Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jak jsem psala Americký románAmerický román

Nová kniha, Speciál MFDF Ji.hlava

Jak jsem psala Americký román

22. 10. 2021 / AUTOR: Yveta Shanfeldová

V dok.revue postupně představujeme knihy nominované na Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou letos vůbec poprvé udělí ji.hlavský festival na svém slavnostním zahájení 26. října. Požádali jsme autory nominovaných knih, aby popsali dobrodružství jejich vzniku. Yveta Shanfeldová přibližuje, jak vznikal její deník Americký román.

Miluji fragmenty. Mám je raději než celek. Zřejmě proto, že toužím mít ve věcech jasno. Ovšem marně. Jasno nemám nikdy. Jasno snad neexistuje, ani v detailu ne. Ale celek zavádí daleko a víc, prostě i proto, že je delší. Dávám tedy přednost fragmentům. Jsou poctivější. Jsou to maličké celky. Rychlé. Zkrátka... Dávám přednost třískám před stromem. Rytmu před melodií. Šestnáctinám před osminami. Raději roztřískané sklo než vázu. Střep jako nové světelné těleso, duha se světelným odrazem. Kapky deště místo oceánu. Zaostření na jediný nečitelný cípek v čitelném, slavném, starém obraze. Haiku radši než epos. Zvonkohry radši než symfonii. Pokřik raději než vysvětlování. Útržky raději než celky. Proto je Americký román jakési navrstvení útržků, pokřiků. A taky proto, že jsem jej psala vlastně jako dopisy, popisky. Výkřiky. Skoro denně. Popisky k absurdnímu zobrazení života a světa, který mně připadá absurdní.

Ty deníkové záznamy měly být dopisy, odpovědi na výzvu. Těch výzev vlastně bylo víc a nepocházely jen ode mě.

<b>Americký román</b>

V jedné pražské kavárně nebo snad v knihkupectví jsem se někdy kolem roku 2000 setkala s Petrem Borkovcem a ten navrhl, že se mnou jednou udělá rozhovor o různých věcech, o mně, o mém životě. Toho večera jsem o tom zas v jiné kavárně vyprávěla S. S tím jsem se už několik let v různých hospodách bavila o tom, že budeme spolupracovat na scénáři, na textech k filmům. Moc nám to nešlo, aspoň mně ne. A čím míň mi to šlo, tím víc jsme se o tom bavili. A naopak, ty věčné řeči taky moc nepomáhaly. Scénář, který jsem sesmolila hlavně z různých skutečných událostí na sebe nalepených, jsem ukázala S. a on ho ztrhal. Prý to šustí papírem. Prý je ta pravda moc vymyšlená. Jen jediná scéna ho zasáhla jako pravdivá – ta, kterou jsem si jako jedinou vymyslela. Snad byla lepší i proto, že byla krátká?

Zkrátka, S. nápad na rozhovor nadchnul a prohlásil, že mu mám denně posílat zprávy, dopisy, depeše, DENÍK. Ze života. A v něm nemám nikoho šetřit – jeho, sebe, ani nikoho jiného. A tak to začalo.

„Haiku radši než epos“

Už když jsem ten text žila a psala, viděla jsem absurditu světa nejen okolo mě. Vnitřní a vnější světy jako nespočet zrcadel. Viděla jsem, že většina věcí nedává smysl. Ale pořád jsem chtěla, aby smysl dávaly. A tak jsem propadla obvyklému omylu: že k jasnému bodu v životě dorazit lze. Nejlépe psaním.

Když mi S. navrhl, abych mu psala a posílala svůj „deník“, byla jsem štěstím bez sebe. Vlastně jsem už tehdy žila předčasně virtuálně, jako v předčasné pandemii – tím denním textem, těmi dopisy někomu, kdo nechtěl odpovídat. I když myslím, že spisovatelé a básníci odjakživa tíhnou k virtuální realitě: co jiného je psaní?

Fotografie dokumentárních knih v užší nominaci. Foto MFDF Ji.hlava

Psala jsem tedy ten text tak, jak píšu všechno: u kuchyňského stolu, v posteli, v noci, v koupelně, v autě, na letišti, na pohovce i přímo do počítače – to ovšem zřídka. A hlavně v krizi. Přestože jsem byla štěstím bez sebe. 
Připadalo mi, že to stojí za to. Myslím si, že přesto, že život je vlastně jen takový větší hotel, o něco musí jít. A mně vždycky o něco šlo. Mimo jiné o komunikaci.

Jako tolik mých pokusů o komunikaci, i tenhle se zvrtnul, když adresát odmítal odpovídat. To nakonec pohnulo textem asi nejvíc, jako smrtelné zranění – neslučitelné se životem, neslučitelné s psaním dopisů coby fragmentů života.