Ve chvíli, kdy se nic neděje, se může teprve všechno stát...

Anketa dok.revue o tom, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímali a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci.

Foto Barbory Jíchové Tyson z chystaného filmu Láska v kapitalismu. Foto archiv autorky.

Ačkoliv již skončil nouzový stav a věci se pomalu vracejí do normálních kolejí, dopad pandemie bude trvat ještě dlouho a citelně ovlivní i filmový průmysl. Zajímalo nás, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímají a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci. Redakce dok.revue proto obeslala české tvůrce dokumentárních filmů napříč profesemi – včetně režisérů, střihačů, kameramanů, zvukařů či producentů – s otázkou, jak nedávná bezpečnostní opatření v souvislosti s pandemií ovlivnila jejich práci. Oslovení tvůrci mohli zareagovat nejen kratším textem, ale i fotkou či krátkým videem. Přinášíme jejich odpovědi v různých podobách a jako pandán doporučujeme v dok.revue ke čtení deník „producenta v karanténě“ Radima Procházky i jeho rozhovor s vedoucími industry sekcí třech významných evropských festivalů o dopadu koronakrize na průběh jejich přehlídky.
 

Jindřich Andrš
režisér dokumentárních filmů a producent

Spolu s mojí ženou Eliškou Cílkovou a naším malým synem jsme se „evakuovali“ na vesnickou chalupu. Eliška zrovna dokončovala hudbu k mému filmu Nová šichta a já jsem producentem jejího filmu Pripyat Piano, v době karantény uvedeného na festivalu Visions du Réel. Různé kouty chalupy se tak postupně proměnily ve střižnu, hudební studio, kancelář filmové produkce a press centrum, ve kterém jsme natáčeli a nahrávali mediální výstupy spojené s uvedením na festivalu. Štípání dříví, vaření na kamnech a střídavé hlídání našeho syna nás sice donutilo výrazně zpomalit, ale i tak šlo nakonec o veskrze pozitivní a stmelující zkušenost.
 

Nová šichta. Z natáčení v dole Paskov. Foto archiv Jindřicha Andrše
 

Z filmu Elišky Cílkové Pripjať Piano. Foto archiv Elišky Cílkové

Ondřej Belica
kameraman

Coby kameramana mne opatření zasáhla skutečně citelně, většina plánovaných natáčení i obhlídek se v důsledku zákazu cestování odsunula. Na druhou stranu vznikl čas na podrobnou přípravu nových projektů a online komunikaci s daleko lepší ekonomikou času než v „dobách normálních“. Stejně tak se vytvořil konečně pořádný prostor na sebereflexi a rekapitulaci projektů minulých. Ale karanténu zatím zpracovávám pouze vnitřně a určitě se v hlavě rodí řada tvůrčích myšlenek, ale kromě pár fotek jsem svoji izolaci na venkově věnoval spíš meditativním procházkám a tvořivému natírání plotu.

Jan Bodnár
producent

Současná opatření nejvýrazněji dopadla na náš dokončený film Dunaj vědomí, který měl brázdit česká kina od března tohoto roku. Jeho distribuce se tak ve velké míře přesunula do online prostoru, především díky platformám Moje kino LIVE a DAFilms. 

Virus zkomplikoval i střih dvou připravovaných dokumentárních snímků – Jak jsem se stala partyzánkou (r. Vera Lacková) a Let viny (r. Tereza Tara). Díky zanícení pro tvorbu autorek obou filmů se daří projekty dokončovat dle harmonogramu, tak aby na podzim mohly začít svůj distribuční život. 

Bohužel muselo být prozatím odloženo natáčení dokumentu Komu patří město o gentrifikaci měst, který vzniká v koprodukci Česka, Slovenska, Polska a Maďarska a je v rané fázi produkce. Doufáme, že práce na projektu začnou ve všech zemích opět v létě. Polská část se zabývá přímo turistifikací, takže situace se v současnosti opravdu radikálně změnila.

V současné době se pomalu začínáme vracet k dalším roztočeným projektům a vyrážet znovu do terénu. Byť s rouškami na obličeji a dezinfekcí v kapse...

Michal Böhm
střihač

Vládní opatření pro boj s koronavirem díkybohu omezila moji činnost střihače velice zanedbatelně, v jistém ohledu snad dokonce pozitivně. Zatímco komerční projekty ve fázi výroby byly odsunuty, získal jsem čas se věnovat daleko bohulibějším projektům, které již byly dotočeny. Náhle jsem si mohl tuto spolupráci dovolit a díky finančním injekcím pro OSVČ i bez existenčních úzkostí. Tuto státní pomoc tedy vnímám v jistém ohledu jako příspěvek na kvalitní kulturu. Mám tedy velké štěstí, že můj profesní život nijak neutrpěl, paradoxně se spíše příjemně okysličil.

Tomáš Bojar
režisér dokumentárních filmů

I. Zvolená restriktivní opatření osobně považuji až na několik detailů za správná a adekvátní. Celé věci ale rozumím jen málo a nemohu k ní proto říci cokoliv podstatného. Pokud jde o mou práci, té se vzniklá situace kolem pandemie určitým způsobem dotkla. V tyto měsíce jsem měl začít stříhat film o životě českých letců ve válečné Británii. Do Londýna, kde jsem se měl probírat archivy, se ale už nešlo dostat. Navíc byl rozpočet filmu z podstatné části závislý na soukromých mecenáších, jejichž peníze jsou nyní už potřeba jinde. Takže se celý projekt musel zrušit. Také jsem se chystal režírovat několik dílů televizního dokumentárního cyklu o literatuře v jednotlivých krajích naší země. Jeho realizace se kvůli aktuálnímu nedostatku peněz pro změnu posunula o rok. Vedle toho už nějakou dobu pomalu připravuji film, který by měl být celý soustředěn kolem architektonické soutěže na stavbu nové koncertní síně v Praze. Jak to teď s touto soutěží (a tedy i s filmem) bude, je prozatím otevřené.

II. Několik docela zajímavých věcí jsem během pandemie sám zažil a o pár ještě zajímavějších jsem se dozvěděl zprostředkovaně. Kromě jiného jsem vyslechl „příběh“ italských hráčů pokeru, kteří na konci února dorazili na mezinárodní turnaj v největším českém kasinu. Když turnaj končil, na severu Itálie už začínal naplno řádit covid-19. Někteří z nich si to vyhodnotili jako konec světa, rozhodli se v kasinu zůstat a „užít si“ tam „poslední dny“ se vším všudy. Když jim začaly docházet peníze, jeden z nich prý v Itálii dokonce prodal svou vilu s tím, že už je beztak všechno jedno. V kasinu nakonec vydrželi až do jeho úplného uzavření. Celý ten absurdní „příběh“ mi připadá pro dobu pozdního liberálního kapitalismu v řadě ohledů symptomatický. Ovšem než bych se tomu začal věnovat jako možnému námětu na hraný film, musel bych o tom pochopitelně zjistit o dost víc.

Diana Cam Van Nguyen
režisérka dokumentárních filmů a studentka FAMU

Připravujeme můj magisterský film a bohužel i na nás měla vládní opatření vliv. Hned ze začátku se nám zrušil mezinárodní workshop CEEA na vývoj filmu v Tallinnu, ale v nějaké formě proběhl aspoň online. Film je sice animovaný, tak by se mohlo zdát, že nás to v práci nezastavilo a mohli jsme pracovat (animovat) dále. Ale technika ve filmu je kombinací živého herce a animace, a tak bylo třeba připravit natáčení, ale to nebylo za těchto okolností možné. Situace se dále zkomplikovala tím, že máme dětské herce, a i při uvolnění je tady stále obava ze strany rodičů (naprosto pochopitelná). Natáčení jsme tedy odsunuli na neurčito (vracíme se k tomu až nyní) a mezitím jsme dělali takové punkovější testy techniky... A já jsem si taky našla čas na volnější tvorbu a začala jsem malovat obrazy.
 


 


 

Obrazy, které malovala režisérka aniovaných filmů Diana Cam Van Nguyen v době nouzového stavu. Foto Diana Cam Van Nguyen

David Čálek
kameraman

Pandemie odstartovala v mém životě paradoxně celou sérii ozdravných procesů. Udělal jsem si pořádek v domě i v sobě. Zjistil jsem, kolika zbytečnými činnostmi jsem dříve trávil čas. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka, stíhače RAF, Jaroslava Hlaďa, který mi celé dětství opakoval: „Méně bylo by více.“ Neříkám, že jsem to teď pochopil až ke kořenům, ale cítím, že jsem na stopě… Tak o tom točím film s názvem Time Lapse/Zastavený čas.

Jan Gogola ml.
režisér dokumentárních filmů, dramaturg a pedagog

Pandemie mně napomohla soustředit se na střih časosběrného situačního portrétu Joža Ráže, který tvrdí, že všechno je nic a nic je všechno. A já jsem ve střižně byl a nebyl. Při online výuce v rámci ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně jsem se prostřednictvím na různých místech pobývajících studentů ocitl v jednu chvíli v Česku, na Slovenku či třeba v Jižní Koreji. Práce dramaturgická mě pak přenesla do období druhé světové války anebo do věku alchymistů zkoumajících, jak se něco může stát něčím jiným. Někteří z nich měli za to, že nic je dražší než zlato, protože je ho méně. Což zní, jako by nic mělo být všechno. Jako by se ve chvíli, kdy se nic neděje, mohlo teprve všechno stát. Zažíváme vzácné období.

Miroslav Janek
režisér dokumentárních filmů

Současná bezpečnostní opatření v souvislosti s pandemií ovlivnila moji práci veskrze pozitivně. V klidu si připravuji budoucí natáčení, hodně o tom přemýšlím a postupuji volným tempem kupředu.

Barbora Jíchová Tyson
režisérka dokumentárních filmů a výtvarnice

Od 17. března, kdy oficiálně New York, kde žiji, vyhlásil lockdown, pracuji jako dost velká část světa (která si to může dovolit a má střechu nad hlavou) z domova. Ze zvyku dokumentovat a hromadit materiál pro budoucí projekty jsem začala natáčet Skype rozhovory na téma „pandemie v New Yorku“. Respondentům jsem dala za úkol najít v jejich bytě tři předměty – ten, který pro ně osobně znázorňuje jejich život před pandemií, potom ten symbolizující život nyní a nakonec takový, který by mohl vystihovat naši možnou budoucnost. Později jsem otázky víc zaměřila na předměty symbolizující pro dotázané město New York a ptala jsem se jich, co jim momentálně chybí a jak si představují budoucnost nejen svou, ale i budoucnost tohoto města. 

Konečná forma těchto rozhovorů zatím není jistá, je tu možnost krátkých epizodických minidokumentů, ale i použití tohoto materiálu do dlouhometrážního filmu, který je momentálně stále ve vývoji, s pracovním názvem Láska v kapitalismu. Jeden z protagonistů v tomto zamýšleném esejistickém dokumentu bude město New York – metafora nenasytnosti, svobody, nekonečných možností a konzumu. New York, který symbolizuje fungující obří stroj. V jádru tohoto filmu se mírně odráží pandemická doba. Rozhovory jsou zajímavé tím, že poukazují na vnitřní rozpory. Popisují New York jako mašinu, jíž jsme všichni vědomě či nevědomě součástí a která tím, že se na chvilku vypnula, nám umožnila podívat se na ni z jiné perspektivy.

K těmto rozhovorům natáčím videomateriál. Pokud mám chvilku, sednu na kolo a jedu natáčet a fotit na vyprázdněný Manhattan. Aspoň v prvních pár týdnech, kdy se počítala denní úmrtí z covidu-19 ve stovkách, lidé – pokud nemuseli –nevycházeli nebo město opustili. Manhattan, který je typický šumem milionů spěchajících lidí, turistů, dopravy a zvuků metra, byl v kómatu. Na Páté avenue byly lidské výkaly, po městě bloudili bezdomovci, bylo ticho a byl slyšet zpěv ptáků. Prvních pár týdnů byly slyšet jen sirény a sanitky. Reklamní slogany ve výlohách vypadaly absurdně a děsivě, když je neměl kdo číst. New York působil dystopicky. Teď jsme třináctý týden v karanténě a život se sem pomalinku vrací, vylézáme z našich příbytků jak švábi.
 


 


 

Fotky Barbory Jíchové Tyson z chystaného filmu Láska v kapitalismu. Foto archiv autorky.

Adéla Komrzý
režisérka dokumentárních filmů

Odjezdem na samotu do Orlických hor ještě zintenzivněl vztah se střihačkou Marianou Kozákovou. Soustředěný vhled do filmového materiálu neuroticky narušovaly ataky myšlenek a dokumentaristické cuky, jestli a jak „to“ celé zaznamenat a zohlednit v rámci našeho filmu či jiného tvaru. Téměř jsem si pro sebe začala psát osobní manifest „Proč se vyhnout covidu-19“, abych se nohama zase aspoň dotkla podlahy střižny. Díky natáčení filmu o paliativní péči jsem však byla u zdroje informací, a tak se samovolně vyvinul systém dojíždění do Prahy za natáčením. Čtení Camusova Moru se i díky tomu rozprostřelo téměř do reálného prožívání naší pandemie, a tak byl synchronní zážitek o to mocnější.

Ztišená všudypřítomná neurotická roztěkanost a boj o senzaci a dravost o prvenství sdělení informace o „koronáči“ poháněné egem však přinesly i zajímavé zkušenosti pokleslosti pracovního prostředí. Lupa koronaviru nazvětšovala charaktery do takových měřítek, že se chvíli zdálo, jestli svět není sbírkou karikatur.

Robin Kvapil
režisér dokumentárních filmů

Pandemie, kvůli níž dojde v jeden moment lidem na celém světě, že jednou zemřou, je příležitost. Možná ji využijeme. Klid, který toto zjištění přinese, je ve skutečnosti velmi dynamický stav. Kdo se chce pohnout dopředu (nejen v práci), musí zůstat stát.

Viliam Poltikovič
režisér dokumentárních filmů

Situace jako z nějakého sci-fi či katastrofického filmu mě pracovně zasáhla zejména s uvedením dvou celovečerních dokumentů, které jsem připravoval dlouhá léta. Jeden je vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy a druhý je o původní tantře s názvem Příběh tantry. Oba měly mít premiéru začátkem jara, s následnými a naplánovanými projekcemi po republice, na některých místech již bylo vyprodáno, ale... Zrcadlení tmy využilo internetové uvedení s 2 400 diváky v online předpremiéře a žije tam. Tantra půjde do světa později, 18. června. Zvláštně vyhrocená situace vede nejen k zamyšlení, ale i k přehodnocení zavedených schémat a k prokouknutí různých her. Kéž vede k osvobození ze strachu a manipulace.
 

Z filmu Příběh tantry. Foto archiv autora.
 

Z filmu Zrcadlení tmy. Foto archiv autora.

Tereza Reichová
režisérka dokumentárních filmů

Tak dlouho jsem řešila, zda do Finska na natáčení letět, až natáčení padlo. Tak jsem nadávala, že mě nebaví jezdit pracovat do Prahy, až se vše vyřešilo online. Tak mi nešlo proškrtat diář, až jsem zůstala doma s rodinou, lesem a možností dělat jen to, co chci. Jen za tím bylo vědomí, že každý to má jinak. A to se snad otisklo do filmu Album lidí aneb tři deníky z karantény, který jsem vytvořila společně s Járou Kratochvílem a studenty projektu Jednoho světa na školách s názvem „Kdo jiný?“. Samozřejmě online... Divná doba.
 

Film Terezy Reichové a Jaroslava Kratochvíla Album lidí aneb tři deníky z karantény

Miro Remo

režisér dokumentárních filmů

Súčasná situácia mi nedovoľuje pokračovať v produkcií filmov. Oba v súčasnosti realizované projekty realizujeme totižto v českom prostredí. Na druhej strane si však užívam časový luxus spojený s nemožnosťou pracovať. Niečo podobné som ešte nezažil a i myseľ to nijak zvlášť netrápi. Zostávam pokojný, aj vďaka úsporám určeným pôvodne na kúpu väčšieho bytu. Som zvedavý, čo príde, a tešim sa do strižne za kamarátom, strihačom Šimonom Hájkom, s ktorým dokončujeme film z prostredia automobilových závodov. Verím, že sa čoskoro uvidíme v kinách.

Olga Sommerová
režisérka dokumentárních filmů a pedagožka

Bezpečnostní opatření mě ovlivnila, nikdy jsem nezažila situaci, že bych nemohla točit filmy. Mám připravené dva a čekám, až mi bude povoleno. Takže zatím nic, nula, niente. Jaké bych mohla natočit video? Jak sázím rajčata, pleju záhony, dávám kocourovi žrádlo, chodím krmit koně a slepice. Ano, to je život filmařky za korona hysterie.

Já jsem se žádných charitativních projektů nezúčastnila, protože jsem za prvé daleko od hlučícího davu a za druhé jsem neměla čím přispět. Nejsem herečka ani švadlena. Doufám, že to šílenství už skončí, ale kromě piva na zahrádce hospody stejně nemůžu nikam jít, ani do divadla, ani na koncert, maximálně do kina, a to si můžu pustit spoustu filmů na počítači.

Ale musím říct taky něco pozitivního. Ten čínský virus mi daroval měsíc v jarní přírodě. Nikdy jsem ji jarně tak dlouho neprožila. Kvetoucí jabloně, rozkvetlé šeříky a voňavá žlutá pole. Žlutou barvu mám ráda, ale řepka má barvu žárlivosti, a až začne při odkvětu smrdět, to bude teprve ten pravý vzkaz od Babiše. Hodně se mluví o tom, že se lidstvo může poučit, že nic na světě není jisté, jenom smrt. Že si lidé můžou přesypat důležitost hodnot. Ale to není poučení pro mě. Vzhledem k tomu, že jsem žila čtyřicet let v bolševickém režimu, nejsem háklivá, když se mi sáhne na pohodlí a den ze dne je všechno jinak. A co se týče mých hodnot – žiju skromně, po žádných věcech netoužím. Pro mě jsou důležitá přátelství, ta zůstávají, a potom umění a to si musím najít jinde než v zavřených galeriích, divadlech a koncertních sálech. Literaturu, hudbu a filmy mám doma. Co mně je líto, že teď hned nemůžeme demonstrovat proti zlovůli těch, kteří řídí tento stát a chtějí řídit i nás, chtějí nás mít s náhubkem a na vodítku. S tím já se nikdy nesmířím. A takových, kteří se nebojí viru, ale ztráty svobody, je víc.

Od začátku jsem neměla strach o zdraví nebo o život, ale o naši svobodu. Čím více máme strachu, tím méně máme svobody. Toto je má zpráva ze zapadlé vísky na České Sibiři.

Pavel Štingl
režisér dokumentárních filmů

Myslím si, že takové období, jakým procházíme od března tohoto roku, jsme už dávno potřebovali. Každý blackout má své problémy a ztráty, ale také své naděje. Dostali jsme šanci se zastavit a promyslet si věci, které normálně odkládáme. Dostali jsme čas na úvahy o tom, zda všechno, co děláme, je nezbytně třeba a zda jsme si už trochu moc nepustili do života spotřebku, která jen kalí naše soustředění a pálí prachy, které teď asi budou chybět. Dostali jsme šanci a je na nás, jak s ní naložíme.

Já jsem třeba měl právě v březnu střihat televizní dokument o loňském „třicátoletí“ listopadu 1989. Jenže místo toho se každý odjel někam „zarouškovat“. A jak se to tak všechno hnalo kolem nás, zavíraly se hranice, přicházely statistiky nakažených, promořených, nemocných a padlých, tak jsem najednou zjistil, že až se to přežene, tak nálady z loňského listopadu už budou hodně loňské. Tak jsem se rozhodnul, že ten dokument o vzpomínání na připomínání předělám na vzpomínky na budoucnost. Že se znovu potkám s těmi, s nimiž jsem se potkal vloni, a zeptám se jich, na co si za tu 31. sezonu po listopadu přišli. Nevím, co se ještě stane do letošního podzimu, ale těším se, že tento dialog povedu a že konečně sentiment k minulosti nahradíme konfrontací s naší dnešní realitou.

Tereza Tara
režisérka dokumentárních filmů

Období karantény se kryje s časem vymezeným pro střih mého celovečerního filmu Let viny. Těsně před vyhlášením nouzového stavu stihl můj střihač vyzvednout disk s natočeným materiálem ze střižny a spíše shodou náhod jej měl u sebe, když se krátce nato rozhodl odjet do rodného Slovinska a už se nevrátil. Začali jsme stříhat přes Zoom, což je kapitola sama o sobě. 

Mám dvouletou dceru a ocitli jsme se bez hlídání, takže se můj pracovní čas smrsknul na pár pozdně večerních hodin po celodenní péči o super akční batole a po klasické pracovní době mého muže, který má home office. Na nový sestřih se dívám, když dcera odpoledne spí. Bydlíme sice v mikrobytě, ale zato u lesa, kam se dá vždycky zajít, když je toho moc. Nikam jinam nechodím a vlastně mi to až tak nechybí. Od začátku mateřské jsem si na izolaci zvykla, rozdíl je v tom, že podobné pocity jako já v posledních dvou letech teď zažívá většina populace. Jinak to beru jako drsnější formu meditačního retreatu, který mi umožňuje hlubší sebereflexi, jež mi pomáhá při tvorbě mého velmi osobního filmu.
 

Z filmu Terezy Tary Let viny. Foto archiv autorky. 

Helena Třeštíková
režisérka dokumentárních filmů a pedagožka

Současná situace je pro dokumentaristy ohromně zajímavá. Vše se najednou změnilo. Všem a všude. Jak na to reagovat, jak se k tomu postavit? Takový problém najednou řeší úplně každý. To jsme ještě nikdy nezažili. Snažím se vše zachytit u hrdinů svých časosběrných filmů. Natáčení je trochu dobrodružnější než jindy, ale něco máme. Výzva přijata!

Kateřina Turečková
režisérka dokumentárních filmů





výpis dalších článků rubriky:  Anketa

dok.revueJak to vidí kritika?Na stránkách dok.revue najdete od roku 2020 hvězdokupu, v níž přední čeští filmoví kritici a přední české filmové kritičky a také jedna slovenská kritička budou zhruba třikrát až čtyřikrát ročně udílet vybraným současným českým i světovým dokumentům počet hvězdiček, podle nichž dílo hodnotí. V této chvíli přinášíme dvě tabulky: jednu z března a druhou – aktuální – z počátku září.redakce dok.revue
6.19Anketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film
6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Davida po Gogolu ml.Výroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Angera po BuštuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

starší články

2.20DOK.REVUE
04. 06. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue