Raději zešílet v divočině

Raději zešílet v divočině. Tento název mě okamžitě zaujal. Tehdy jsem byl na dovolené s otcem, který četl stejnojmennou knihu Aleše Palána o šumavských samotách, nebo spíše samorostech. Předal mi ji s tím, že je to výborný námět na film. A měl pravdu: Alešova kniha není jen sbírkou portrétů, je to brána. Do jiného rytmu, do rozhodnutí, která se vymykají běžnému koloběhu. Do životů lidí, kteří si vybrali ticho. Ale ne jako útěk, spíš jako odpověď.

Hned po přečtení jsem Aleše kontaktoval. Poprvé jsme se setkali přímo na Šumavě. Vzájemně jsme se oťukali, povídali si o možnostech, jak se k námětu přiblížit. Zajímalo mě, jestli je podle něj reálné, že by z jeho knihy mohl vzniknout film. A požádal jsem ho, aby mi otevřel dveře k jednotlivým postavám. Krátce nato jsme se spolu vydali po stopách těchto lidí a navštívili většinu z nich.

Tři odlišné formy bytí

Jejich reakce byly zpočátku spíše vlažné, přece jen film není jen „vyprávění o životě“ na kameru. Byl jsem pro ně cizím prvkem. Nebýt Aleše, nejspíš by mi ani nedovolili vstoupit do jejich světa – a určitě ne tak rychle. Z hlediska produkce to byla obrovská výhoda. Rychle jsme získali přehled o všech postavách a mohli jsme na tom začít stavět.

Z této první obhlídky vzešlo rozhodnutí věnovat se třem, respektive čtyřem postavám: Mirkovi Sedláčkovi, Martině Kyselové a dvojčatům Františkovi a Ondrovi Klišíkovým. Film měl být o čtyřech lidech žijících na Šumavě, mimo civilizaci. Tři různé charaktery, tři odlišné formy bytí: jedna dětsky hravá, druhá extrémně pracovitá a třetí nadpozemsky filozofická. Měl to být příběh vyprávěný v proměnlivých obrazech, stejně proměnlivých jako šumavské počasí. Tyto tři linie se měly prolínat skrze společná tematická pojítka: zrození, dětství a oběť. Tři slova, která nakonec zůstala ústředními motivy filmu, i když se naše představa začala hroutit hned na začátku, když Mirek Sedláček zemřel.

Naposledy jsme se viděli v nemocnici na Bulovce. Léky na rakovinu nebral, byl smířený s tím, co má přijít. Pil pivo na nemocniční posteli. Zeptal jsem se: „To se může?“ Odpověděl: „Teď už můžu všechno…“ Nabídl mi možnost natočit svou poslední cestu. Tuto šanci jsem nevyužil, velmi jsem chtěl natočit film o naději, pozitivní obraz života. Byl jsem vyčerpaný z předchozích projektů. Idea, že by další můj film skončil smrtí, pro mě byla nepředstavitelná. Jeho odchod byl pomalý a – upřímně – z autorského hlediska i osvobozující. Možná jsem se mýlil a měl využít nabízenou příležitost. Najednou nám zůstaly jen dvě, respektive tři postavy: Martina, Franta a Ondra.

“Je to brána do jiného rytmu, do rozhodnutí, která se vymykají běžnému koloběhu.”

Ponorka hluboká jako Mariánský příkop

Začali jsme natáčet. Testovali jsme možnosti, jak proniknout do jejich životů prostřednictvím přirozených situací. Nechtěl jsem ilustrovat romantiku odlehlého života. Spíš jsem hledal skutečnost, vrstvy, konflikty i krásu. Martina byla jako kámen – tvrdá žena, svobodná farmářka, která žila v maringotce. Utekla z Prahy, od punku a od rodiny, aby našla klid mezi zvířaty. A ten opravdu našla.

V maringotce bubnoval déšť na plechovou střechu, hořák syčel pod hliníkovou konvicí na čaj. Pohybovala se pomalu, dívala se do zamlženého okna a já jsem měl pocit, že všechny její myšlenky se odehrávají tady a teď, v její hlavě. To ale vůbec nebyl ideální stav pro film. Film přece není rozhlasová hra, říkal jsem si, a lámal si hlavu nad tím, jak obrazově její silný příběh uchopit. Přesto jsme pokračovali. Strávili jsme s ní pár dní, natočili několik hodin materiálu. Ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že nejbližšími mi jsou právě ti dva podobní páni – bratři Klišíkové.

Od začátku mi připadali jako filmařský sen: identičtí bratři, dvojčata s ponorkou hlubokou jako Mariánský příkop. Přesto hraví, dada děti, neobyčejné obrazy, nádherné lokace – všechno jako na podnose. Když jsem Frantovi poprvé vysvětloval, o co mi jde, že budu pár let běhat a natáčet, jak žijí, jen se zasmál. Nevěřil, že by chtěl být takto zobrazován v bezprostředních momentech se svým bratrem. Ale postupně si zvykli – on i Ondra, který snášel kameru ještě hůř. To byly vlastně jediné, byť zásadní překážky. Ani na chvíli jsem si nepřipouštěl, že bych je nepřekonal. Práce s lidmi mi jde a tihle dva mi byli velmi sympatičtí. Postupně mezi námi vzniklo skutečné přátelství. Možná i proto, že jsem nikdy na nic netlačil – jen jsme se spolu bavili a tvořili to, co právě žili. Umělci o umělcích, jedna filmová báseň.

S jejich příchodem se zrodil můj nejintenzivnější umělecký zážitek. Ocitl jsem se v dokonalém reálném ateliéru se dvěma dokonalými postavami a dokonalým konfliktem. Navíc jsem začal pracovat s výjimečným týmem spolupracovníků. Začala vznikat naše pohádka pro dospělé.

Hledat pod povrchem trhliny

Osud to zařídil tak, že rakovina si nakonec vzala i Martinu. Opět za mě učinila rozhodnutí, kterému jsem sám nedokázal čelit. A tak jsme zůstali jen u jedné, respektive dvou postav: Franty a Ondry. Tak rozdílní, a přitom téměř na vlas stejní šedesátníci, kteří spolu vydrželi celý život.

Čím hlouběji jsem se do jejich příběhu nořil, tím víc jsem původní knihu vnímal jako romantický předobraz života na periferii. Aleš má obrovský cit pro pochopení člověka, je to dobrák od kosti, vynikající, milosrdně empatický autor – a tohle jeho nastavení je v jeho tvorbě všudypřítomné. Já jsem větší rýpal, mám tendenci věci dekonstruovat, porušovat zažité, hledat pod povrchem trhliny i tam, kde je ostatní nechtějí vidět. Možná i proto mě lákalo deromantizovat tuto výjimečnou knižní dada reportáž a na jejím základě vytvořit filmový příběh o bratrech, ve společné, pomalu se potápějící ponorce. Zajímala mě každodennost – poetická a absurdní zároveň. Není to film o samotářích. Je to film o bratrech. O lidech, kteří si vytvořili svůj vlastní vesmír.

A přece – čím víc se film formoval, tím víc jsem cítil, že v něm nakonec zůstalo něco i z Alešovy něhy a mého neklidu. Je to film, který v sobě nese jeho romantismus i moji nekompromisnost, a právě proto vznikla možná kombinace, která funguje. Jemnost i ostří. Pochopení i rozpor. Dvě polohy, které se nemusí vylučovat, ale mohou se navzájem podržet.
Zda se z té ponorky někdy vynoří, nechám na vás – první ponor vás čeká na premiéře v hlavní soutěži Karlovarského filmového festivalu.