DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Raymundo znamená král světa

Rozhovor

Raymundo znamená král světa

19. 11. 2007 / AUTOŘI: Alice Lovejoy, Petr Pláteník
Rozhovor s Juanou Sapire

Budeme vyprávět o vašem manželovi, Raymundo Gleyzerovi. Ale nejprve bychom se rádi dozvěděli něco o vás a vašem podílu na Gleyzerových filmech.
Seznámili jsme se, když mě bylo třináct a jemu patnáct. Pracovali jsme společně a společně jsme se taky všemu učili. Já jsem se starala o zvuk, Raymundo o kameru, to nám úplně stačilo: jak říkal Glauber Rocha: „Myšlenku do hlavy a kameru do ruky.“ Myšlenky a ideály byly taky to jediné, co jsme měli. Byli jsme hodně mladí, ale měli jsme od začátku jasno v tom, co chceme dělat – dokumentovat život chudých lidí v naší zemi, v Argentině. Raymunda vždycky zajímali chudí lidé, nikoliv lidé žijící v dostatku ve velkých městech. Potom jsme chvíli cestovali po Evropě, a když jsme se vrátili, natočili jsme sérii krátkých dokumentů pro argentinskou televizi. Raymunda sice čas od času platila televize, ale nikdy nedělal reklamy a podobné věci. Vždycky říkal, že kdyby začal podobné prasečiny dělat, zkreslilo by to jeho úhel pohledu. Jeho pojetí filmu se úplně rozcházelo s představami lidí, kteří říkají: „Teď vyděláme nějaké peníze a pak se pustíme do pořádných filmů.“ Ve chvíli, kdy ty peníze získáte, už vězíte až po uši ve světě, kde se popíjí sprite a propaguje coca-cola. Přijmete prostě jeho pravidla a váš pohled už nikdy nebude tak ostrý jako dřív.

Dva z Raymundových filmů, které jsme mohli vidět, byly natáčeny v jiných zemích Latinské Ameriky – jeden v Brazílii a druhý v Mexiku. Považoval se Raymundo spíše za argentinského nebo latinsko-amerického režiséra?
Dobrá otázka – Raymundo totiž říkal, že se cítí být doma v kterékoliv zemi Latinské Ameriky. S Brazílií to je zajímavá věc. Víte, Raymundovi bylo teprve třicet čtyři, když ho unesli a umučili. Ale i když zemřel tak mladý, stihl toho udělat spoustu. Film, o kterém jste mluvili – Hořící země, byla první věc, kterou natočil. Tenkrát prostě vyrazil stopem do Brazílie a natočil ten film. Když mu o něco šlo, tak ho nikdo nezastavil.

S mexickým filmem to bylo trochu jinak. Rozhodli jsme se, že uděláme dokument o všech revolucích v Jižní Americe. Začali jsme v Mexiku, protože mexická revoluce byla podle nás nejdůležitější – nejen v Latinské Americe, ale možná na celém světě. Natáčeli jsme se čtyřmi dalšími lidmi: s Umberto Riosem a jeho ženou, která přednáší historii, s jedním dalším učitelem a s Paulem Leducem, mexickým filmařem. Chtěli jsme tak posílit autenticitu filmu – a taky jsme jako Argentinci nechtěli nikoho urazit. Nevím, jestli se to povedlo – dokument Mexiko, zamrzlá revoluce byl pak zakázán dalších třicet šest let. Pár dalších filmů jsme taky točili pro Dělnickou revoluční stranu. Oni sice vydávali nejrůznější prohlášení, ale Raymundo si řekl, že lepší bude o těch věcech, na které upozorňovali, točit filmy. V Jihlavě se promítaly filmy Swift, 1971 a Když budu pracovat, zabijou mě. Když nebudu pracovat, stejně mě zabijou, které se natáčely v továrně, v níž dělníci umírali na otravu olovem. Všichni na to kašlali, dokud tam nenastoupil Raymundo s kamerou a neukázal všem, co se tam děje.

Dočetl jsem se, že část vaší práce spočívá v péči o uměleckou pozůstalost vašeho manžela. Mohla byste popsat, jakým způsobem chráníte a zpřístupňujete Raymundův odkaz? Existuje nějaká instituce, která o jeho filmy pečuje? Nebo je to pouze na vás?
Lidé, kteří vládli v sedmdesátých letech v Argentině, lidé, kteří zabili Raymunda, unesli a zavraždili ty nejlepší z celé generace – učitele, filozofy, levicové kněze, zkrátka všechny, kteří je svými myšlenkami ohrožovali. Umučili víc než třicet tisíc lidí, jejichž těla pak z letadel svrhávali do moře. Ti lidé jsou zloději a vrazi. Odnesli všechno z Raymundova domu – oblečení, televizi, gramofon; a co neodnesli, to rozmlátili. Filmy ale neodnesli – těch obrovských cívek šestnáctimilimetrového filmu (na pětatřicítku jsme neměli peníze) si sice všimli, ale nechali je být.

Dalo by se říct, že já jsem konzervátor těch filmů. Ale je to těžké. Jak se o ně máte starat, když nemáte žádné zázemí, žádné přístroje, zkrátka nic? Laboratoře, které pracovaly s šestnáctimilimetrovými filmy, před časem všechny zavřeli. Když ty filmy někde nabízím, lidi mi říkají: „Milá paní, co bychom s tím materiálem asi tak dělali? Odneste si to zase pěkně domů.“ Takže mi doma leží hromady krabic se všemi našimi filmy a taky s veškerým vystříhaným materiálem.

Uchovávám všechno, co Raymundo napsal, natočil, všechny jeho fotografie, prostě všechno. Teď je to jenom na mně, ale doufám, že si díky FACETS (distribuční společnost, která vydává kolekce DVD klasických a hodnotných (i méně známých) děl světové kinematografie – pozd.red.) budu moci trochu odpočinout. Taky teď připravujeme knihu o Raymundovi a v dubnu proběhne v Cinématheque Français úplná retrospektiva.

Jak fungovala skupina Cine de la base a o co jí šlo?
Šlo jí jednoduše o to, pokračovat, co jsme s Raymundem dělali. Skupina Cine de la base vznikla zároveň s filmem Zrádci. Tenkrát jsme promítali svoje filmy třeba ve školách, v továrnách, v různých tmavých dírách, kde bylo jen pár židlí. Jezdili jsme tam, kde žijí chudí lidé – a nalézt lidi žijící v bídě není v Argentině problém. Promítali jsme potají, skoro jsme to neinzerovali, ale i tak se občas objevila policie – ne policisté v uniformách, ale tajní. Pak jsme zkrátka museli popadnout promítačku a film a pěkně rychle zmizet zadem. Raymundo byl ale i v takovou chvíli posedlý tím, co dělal. Jednou jsme zase takhle utíkali, on se najednou zastavil a říká: „Kde máme film?“ Já na to: „Proboha, Raymundo, musíme pryč, vždyť na nás střílejí!“ Nacož odpověděl: „Ten film není jen tak něco, co bychom mohli opustit!“ Měl velké charisma. Ostatně jméno „Raymundo“ znamená „král světa“; a on taky měl pocit, že je pánem světa, myslel si, že je nezranitelný, že se mu nemůže nic stát. Když byl v New Yorku, říkali mu: „Zůstaň tady, nevracej se tam.“ On však odpověděl: „Jen klid, vždyť zase přijedu. Ale musím toho v Argentině ještě tolik udělat…“ Dva dny nato jsme se vrátili domů: všechno, co jsme měli, tam leželo rozbité na hromadě. Bylo to jak ze špatného filmu. Sebrali všechno – třeba i lžíce, cukr, sůl, ani nevím proč. Všechno zničili. Člověk si vždycky myslí, že jemu se to stát nemůže. Může. Stalo se, co se stalo. Ale díky těm filmům je Raymundo pořád tady.


Juana Sapire byla manželkou argentinského filmaře Raymunda Gleyzera. V jejich případě se jednalo o typický příklad filmařského milostného vztahu, protože Juana Sapire pracovala jako zvukařka a producentka na filmech svého manžela počínaje Hořící zemí. Patří mezi zakládající členy skupiny Cine de la base, která byla ustavena s cílem zprostředkovávat distribuci filmů mezi nejširší vrstvy argentinského obyvatelstva. Po vynuceném útěku ze své rodné země žije trvale v New Yorku.