Festival jako kolektivně utvořený artefakt

Co pro vás znamená Ji.hlava jako kolektiv?

M: Ji.hlava je pro mě od začátku otevřenou platformou. Těším se z toho, že festivalový tým je plný výrazných a zkušených osobností, a je pro mě důležité, abychom byli schopni fungovat v otevřeném dialogu a respektu. Naše organizační struktura proto připomíná organismus, který si uvědomuje vzájemnou provázanost svých částí.

Věřím, že taková podoba vede k většímu zapojení a motivaci. Osobně mě hodně baví průběžně objevovat talenty svých spolupracovnic a spolupracovníků a ty rozvíjet, dávat jim prostor. Myslím si, že Ji.hlava je v mnoha ohledech výjimečným projektem, a jedním z důvodů toho je její „kolektivní ráz“.

P: Pro mě se kolektiv rozšiřuje v soustředných kruzích. Může to být zvlnění hladiny poté, co do vody hodíme kámen – jako když promítáme nějaký film, který rezonuje. Mohou to být letokruhy, které vyjadřují zájem a péči festivalu o dokumentární tvorbu po desítky let.

Může to být obraz z mnoha kruhů, z nichž každý představuje nějakou oblast, na níž se spolupodílíme, ať už jde o studentstvo, oborové organizace nebo televize. Znamená to také, že je někde bod a kolem něj je celý svět. Kolektiv tak vyrůstá ve společenství lidí, které spojuje dokumentární film.

A: Festival je typický příklad kolektivně utvářeného kulturního artefaktu. Na všech spolutvůrkyních a spolutvůrcích Ji.hlavy si vážím přemýšlivosti: festival je i tím, jak se projevuje – jak promlouvá k návštěvnictvu, jak vizuálně komunikuje, s jakými ohledy k životnímu prostředí probíhá.

Každému jednomu filmu a jeho autorstvu je věnována citlivá péče našeho programového oddělení, guestservice, industry oddělení, komunikace a produkce – všichni vnímají, že film je celkem včetně svého uvedení či do-myšlení v diskuzi po projekci; film jako dílo se v hlavě publika rodí v síti těchto všech péčí.

Čím je charakteristická práce filmových kolektivů, jimž je letos věnována retrospektiva, a proč jste se pro ni rozhodli?

A: Filmy jsou typicky vytvářeny kolektivem lidí, kteří se specializují na jednotlivé profese – režiséři/ky, kameramani/ky, zvukaři/ky, střihači/ky, dramaturgyně/ové, produkční a producenti/ky. V tradicích autorského filmu nesou rukopis režisérské osobnosti. I Ji.hlava se zaměřuje primárně na autorské dokumenty – filmy, které důležitá témata zpracovávají jedinečným autorským stylem.

Filmové kolektivy vytvářejí díla, která odráží ne představu jednoho auteura, ale jejich společnou vizi; kolektivy fungují většinou nehierarchicky a jejich členky a členové se střídají v jednotlivých profesích. Přesto jsou ale jejich filmy nezřídka i formálně nápadité, výrazné a ve společenském dopadu průrazné. Na té retrospektivě mě baví právě tento odlišný, neindividualistický přístup k autorství a „autorskosti“.

„Je důležité vytvářet prostor, který umí lidi držet pospolu nebo i vracet k sobě.“

Když jsme u retrospektiv, velký prostor napříč sekcemi věnujete „jídlu, stravování, vaření“. Proč?

M: Většina našich retrospektiv se věnuje filmařským osobnostem nebo zemím. Čas od času se ale zaměříme i na téma viděné skrze různé filmy. Je to osvěžující a výsledek je často plný překvapení. Pro jídlo jsme se rozhodli, když jsme přemýšleli nad tématy, která nás jako společnost spojují.

Přijde nám v dnešní době důležité vytvářet prostor, který umí lidi držet pospolu nebo i vracet k sobě. Ji.hlava od začátku chce být místem propojování, a to ne jen v rámci týmu, ale i různých částí společnosti. V tom je v mezinárodním srovnání výjimečné, že probíhá mimo metropoli. 

P: Roland Barthes má ve své knize Mytologie krátké eseje „Víno a mléko“ a „Biftek a hranolky“, v nichž jídlo představuje kulturní symbol a národní pokrm funguje jako národní mýtus. Toto zkoumání identity v každodennosti bylo na začátku našich rešerší ve filmovém a televizním archivu.

Viděli jsme s kolegy desítky krátkých filmů, televizních pořadů, reklam a spotů. Zajímalo nás, co uchovávají a co se v nich zrcadlí – ať už šlo o zachycený obraz konkrétních let, dobové vzorce chování nebo rétoriku, kterou socialistický stát promlouval ke svým občanům.

Skvělým partnerem nám byl historik Martin Franc, který zkoumá, jak jídlo a způsoby jeho výroby a spotřeby odrážejí kulturní, politické a sociální proměny, co strava říká o společnosti a jaké hodnoty se prostřednictvím ní projevují. Martin bude průvodcem celé retrospektivy, v níž diváci a divačky uvidí film o drakonických trestech za černý obchod z počátku totality, zasmějí se u pořadů o etiketě z let šedesátých a setkají se s českými populárními umělkyněmi, které se v půli osmdesátých let rozplývaly nad produkty dětské umělé výživy. Vrátím-li se k úvodní připomínce Barthesova pohledu: v českém prostředí zatím nevznikl zásadní analytický dokument o jídle, ale jeho budoucí tvůrce a tvůrkyně čeká nezměrné bohatství dobových obrazů.

A: Tuto československou perspektivu doplňují světové experimenty. Začínáme prvním zobrazením jídla ve filmu – v Krmení dítěte bratří Lumièrů z roku 1895. Jídlo bylo historicky jak objektem zobrazení a audiovizuálního zkoumání, tak prostředkem k vytváření obrazů – uvidíme i materiálové experimentování, kde různé potraviny a pochutiny chemicky působily na filmový materiál, nebo třeba pokus vyrobit veganskou filmovou surovinu.

„Dokumentární tvorba je nejprogresivnějším směrem kinematografie.“

Jaké jsou letos novinky v programových sekcích?

M: V posledních letech jsme věnovali velké úsilí komunikaci se spoustou evropských i neevropských filmových škol. Ji.hlava je místem, které objevuje talentované začínající filmaře a filmařky a tuto identitu prohlubujeme ve filmovém i industry programu.

A proto jsou od letošního roku také všechny filmy v sekci První světla filmové debuty. Mnoho filmařek a filmařů nenatočí po prvním celovečerním filmu druhý, podle některých statistik je to až sedmdesát procent. Proto je důležité o ty začínající pečovat, je to jedna z klíčových zodpovědností filmových festivalů. Výjimečná bude i projekce filmů, které vznikly v rámci filmového workshopu věhlasné kubánské filmové školy, který vedli Gianfranco Rosi a Jean Perret.

P: Letos jsme výrazně rozšířili sekci Souhvězdí, zaměřenou na filmy ze světových festivalů. V dětství jsem měl rád slovní spojení „prstem po mapě“, a dnes se očima vydávám z Lisabonu přes Toronto až do jihokorejského Pusanu. Zhruba třicítka celovečerních filmů, uváděných a oceňovaných na mezinárodní scéně, ukáže šíři témat i rozmanitost autorských přístupů. A s jistotou můžeme říct, že dokumentární tvorba je nejprogresivnějším směrem kinematografie.

Můžete zmínit jeden nesoutěžní film, který vám letos utkvěl? A pro jakého imaginárního diváka takový film je?

P: Film Můj drahý Théo ukrajinské dokumentaristky Alisy Kovalenko, která se po ruské invazi přidala k dobrovolnické armádě. Vojačka, filmařka a matka adresuje dopisy malému synovi, které jsou intimní zpovědí z fronty. Je to videodeník, filmový esej i jakýsi testament.

Divák, otupený a unavený už skoro čtyři roky trvajícím konfliktem, si znovu uvědomí smysl tohoto zápasu – ne v heroizaci boje za národ či stát, ale v tom, že se člověk ve válce obětuje pro to, co chrání samotnou lidskost. Jsem rád, že jsme film mohli podpořit v rámci výzvy Ji.hlava / JB Films a že se diváctvo s režisérkou může při projekcích setkat.

M: Film Psát život: Annie Ernaux očima středoškoláků francouzské režisérky Claire Simon, která se po pár letech k naší radosti vrací do Ji.hlavy, je fascinující dokumentární studií síly literatury, podoby vzdělávacího systému i jedné generace francouzských teenagerek a teenagerů.

Film je čistou observací jejich rozhovorů o textech této významné spisovatelky, nedávno oceněné Nobelovou cenou za literaturu. Ale nejde o uctivé přeříkávání naučených formulací. Film zachycuje živelný dialog o tom, jak ke mně vybrané texty mluví, jak je čtu, co říkají o mé vlastní zkušenosti.

Studentské rozhovory jsou navíc natočeny napříč celou Francií, ne jen ve vybraných elitních školách, čím se film promění v generační výpověď. Francie je vyhlášená jak vzdělávacím systémem, tak i filmy o něm. A tento titul, který měl premiéru před měsícem na festivalu v Benátkách, překvapí svou přímočarostí a originálním myšlením o současnosti.

„Dokumenty trénují tyto naše kompetence. Světu porozumět, dění umět rozebrat a kriticky se k němu vztahovat.“

Můžeme v současnosti najít i vyhlídky vývoje společnosti k lepšímu? Z čeho je může na Jihlavě letos načerpat diváctvo?

A: Myslím, že ty vyhlídky a naděje jsou propojené také s odolností a tu rozvíjí a posiluje analytické a kritické myšlení. Dokumenty trénují tyto naše kompetence. Světu porozumět, dění umět rozebrat a kriticky se k němu vztahovat. Z čeho je načerpat? Z krásy a poezie. V programu je tolik filmů, které strhávají svojí estetickou podobou – obrazovou i zvukovou.

Z Fascinací třeba kyanotypií vytvořený Slunovrat, performativní esej Rozeseté moře, animace polární záře znějící sámskými zpěvy ve Vuoiŋŋat (sámské slovo pro duchy předků). Rozsáhlý deníkový film jednoho z největších současných filmových básníků Petera Mettlera Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech je v soutěži Opus Bonum, nový film Bena Riverse Přelud je uváděný v rámci Souhvězdí. A také ze síly přírody a ze spolehlivosti vědy. Třeba ve filozofickém eseji o vědě Poslové (v sekci Svědectví).

Zajíc, holubice, nebo postavy? Který motiv z letošního vizuálu je vám nejbližší, a proč? Plakát přetíná diagonála. Kam podle vás směřuje?

P: Postavy, které nelehce stoupají vzhůru. Camusův Mýtus o Sisyfovi: Samo úsilí, směřující k vrcholkům, stačí naplnit lidské srdce. 

A: Ta linka diagonály je rovná, přesná, pevná, s jasným směrem. Tyto vlastnosti si spojuju s racionalitou, spoléháním na důvěryhodné zdroje, ověřitelná fakta a argumenty. Od tohoto základu je pak možné nechat mysl rozletět se do šíře i výšky. Další milník může být v nedohlednu, ale určitě je o hromadu myšlenek výš a dál.

M: Zajíc. Však si ho prohlédněte, až ho v noci potkáte v ji.hlavských ulicích. Má v sobě lehkost, překvapivost, chytrost i energii.