Případ dokumentu Rada nad zlato a perspektiva nositele svobody projevu

Ve svých minulých blozích jsem se opakovaně vyjadřoval k problematice střetu svobody (uměleckého) projevu s jinými právem chráněnými statky, zejména s všeobecnou ochranou osobnosti (viz blogy Protagonista dokumentu a skrytá kamera a Osoba veřejného zájmu, ta tvrdej chleba má) a s vlastnickým právem, včetně majetkových práv autorských (viz blog Dobrý soudce ještě žije).

V tomto textu bych chtěl v souvislosti s aktuálním kontroverzním dokumentem Rada nad zlato (r. Jakub Charvát, Česká republika, 2016) stručně demonstrovat, že důležité je nejenom to, co se říká a o kom se to říká (čemuž jsem se věnoval ve výše uvedených blozích), ale také kdo a jak to říká.

Dokument Rada nad zlato, který nedávno unikl na internet a na jehož autora byla podána žaloba pro údajný zásah do dobré pověsti, pojednává o podivných praktikách finančních poradců z poradenské společnosti OVB Allfinanz, a.s. Jak vyplývá z dokumentu (především z výpovědí „obětí“ těchto poradců), cílem poradců není ani tak poradit, jako spíše důkladně „oškubat“ své klienty. Téma filmu jistě není nové. Příběhy zlotřilých cynických jedinců prodávajících bezcenné komodity za přemrštěné ceny byly naopak zfilmovány mnohokrát: Z hraných filmů jmenujme alespoň legendární Glengarry Glen Ross (r. James Foley, USA, 1992) a z dokumentárních filmů pak z poslední doby veleúspěšné Šmejdy (r. Silvie Dymáková, Česká republika, 2013). Je-li nicméně dokument Rada nad zlato něčím nový, pak pravděpodobně tím, jak nekompromisně (byť na jistě omezené časové ploše) portrétuje nejen zákeřné praktiky poradců/prodejců, ale též poněkud zvrhlou osobnost konkrétních jedinců, kteří se podílejí na hladkém chodu celého systému. Za jakých podmínek je taková břitká a osobní kritika přípustná?

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která je pro nás Evropany v současnosti nejdůležitějším dokumentem týkajícím se ochrany svobody projevu, ve svém čl. 10 odst. 2 zdůrazňuje, že výkon svobody projevu „zahrnuje i povinnosti a odpovědnost“. Úmluva tak kráčí ve šlépějích Deklarace práv člověka a občana, která už na počátku Velké francouzské revoluce konstatovala, že „svobodné sdělování myšlenek a mínění je jedním z nejcennějších práv člověka: každý občan může proto svobodně mluvit, psát a tisknout, čímž není dotčena jeho odpovědnost (…)“. Povinnosti, které musí osoba dožadující se ochrany svého projevu splnit, jsou konkretizovány zejména soudními rozhodnutími. Jak přitom soudy dovodily, jedním z klíčových kritérií, která umožňují posoudit, zda projevující se jedinec je, či není v právu, je to, jaký je společenský status a role této osoby.

S ohledem na to, že v praxi jsou nejviditelnějšími realizátory práva na svobodu projevu novináři (ať již pracující v klasických tištěných médiích nebo v rozhlase či televizi), zaměřovaly se soudy v minulosti zejména na nositele této profese. V kostce lze říci, že podle aktuálního soudního výkladu je projev novináře tím spíše chráněný, čím více novinář dodržuje etická a morální pravidla žurnalistiky (kodifikovaná do značné míry v nejrůznějších samoregulačních kodexech) – zahrnující zejména snahu maximálně ověřit a upřesnit předávané informace – a současně čím více novinář jedná v dobré víře o pravdivosti těchto informací. Za splnění těchto podmínek nelze u novináře trvat na tom, aby jím předávaná skutková tvrzení byla naprosto přesná (neboť z povahy novinářské práce plyne, že klíčová je i rychlost předávání informací veřejnosti, s níž je spojena i nutnost určitého zjednodušování a nemožnost objektivního posouzení případu ze všech myslitelných úhlů). Podstatné tak není ani tak to, jestli novinářova zpráva je úplně vyčerpávající a poskytuje možnost vyjádřit se všem myslitelným dotčeným osobám, jako spíš to, zda celkové vyznění jím předávaných informací odpovídá pravdě.

Jsem přesvědčen, že podobná kritéria je třeba uplatňovat i v případě práce filmového dokumentaristy, který zpracovává aktuální látku – bez ohledu na to, jde-li o ostříleného profesionála, nebo o začínajícího autora (jakým je i režisér dokumentu Rada nad zlato). Jakkoliv by se takový dokumentarista z povahy své profese měl jistě snažit, aby jeho dílo mělo jisté „nadčasové“ umělecké kvality a nebylo pouhým zbožím denní spotřeby, neméně důležité pro takového umělce bývá, aby se jeho dílo dostalo k publiku co nejdříve, dokud jsou aktuální události, o kterých film pojednává. I zde tak platí, že tento dokumentarista se nemůže vyhnout určitým zjednodušováním; ostatně film, který by měl prezentovat určitou kauzu z pohledu všech zainteresovaných osob, by byl dozajista pro diváka „neusledovatelný“ a požadavek takto široce chápané objektivity tedy i pro autora likvidační. Ale také zde platí, že dokumentarista, který se domáhá ochrany svobody projevu, by se měl řídit určitými obecnými etickými zásadami své práce a měl by se snažit, aby i na omezeném prostoru jeho díla bylo dosaženo toho, že celkové vyznění informací, které takto předává, odpovídá skutečnosti. Důkazní břemeno týkající se toho, že toto celkové poselství dokumentu je založeno na pravdivém základě, každopádně leží na dokumentaristovi: Je to tedy on, kdo v případě soudního sporu musí prokázat, že dokument účelově nesestříhal ani jinak nezpracoval takovým způsobem, aby došlo k poškození „nevinných osob“. Pokud toto břemeno unese, musí mu být ochrana poskytnuta.

Jsou jistě případy, kdy dokumentarista – stejně jako novinář – ve snaze o senzaci překročí naznačené etické, a v důsledku toho i právní hranice; pak musí nést důsledky tohoto osobního i profesního selhání. A bude nyní na soudu, aby z předložených důkazů určil, zda tomu tak bylo i v případě dokumentu Rada nad zlato, nebo nikoli. Sezná-li pak soudce, že dokumentarista nepochybil, bude možné žalobci udělit skutečnou radu nad zlato: „Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.“