Jak se píší Dějiny AMU

Dějiny vysokoškolských a vědeckých institucí jsou dynamicky se rozvíjející součástí české historiografie zejména od devadesátých let 20. století. Je znakem občanské vyspělosti a kritického myšlení, když společnost reflektuje minulost a vývoj svých klíčových institucí. V oblasti československé a české kultury mezi takové instituce patří i Akademie múzických umění v Praze. Její dějiny začaly dekrety prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945, díky nimž Akademie vznikla a v roce 1946 přijala první studenty. Sedmdesát let poté je dokončována historická monografie Dějiny AMU, jíž předcházel tříletý výzkum, desítky rozhovorů s pamětníky a tisíce hodin zkoumání dokumentů v různých archivech.

Autoři tohoto textu se poznali v roce 2013, začali promýšlet obtížný úkol: jak zpracovat dějiny významné kulturní instituce, která svoji historii doposud reflektovala jen ve velmi nahodilých (avšak o to cennějších) pokusech týkajících se některých fakult a období. Andrea Slováková jako tehdejší ředitelka Nakladatelství AMU navrhla vedení školy, aby NAMU na takovém projektu pracovalo. Tehdy se podařilo pro projekt získat předního českého historika kulturních dějin Československa Martina France. Pak hledali cestu, jak co nejpečlivěji k tématu dějin AMU přistoupit. Pomohla i práce koncepční skupiny, v níž zástupci jednotlivých fakult a vedení školy promýšleli spolu s historiky jednotlivé perspektivy či strukturu výsledné knihy. Martin Franc jakožto hlavní výzkumník vedl tým předních badatelů českých kulturních dějin, Petr Bednařík se věnoval archivnímu výzkumu FAMU, Jitka Rauchová DAMU, Lenka Krátká HAMU, Ivan Klimeš (dosud nezpracované) prehistorii filmového školství.

Lenka Krátká také patří mezi nejzkušenější odborníky metody orální historie, která se stala podstatnou součástí uchopení dějin Akademie, a s rozsáhlou sítí tazatelů, mezi nimiž byli i doktorandi AMU, zajímající se o dějiny své alma mater, připravila téměř 80 rozhovorů s pamětníky – s bývalými studenty, pedagogy, vedoucími pracovníky i administrativními a technickými zaměstnanci AMU. Práce historiků v archivech byla dobrodružná: některá období zůstávala dlouho „děravá“ a najít v archivech relevantní dokumentaci se zdálo téměř nemožné. Některé informace se podařilo objevit v Národním archivu či ve fondech Archivu Národního muzea. Mimořádně cennou dokumentaci však skrýval např. fond Edvarda Beneše v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR nebo dokonce v některých slovenských archivech. S pátráním a rešeršemi pomohl historik Jiří Šoukal, aktuální správce Archivu AMU, který katalogizoval archiválie samotné Akademie a zároveň pomáhal badatelům najít a shromáždit potřebné dokumenty. Bez vyprávění pamětníků by však podklady, z nichž historici při psaní dějin vycházejí, nebyly dostačující – protože právě osobní vzpomínky (jakkoliv je nutné zohledňovat a reflektovat jejich subjektivitu, selektivnost a možnou předpojatost) pomáhají dotvořit představu o atmosféře v instituci v určitých obdobích, o fungování jejich vnitřních či skrytých mechanismů anebo rozhodovacích procesů. Osobní vzpomínky ovšem také v těchto případech doplňovaly i některé „perličky“ z archivů, zejména týkající se kázeňského řízení (například doslova kouzelný byl obhajující posudek vyučujícího na jednoho ze studentů, který v opilosti před volbami v sedmdesátých letech strhnul v blízkosti fakulty z domu sovětskou vlajku).

Koncem letošního roku, jako završení oslav 70. výročí školy, vyjde historická monografie Dějiny AMU i doprovodná publikace Dějiny AMU ve vyprávěních, která zveřejní několik vybraných rozhovorů z orálně historického výzkumu. Akademie múzických umění v Praze se tak zařadí po bok nejen českých univerzit a vysokých škol, jako jsou Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Palackého univerzita či Vysoká škola ekonomická v Praze, které se již svým dějinám (Univerzita Karlova obzvlášť zevrubně) věnovaly, ale také po bok například Oxfordské či Cambridgeské univerzity, které o svých dějinách vydaly již stohy knih. Vědomí a reflexe vlastních dějin je podstatnou součástí naší identity a zároveň nástrojem k hlubšímu poznání souvislostí a příčin aktuálního stavu. V případě dějin AMU se tak například otevírají složité a dodnes aktuální otázky o podobách a pozici terciárního vzdělávání v umění či diskuze o vztahu mezi uměním a vědou.