Průhledná bytost: Šinsuke Ogawa
Hnutí direct cinema či cinéma vérité si spojujeme především s Francií, Kanadou a USA. V Japonsku však tvořil ve stejné době výrazný filmař, který tvůrčí metody a estetické konvence těchto hnutí mistrně využíval. Politická neústupnost, společensko-kritická analýza a důslednost svědectví jsou příznačné pro autorskou pozici Šinsukeho Ogawy. Jeho dokumenty vynikají střihovou skladbou, která buduje situace s komplexní výpovědní hodnotou – umí zachytit i nenápadné postavy jako charaktery a zároveň vyprávět mikropříběhy ukazující na podstatu zkoumaného problému.
Legendární japonský dokumentarista Šinsuke Ogawa (1936–1992) vytvořil během čtvrtstoletí dvacet filmů. Konstantou jeho tvorby je přesvědčení o úzkém vztahu filmu a společnosti: film vnímal jako nástroj možné proměny politických i sociálních pohybů a filmaře jako nutně angažovaného v příbězích lidí, na něž dopadají jejich důsledky. Podle tematického zaměření můžeme rozlišit tři období: filmy o studentském hnutí (1966–1968), série Sanrizuka (1968–1975) a příběhy vesnice Magino (1975–1991).
V době natáčení filmů o studentském hnutí kolem sebe soustředil mladé lidi angažované v politice, s nimiž také vytvořil síť promítacích míst po celém Japonsku. V regionu Sanrizuka byli farmáři vystěhováni ze svých pozemků kvůli stavbě letiště. Během necelé dekády zde Ogawa natočil sedm otevřeně angažovaných filmů. Pak se zaměřil na japonský venkov a ve vesnici Magino natočil sedm filmů, které se staly základním referenčním pohledem na venkov a jeho kulturu nejen v japonské kinematografii, ale pro celou společnost.
Ogawa byl průkopníkem zevrubného pozorování i participativního natáčení v Asii. Při tvorbě série Magino strávil se svým štábem rok na farmě. Všichni pomáhali s pěstováním rýže, aby se o plodině a procesu tohoto významného odvětví japonského zemědělství poučili. Až poté natáčeli observační filmy ukazující pěstitele, jejich práci, způsob života a přístup ke krajině.
Společnost Ogawa Productions, kterou založil v roce 1968 a jež fungovala více než 30 let, dávala důraz na kolektivní přístup k vytváření filmů – dokonce i mnohá tvůrčí rozhodnutí byla přijímána ve štábu společně. V roce 1989 v japonské Jamagatě stál Ogawa také při založení jednoho z nejvýznamnějších asijských festivalů dokumentárních filmů. V prvním roce uspořádal rozsáhlé sympozium o asijském dokumentu, které bylo pravděpodobně prvním velkým setkáním nezávislých filmařů této oblasti. Radikálním politickým přístupem, empatickou účastí na osudech postav a stylem zúčastněného pozorování ovlivnil řadu dalších japonských i asijských dokumentaristů a patří mezi nejuznávanější postavy japonského poválečného dokumentu.
Tato programová sekce byla realizována za vstřícné podpory Yamagata IDFF, Athénée Français Cultural Center, The Japan Foundation and The Japan Foundation Budapest.
