Osoba veřejného zájmu, ta tvrdej chleba má

Seržant Sarver, jehož životem se nechali inspirovat scénáristé oscarového filmu Smrt čeká všude, se domáhal kompenzace za narušení práva na ochranu dobré pověsti. Rozhodnutí amerického soudu komentuje filmový právník Ivan David
28.04.2016 - Ivan David

Jeffrey Sarver u soudního přelíčení

Seržant Jeffrey Sarver v roce 1991 nabídl své služby Armádě Spojených států amerických a postupem doby se v tomto tělese vypracoval na jednoho z předních a uznávaných odborníků na likvidaci výbušnin. Během války v Iráku, konkrétně v letech 2004 a 2005, s přestávkami působil v této zemi coby člen týmu elitní jednotky Explosive Ordnance Disposal (EOD), v jejímž popisu práce bylo právě zneškodňování trhavin nastražených nepřátelskými bojovníky.

Povolání seržanta Sarvera bylo nejen mimořádně životu nebezpečné, ale též mimořádně mediálně zajímavé. A tak se mu přihodilo, že se po určitou dobu stal doslova jeho stínem novinář Mark Boal, působící od roku 2004 jako válečný dopisovatel časopisu Playboy v Bagdádu. Boal nejprve o Sarverovi v roce 2005 publikoval reportáž ve svém domovském periodiku a v časopisu Reader’s Digest doprovázenou výmluvnými fotografiemi válečného hrdiny. Vzhledem ke značné atraktivitě reportáže byl Boal osloven Hollywoodem a v průběhu následujících let pracoval na filmovém scénáři, jenž byl záhy úspěšně zfilmován a pod názvem Smrt čeká všude (The Hurt Locker, USA 2008, r.: Kathryn Bigelow) v roce 2009 oceněn mimo jiné Oscarem za nejlepší film roku a nejlepší scénář.

Seržant Sarver zuřil. Nejenže nedostal za opakované umělecké zpracování svého životního příběhu žádnou odměnu, ale Marca Boala ani nenapadlo, že by ho měl vůbec žádat o souhlas s vytvořením časopisecké reportáže a posléze filmového scénáře.

Sarver proto v březnu 2010 podal na Marca Boala, režisérku filmu a nejrůznější osoby podílející se na produkci filmu žalobu, v níž se domáhal kompenzace, a tvrdil, že hlavní hrdina filmu Will James je jeho evidentním alter egem. Ba co hůř: Jde o alter ego mající nejrůznější diskutabilní povahové vlastnosti, jež jsou skutečnému Jeffreymu Sarverovi cizí a film tedy takto nejen parazituje na jeho osobní proslulosti, ale navíc zasahuje i do jeho práva na ochranu dobré pověsti.

Otázka, jíž se soudy prvního a posléze i druhého stupně musely zabývat, zněla, zda má v daném případě převážit právo na ochranu osobnosti (včetně specifické ochrany poskytované prostřednictvím tzv. right of publicity) seržanta Sarvera, anebo svoboda projevu tvůrců filmu chráněná prvním dodatkem Ústavy Spojených států a blíže rozvedená jednotlivými vnitrostátními zákony a zejména obsáhlou judikaturou. Ještě specifičtěji otázka zněla: Je důležitější zájem veřejnosti být informována o věci veřejného zájmu (nedávné válečné události v Iráku) a s nimi spojené osobě (Jeffrey Sarver), anebo spíše ochrana podoby, soukromí a dobré pověsti jednotlivce?

Smrt čeká všude (The Hurt Locker, Kathryn Bigelow, 2008)

„Veřejný zájem,“ připomněl s odkazem na dřívější rozsudky v této souvislosti odvolací soud, „není roven pouhé [osobní] zvědavosti, [ale] předmětem veřejného zájmu by mělo být něco, co zajímá významné množství lidí.“ Současně však konstatoval, že informace o soukromí určitého jednotlivce se nestanou automaticky předmětem veřejného zájmu prostě tím, že budou někým zveřejněny a tak sděleny velkému množství osob. Předmětem veřejného zájmu jsou výlučně informace, které se od počátku objektivně dotýkají nějakého společensky významného fenoménu a osob s ním přímo spojených. Žádná ze stran sporu nepopírala, že by předmětem veřejného zájmu byla válka v Iráku a role elitních pyrotechniků v ní působících. Byl však jeden konkrétní pyrotechnik, o jehož existenci dříve širší veřejnost neměla ponětí, sám o sobě natolik předmětem (legitimního) veřejného zájmu, aby to ospravedlnilo zásah do jeho osobnostních práv?

Finální rozsudek odvolacího soudu padl 17. února 2016. Soud druhého stupně v souladu s prvostupňovým rozsudkem v úplnosti zamítl Sarverovu žalobu. Připustil však, že ve filmu byla vskutku (volbou herce a jeho líčením) užita Sarverova podoba, že titulní postava filmu svou charakteristikou skutečně vykazovala podobu se skutečným Jeffreyem Sarverem a že ve filmu byly dokonce užity některé konkrétní detaily z jeho životopisu. Není tedy sporu, že film zasáhl do Sarverových osobnostních práv. Šlo nicméně o zásah oprávněný, neboť příběh filmu se nesoustředil na líčení patálií ze Sarverova osobního života, ale zabýval se jeho osobou právě jenom do té míry, aby mohl přesvědčivě pojednat o obecnějším tématu, totiž o úloze elitní jednotky EOD v iráckém konfliktu. Sarver zde tedy vystupoval pouze jako reprezentant určité profese, která je předmětem eminentního veřejného zájmu, a pouze ve vztahu k této profesi film o Sarverovi pojednával. Film současně nijak neparazitoval na jakýchkoliv Sarverových (finančních ani jiných) investicích na zviditelnění jeho životního příběhu, neboť Sarver se naopak bránil tomu, aby jeho příběh byl zveřejněn. Nemohlo jít tedy v žádném smyslu ani o nekalou soutěž. Konečně film fiktivního hlavního hrdinu (ač inspirovaného Sarverem) sice opatřil některými negativními vlastnostmi (například fascinací válkou a smrtí), nicméně neučinil tak v rozsahu a způsobem, který by mohl reálně ztížit Sarverovo další „společenské uplatnění“. Celkově vyšlo Sarverovo alter ego Will James z filmu jako jasný hrdina.

Uvedený rozsudek může sloužit jako modelové rozhodnutí i pro prostředí České republiky a závěry z něj plynoucí mohou být aplikovány pro oblast zdejší hrané i dokumentární filmové tvorby. Ústavní soud ČR i Evropský soud pro lidská práva při posuzování konfliktu ochrany osobnosti a svobody projevu vycházejí principiálně z analogických standardů jako soudy americké, podle kterých mají tzv. osoby veřejného zájmu snížený nárok na ochranu osobnosti. Analyzovaný rozsudek týkající se filmu Smrt čeká všude je pak výborným příkladem aktuální aplikace těchto standardů na oblast filmové a v širším smyslu umělecké tvorby, když demonstruje, jak široce je nyní pojem „osoba veřejného zájmu“ (dříve vztahovaný především na vrcholné politiky) vykládán.

Nechcete-li se tedy sami stát námětem příštího filmového trháku, važte opatrně své další kroky, protože veřejný zájem čeká všude.





další blogy autora:

Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil