Jídlo se dotýká každého

Jídlo nejen patří mezi nejzákladnější lidské potřeby, ale zároveň jde o komplexní kulturní fenomén, který nesmírně zajímavým způsobem vypovídá o nastavení celé společnosti, o jejích hodnotách, předsudcích i snech.

I když – jak často žehrají tvůrci stále oblíbených pořadů o vaření – audiovizuální záznam nemůže zprostředkovat základní smyslové vjemy spojené se stravováním, tedy vůni a zejména chuť, je jídlo vysoce atraktivním tématem pro filmaře a filmařky. Dokumentaristy pak láká bohatá síť kulturních kontextů a výpovědí, která se pojí se světem gastronomie, i strhující vizuální možnosti, které jídlo nabízí. 

Retrospektiva se soustředí na snímky z období let 1948–1989, tedy na éru, kdy do otázek výživy a stravování výrazným způsobem vstupovala politická moc, která navíc plně ovládla všechny složky stravovacího řetězce od zemědělské produkce, dovozu potravin, přes potravinářský průmysl a maloobchodní distribuci až po veškerou síť veřejného stravování. Plně v jejích rukách byl i veřejný diskurz o stravování bez ohledu na používané platformy.

Intervence státu měla nejrůznější a v průběhu doby silně proměnlivé formy. Brutální represe proti narušitelům regulované distribuce na přelomu 40. a 50. let vystřídaly rady spotřebitelům, jak dokonale využít omezené zdroje, a následně propagace společného stravování jako výrazu nového stylu života a soustředěný boj proti prohřeškům vůči zdravé výživě, zejména vůči nadměrné spotřebě vedoucí k obezitě.  

„Vládnoucí moc se často spíše zmítala ve snaze vyhovět jednotlivým lobby a přáním nejširších vrstev.”

Všechny tyto polohy tato retrospektiva nějakým způsobem reflektuje, byť samozřejmě nebylo možné vše přiblížit se stejnou detailností. Výsledný obraz však může vyznívat pro někoho překvapivě – jasně se ukazuje, že přes svůj obrovský vliv stát ani politická moc nedokázaly formovat podobu stravování ve společnosti podle svých představ a vizí odborníků. 

Důvodů byla celá řada – hospodářské limity, kolísání mezi vlivy jednotlivých zájmových skupin či tvrdošíjná setrvačnost stravovacích návyků. Vládnoucí moc se tak často spíše zmítala ve snaze vyhovět jednotlivým lobby a přáním nejširších vrstev, než že by dokázala prosazovat nějakou racionální jednotnou koncepci.  

Rozpěí snímků je široké i z hlediska žánru a celkového vyznění – od zdánlivě chladných, poučných a někdy i utilitárně instruktážních snímků, přes dokumentaristiku řešící prostřednictvím témat spojených se stravováním aktuální i věčně živé společenské problémy a pokusy o sloučení vážných témat s humoristickým či satirickým podtónem, až ke skryté i otevřené reklamní propagandě. 

Někdy diváka či divačku zamrazí, ale snad častěji se zasmějí a občas se, doufáme, i zamyslí, co vše tyto snímky vypovídají o tehdejší době, jaký mnohovrstevnatý a nejednoznačný obraz podávají. 

„Gastronomie je stejně hodnotnou součástí kultury jako například výtvarné umění.”

Každá z pěti sekcí nabízí pohled na jídlo a potraviny z nějakého specifického úhlu a rozhodně neprohloupí ten, kdo se bude snažit zhlédnout alespoň většinu z téměř třiceti zde prezentovaných snímků.

Setká se jak s díly renomovaných tvůrkyň a tvůrců, jako byla Drahomíra Vihanová, Jan Špáta nebo Radúz Činčera, tak i se snímky, na jejichž autory se pozapomnělo. Kuriozitou je v tomto ohledu dokumentární film vytvořený Ludvíkem Tomanem, který se do dějin české kinematografie zapsal sice nesmazatelným způsobem, ale nikoliv svou filmařskou dovedností.  

Hodně jsem přemýšlel, co z celé retrospektivy „vypíchnout“, a nakonec jsem se rozhodl, že se budu řídit čistě svým osobním vkusem bez jakéhokoliv nároku na reprezentativnost: podle mého názoru by si nikdo neměl nechat ujít konvolut filmů propagující boj proti obezitě v sekci Zdraví a snímek J. Špáty Pře o vepře. 

Mojí „srdcovkou“ je pak sekce, která ukazuje vývoj kuchařských show. Často se setkávám s názorem, že hojnost podobných pořadů signalizuje úpadek televizní kultury, ale doufám, že sekce ukáže, jak se v nich zrcadlí doba jejich vzniku.
Byl bych rád, kdyby nejen tato sekce, ale celá retrospektiva přispěla k prosazení toho, že gastronomie je stejně hodnotnou součástí kultury jako například výtvarné umění. Navíc jde o část kultury, která se dotýká bez nadsázky každého. A možná jde o jedno z mála témat, které dokáže propojit různé skupiny lidí, kteří si jinak mají pramálo co říct.