Z uší roste krasohled

„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice.

Z filmu Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Foto archiv autorek filmu

Za oponou

Někdy je dobré vytvořit něco, po čem člověk bude vnímat i tu krásu ve světě. Protože čím víc člověk bude vnímat krásu ve světě, tím hezčeji se k němu bude chovat. Je to ta krása, která leží mezi lidským vnímáním a tady tím světem kolem. Bez konceptu, bez představování si minulosti nebo budoucnosti, bez přemýšlení.

Když ono to zní, jako by ti ušima prolézal sametový had. A když ono se to tak zvláštně míhá, jak po vypouklé stěně skleničky stéká voda, a to světlo, jak je tak nesmírně detailní. Tam je něco ukrytého. Nějaká jiskra.

Lektvar

A tak jsme vzaly tu sklenici, osmihranný zrcadlový černý podšálek, sametový pytel, abstraktního šaška z korálků a další věci, kterým jsme věřily. Zavřely jsme se s nimi do černé komnaty a v tu chvíli všechno ostatní přestane existovat.

Strašně moc se díváš, co ty věci umí. Soustředíš se a říkáš: „Hej, tak co ukrýváš?“ Jdeš aktivně spolupracovat. Tvoje vidění, tvoje slyšení, to, co je. Úplně se tomu odevzdáš.

Po osmi hodinách to najednou vypadá jako nejhezčí zahrada, kterou jsi kdy viděl. Ty jo, to je to nejkrásnější, co jsi kdy viděl. A samozřejmě, že to nevypadá jako „zahrada“. Vypadá to jako něco, co jsi nikdy neviděl. A nikdy by sis to nedokázal ani představit. Ale přesto je to možná zdroj samotné imaginace…
 

Z filmu Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. ​Foto archiv autorek filmu
 

Najednou máš pocit, že tě to vede. Samo si to říká, jak to chce vypadat. A my jsme měly pocit, že to máme zkusit natočit.

V detailu se skrývá ďábel, v detailu se skrývá Bůh

Natáčený prostor měl zhruba 5 centimetrů krychlových. O půl centimetru se prohloubí vlna v sametu a z „planiny“ se stane „jeskyně“. Úhel světla, náklon talířku, pohyb hladiny, velikost kapky, všechno je provázané tak delikátním způsobem. Nejde to vymyslet a pak vytvořit. Sleduješ, co se ti tvoří před očima, následuješ to, vlastními pohyby ruky ladíš a zase se to mění. Je to nesmírně pomíjivé. Je to balanc na hranici mezi kreativní manipulací s realitou a manipulací reality s tvojí kreativitou.

Staly jsme se učednicemi této skutečnosti. Učily jsme se jejím principům, abychom jí dokázaly pomoct vyjevit se tak, jak si zaslouží.
 

„Je to balanc na hranici mezi kreativní manipulací s realitou a manipulací reality s tvojí kreativitou.“
 

Přitahovaly nás odrazy na pohybující se hladině nebo mihotající se světlo vznikající prosvícením vody v rozvibrované skleničce. Tyto pohyby jsou člověku zvláštním způsobem srozumitelné a blízké. Zaměřením se na detail se objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Začínáme tak být citlivější k onomu plynutí, chvění, k oné frekvenci a rozumíme jim, protože jsou zakódované ve všem, co známe. Bez ohledu na měřítko. A bez ohledu na to, kterým smyslem je vnímáme. A asi právě proto se nám podařilo najít překvapivě přesné ekvivalenty vizuálního dění i ve zvuku.

Struktura

Natáčely jsme zhruba jedenáctkrát, pokaždé v kuse od odpoledne do rána. Ve finálním střihu jsme použily asi 1 % natočeného materiálu. V postprodukci jsme nepoužívaly žádné digitální efekty. Ani ve zvuku jsme nevyužily žádné syntetické zdroje.

S postupem natáčení jsme začaly rozumět tomu, jak všechno poskládat do strukturovaného celku: první pasáž je ladění pozornosti, pak jsme v „zahrádce“ a potom vznikne jazyk. Povídá si to. Odloupne se vrstva toho, co je, a podíváme se za. Je tam jenom tma a světlo. Potom se zase vrátíme tam, kde to známe, ale už je to celé trochu jinak.

Vlastně se v příběhu filmu odráží to, co jsme prožily během jeho tvoření. Proměna vztahu vnímatele a vnímaného. Je to takový vývoj pozornosti. A právě podobný prožitek jsme se snažily přinést i divákovi.

Teleport

Tento film je ve své ideální formě promítán v interaktivní instalaci, v sametovém kině. Jemné cinkání za smaragdovými oponami vábí diváka dovnitř. Měkkou podlahou jako oblaky mechu, noříš se do sametových polštářů, tiskneš tlačítko, cinkání ustává, světlo se zhasíná, začínáme. Ve vrcholný moment tohoto představení před projektor přichází průhledný objekt, fragmentuje světlo, obraz se tříští do prostoru. Na film už se nedíváš, existuješ v něm. Každá projekce je ojedinělá v závislosti na rychlosti otáčení a pozici objektu.
 

Foto z instalace. Foto archiv autorek filmu
 

Film nikdy není stejný. Od července do září tohoto roku byla tato instalace vystavena v Galerii města Pardubice GAMPA v rámci klauzur Centra audiovizuálních studií (CAS) FAMU s názvem Screenergazer a požár na obloze.

Prokletí

V den vernisáže došlo ke krutému prokletí. Veškerá technika přestávala postupně nebo naráz fungovat. Projektor promítal třetinu obrazu, ovládací počítač se sám vypínal a zapínal, světlo bezdůvodně blikalo. Dvě hodiny po začátku vernisáže jsme musely ze stropu vytrhat všechny pečlivě umístěné dráty a objekt místo robotickým ramenem před projektor předsunout koštětem. Po vernisáži se některé věci opravily. Při exportu finálního zvuku pak vypadly pojistky a rozbil se paměťový disk. Tato absurdní kalamita pokračovala celé léto a jejím vrcholem bylo přerušení spojení s porotou při online předání čestného uznání tomuto filmu v sekci Fascinace: Exprmtl.cz na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Ještě jednou moc děkujeme za toto ocenění.

Krásně sviť a krásně hleď

Ten film není simulací něčeho, co by mohlo existovat. Doopravdy to někde existuje. V podšálku, který normálně máme pod hrnkem čaje. Ve světle, co dopadá na sametové křeslo, kde ležíme a zíráme do mobilu. Ten film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který bude mít světovou premiéru na přelomu dubna a května na kanadském festivalu HOT DOCS, a ta domácí ho čeká na festivalu Jeden svět?Kateřina Hager
1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová

starší články

.DOK.REVUE
14. 12. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková