádnému pořádnému zaměstnání. Teprve v devadesátkách se rodinná dynamika proměnila, ale i jako politik byl Benda dva roky nezaměstnaný…

„Bendovi byli spíš jednotka: fungovali společně i v době, kdy byli násilně rozděleni vězením.“

Píšete i beletrii, o ní se obvykle tvrdí, že je v ní autor bohem, stvořitelem. Jak vnímáte svoji roli jako biografka?

Autor životopisu není bůh, ale tvoří. Má zásadní roli v tom, co všechno najde a co z toho vybere, jak fakta seřadí a jak je nasvítí, s kým z pamětníků promluví a jaký komu dá prostor. A koneckonců také, jak příběh začne a čím jej skončí. Já jsem se rozhodla ukončit jej Kamilou Bendovou. Obdivuju, jak bohatý a plný život vede i jako ovdovělá žena v důchodu.

Takže byste roli biografa viděla jako práci vykladače, možná kartářky?

Kartářka možná není špatný příměr. Ale když o tom tak přemýšlím: kartářka se obrací do budoucnosti na základě dohadů a dojmů, zatímco biografka „vykládá“ minulost na základě svědectví a faktů, která si musí nejdřív někde nějak obstarat.

Vymýšlet si nesmí a příběh na rozdíl od věštkyně už neovlivní.

Ale možná že ovlivníte, jak budou vnímat příběh Bendových další generace…

To bych si přála.