Nejsilnější dokumentární filmy, knihy a události roku 2025

Linda Bartošová, novinářka, autorka, podcasterka (Sirény)

1. Dokument Co s Péťou? zachycuje náročnou péči o těžce autistického syna, zásadní díry v systému i místy až neuvěřitelné nasazení sociálního pracovnictva.

2. Name od francouzské autorky Constance Debré. Míra nihilismu a odmítání všech konvencí – textových, feministických i životních – mě možná trochu paradoxně hodně občerstvila.

3. Koncert Yung Leana ve Fóru Karlín, ale možná jen proto, že to bylo nedávno. Každopádně povedený a silný to bylo moc!

Ivo Bystřičan, režisér a scenárista

1. Musím se přiznat, že mě slovo nejaktuálnější trochu zarazilo, protože takto o filmu vlastně nepřemýšlím. Občas se ale ukáže, že jsem mnoha slovům, které běžně používám, dosud rozuměl jen přibližně, zavádějícím způsobem nebo vůbec. Pro jistotu jsem si vyhledal význam slova aktuální a překvapilo mě, že krom předvídatelného „vztahující se k současnosti” to znamená taky „neuzavřený, nevyřešený, nerozhodnutý“. Pokud mám tedy vybrat dokumentární film, který je pro mě nejneuzavřenější, nejnevyřešenější a nejnerozhodnutější, pak to bude snímek Bestiáře, herbáře, lapidária (režie Massimo D'Anolfi, Martina Parenti) o tom, co nám vyprávějí mimolidské entity, pokud jim necháme dost času s vědomím, že to přece jen „nevyprávějí” a už vůbec ne „nám”, ale můžeme se snažit prostřednictvím jejich trpělivého pozorování uvidět alespoň částečky nejrůznějších podloží naší zanedbatelné praktické každodennosti a lépe si uvědomit vlastní nicotnost. Kdybych si ale dovolil zvolit ještě film, který odpovídal mému dosavadnímu prvoplánovějšímu chápání slova aktuální, pak by to byl snímek Utajeno (režie Laura Poitras, Mark Obenhaus) o tom, jak americký novinář Hersh dokládal utajované záměrné zabíjení civilistů ve Vietnamu nebo jejich mučení v Abu Ghrajb, a co tím řekl o cynických pohádkách, které nám mocní vyprávějí o vybraných druhých, aby je mohli beztrestně nechávat zabíjet a my tomu tleskali. 

2. Právě před pár dny vydaly Větrné mlýny souborné literární dílo Karla Vachka. Nebudu předstírat, že už jsem to přečetl, má 1736 stran. V tomto smyslu je to velice aktuální, protože uzavřít četbu takového tlustospisu rozhodně není nijak krátkodobá záležitost. A jde koneckonců o témata, jevy a souvislosti, které se neuzavřou nikdy. Pro mě je letos nejvíc inspirující už při listování a čtení útržků. Jestli jsem Vachka coby jeho někdejší žák alespoň trochu pochopil, používal nejrůznější bonmoty o chudobě, aby bylo jasné, jak moc mu jde o rovnost, bez které není demokracie, bez které není důstojnost, bez které život nestojí za nic. Tady se kolektivu pod vedením Miloše Kameníka podařilo strukturovat Vachkovy náměty, režijní explikace, scénáře a poznámky, které toto nesou, a často velmi vizionářsky v dobách, kdy toto byly velmi originální úvahy, které by na dobového čtenáře možná působily jako z jiného světa. Je to zvlášť dobrodružné čtení, protože tato literatura nebyla až do této chvíle určena veřejnosti, jedná se vlastně o provozní, výrobní texty, a tato kniha je proto výpravou za zdi institucí, se kterými Vachek rovněž vede dialog, a je svým způsobem intimní, pokud můžeme instituci brát i jako postavu. A zdá se mi, že Vachek instituce takto vnímal, a i proto býval tak prudký, jako by jejich vztah pro něj osobní byl. Je to strhující čtení, protože Vachek přemýšlí polemicky, hluboce, a má opravdu skvělý, homeopatický humor. Bohatě vypravená kniha obnáší také jeho básně, plakáty a fotografiemi z jeho filmů, výtvarnou tvorbu Vachka i členů jeho rodiny, taktéž i jejich autorské texty. Vyjadřuje se tím mj. i to, že rodina byla pro Vachka institucí z nejpodstatnějších, ovšem tu si nebrat osobně nelze.

3. Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jsem byl xkrát, čili už bych na to měl být natolik zvyklý, abych nejraději vzpomínal na něco jiného, nového, a ne něco, co se každoročně opakuje a je si meziročně trochu podobné. Letošní ročník se ale povedl nadmíru, setkalo se tady všechno dobře – skoro škoda, že třetí kulatiny neslavil festival už letos, to by se fakt hodilo. S ohledem na to, jak vnímám svět z nejrůznějších zdrojů od novin přes situace v kupé vlaků po dění ve školní třídě naší dcery, mně přišel letošní program velmi silný co do záběru, jak se tematicky i formálně ke světu – a zdaleka nejen lidskému – staví. K tomu přispěly zajímavě vedené diskuse po projekcích i zapálené publikum, k jehož dialogické náladě vedlo i to, že se do desetidenního rozpětí fyzicky lépe rozprostřelo, a festival se tak zbavil své letité bolesti dlouhých front a frustrací lidí, kteří se nedostali do sálů, takže pak trávili festival láteřením na organizaci. Letos se mluvilo o filmech a tím se jihlavský festival stal opravdu slavností, protože se na něm vedl intenzivní dialog o společných věcech. Dialog nejen formou mluvení, ale všemi způsoby radostného spolubytí, jakkoli na pozadí světa vyostřujících se problémů, a ne úplně slibných společenských a politických změn. Co mně chybělo, bylo kdysi tradiční intenzivně mrazivé počasí. Za to ovšem nemůže festival, ale my všichni, i když někteří mnohem víc.

Libor Cinegr, režisér, hudebník

1. Doktor na tripu

2. The DOSE effect

3. Academia Film Olomouc

Josef Císařovský, režisér a scenárista

1. Zcela jednoznačně dokument Davida Vana Hej, Češi!

2. Ivan Fíla – Tisíc očí

3. Na projekci filmu Mýtická trilogie (1994), kterou AFO uvedlo znovu po 30 letech před plným sálem 25. dubna tohoto roku. 

Tereza Domínová, publicistka

1. Co s Péťou? Film, který je silný nejen jako individuální příbeh, ale také vnáší do veřejného prostoru otázku, jak se jako společnost stavíme k péči a solidaritě.

2. Pedagogika utlačovaných od Paula Freireho, ke které jsem se konecně dostala. Bojujme za polidštění.

3. Na Berlinale, které mě po pochmurné zimě neskutečně nabilo energií i inspirací, diky filmům jako If I Had Legs, I'd Kick You, Reflection in a Dead Diamond, BLKNWS: Terms & Conditions nebo Köln 75. 

Tadeáš Daněk, režisér

1. Letos mě nejvíc zasáhla dokumentární série Mr. Scorsese. Ostudně jsem se díky sérii dozvěděl, že natáčel i dokumenty. Postupně jsem viděl všechny jeho dokumenty a zvlášť silně na mně zapůsobil film o George Harrisonovi.

2. Kniha, která mě v roce 2025 nejvíc inspirovala, je Zamilovaný poutník od Josefa Formánka. Je to poetický a hluboký román o lásce, cestě a samo‑poznání — autor v něm sdílí své prožitky z pouti z Čech do Assisi a otevírá tím téma poutnictví, ke kterému já sám mám blízko.

3. Kulturní událost, na kterou vzpomínám nejraději, je koncert Tylera, The Creatora v O2 areně. Byla to neskutečná show o tom, jak jeden člověk dokáže přirozeně zaujmout obrovské davy a vytvořit autentický, emocionální zážitek.

Tereza Daniell, dokumentaristka, dramaturgyně

1. Nicole Vögele: The Landscape and the Fury

2. Nikoliv kniha, ale tištěný feministický filmový magazín TOTALE, konkrétně jeho druhé vydání, které vyšlo v listopadu 2024. Od června 2025 je k dostání třetí vydání, které si chci přečíst o Vánocích. Magazín je v němčině, část příspěvků je anglicky, dá se pořídit zde. Velmi dopručuji! 

3. Výstava Steiny Vasulky v Reykjavíku, k vidění do 11. 1. 2026.

Paula Ďurinová, filmová dokumentaristka

1. Rozhodla som sa spomenúť niekoľko filmov, ktoré ma tento rok zasiahli a ostali so mnou ešte veľmi dlho po odchode z kina a osobne v nich vnímam nielen silný aspekt aktuálnosti, ale aj nadčasovosti. Nahliadaním cez osobné a politické histórie, systému odboja (proti zabudnutiu), ale aj práce s filmovým jazykom, ako priestorom pre prežitie dôležitej skúsenosti, kontextualizujú prežívanie súčasnosti.

Taiwanský film After the Snowmelt autorky Lo Yi-Shan, ktorý ma dostal do takého vnútorneho medzipriestoru, že som ho musela počas festivalu vidieť ešte raz. Film spracováva zármutok po náhlej strate priateľa autorky, ktorá sa snaží zrekonštruovať časovú os udalostí, ktoré k strate viedli a nakoniec sa sama vydá na cestu po jeho stopách a aj stopách svojho zármutku. TIež by som určite spomenula film With Hasan in Gaza od autora Kamala Aljafariho. Tvorca objavil vo svojom archíve záznam, ktorý nakrútil v Gaze v roku 2001, keď sa vydal hľadať bývalého spoluväzňa, s ktorým strávil čas v zajatí insraelského väzenia. Z krátkych filmov ma veľmi zasiahli a inšpirovali filmy Daria's Night Flowers (režie Maryam Tafakory) a The Flowers Stand Silently, Witnessing (režie Theo Panagopoulos), ktoré tiež vnímam ako nesmierne aktuálne.

2. Tento rok som sa opakovane vracala napríklad ku knihe Depression: A Public Feeling od Ann Cvetkovich, s ktorou som, popri iných publikáciách, pracovala ako s inšpiráciou pri svojom poslednom filme. Silne ma zasiahla aj kniha Minor Detail od Adanie Shibli. Kniha rozdelená do dvoch častí, v jej prvej časti rozpráva príbeh palestínskeho dievčaťa zavraždeného izraelskými vojakmi jeden rok po Nakbe, v roku 1949. Táto udalosť je prenesená do súčasnosti, keď sa Palestínčanka z Ramallahu vydá za týmto zdanlivo „nepodstatným detailom“ a postupne odhaľuje život pod okupáciou, dlhodobo prebiehajúceho vymazávania existencie a histórie Palestínčanov. Toto systemické násilie sa zobrazuje nielen v samotnej ceste krajinou, mapách a mocenských štruktúrach okupúceho Izraela, ale aj v prežívaní v jej vlastnom tele. Tieto posledné dni sa tiež teším na koncentrovanejší ponor do knihy Potential History: Unlearning Imperialism od Arielly Aïsha Azoulay, ktorú som práve začala čítať a verím, že ma bude inšpirovať aj v nasledujúcom roku.

3. Festival Artwife, ktorý sa pravidelne koná na konci leta na Liptove. Feministický, umelecký a politický festival, ktorý vytvára priestor pre dôležité témy, solidaritu a prepájanie komunít. Okrem prírody to bol pre mňa silný moment návratu domov na Liptov.

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně

1.+2.+3. Jelikož leitmotivem mé odpovědi je princip hybridnosti, tak snad nebude vadit, když hybridně neboli napříč anketními otázkami také odpovím, jelikož i to „nej“ je vždy situační povahy, jak ostatně poznamenává i Michel Serres: „…: dobré metody získáváme z problému, který se pokoušíme řešit. Ta nejlepší řešení jsou tedy lokální, jedinečná, specifická, adaptovaná, původní, regionální. …Nejlepší syntéza se může naopak odehrát jen na poli maximálních rozdílů, ve zvrásněném, tygrovaném, obnaženém smíšeném prostoru – mějte před očima Harlekýnův kostým.“ (Michel Serres – Vyjasňování: Pět rozhovorů s Bruno Latourem). Příkladem syntézy maximálních rozdílu je film Pozoruhodný život Ibelinův obnažující smíšený prostor dokumentu a videohry, reality a fantasy, režiséra (Benjamin Ree) a protagonisty (Mats Steen alias videoherní postava Ibelin), který se stal prostřednictvím svých psaných digitálních záznamů spoluautorem scénáře přes to, že iniciačním momentem vzniku filmu se stalo jeho úmrtí. „Opakovane prekračujú hranicu medzi virtuálnym a fyzickým svetom, aby sme konečne pochopili, že aj virtuálny svet je svet reálny. Už len kvôli času, ktorý v ňom trávime. Technicky dokonalý trikový film Avatar 2 mi vyšumel z hlavy s poslednými titulkami. Nad pozoruhodným životom Ibelina Redmoora rozmýšľam už druhý deň.“, poznamenává smatana.sk ve své recenzi k filmu na ČSFD.cz. Dominantním žánrem posledních dekád je fantasy jako alternativa k entropii zatím poslední neboli komunistické utopie. Jelikož nemáme vizi pozemskou, tak se unikáme k té fantaskní, jejímž přirozeným důsledkem je například také akcelerace konspirací jako avatarů svého druhu. Pozoruhodný život Ibelinův prostřednictvím hybridní interakce skutečného s imaginárním vypráví v rámci videohry World of Warcraft Matsův příběh v podobě pozemské fantasknosti. Jde o mýtus všedního dne, jenž se místy neubrání idyličnosti, jde o smíšený prostor přirozeného s nadpřirozeným. Serres k principu mýtu ve zmíněné knize odkazuje a uzavírá ji až mýtickým zvoláním: „Nežli budeme organizovat dobro druhých, což často znamená působit jim násilí, minimální závazek si žádá, abychom se svědomitě snažili jim toto zlo nepůsobit. Maximální závazek by navíc spočíval v tom milovat nejen ty nejbližší osoby, ale všechny dohromady globálně, jednotlivce i kolektiv, živé i neživé: proto potřebujeme více než morálku, přinejmenším nějaké náboženství. A k této otázce bude třeba napsat – nebo přečíst? – nějakou novou knihu.“ Já jsem možnou pasáž z takové „knihy“ zakusil v říjnu 2025 na rumunském dokumentárním Astra Film Festivalu. Po jedné z projekcí jsem vyšel z kina, před nímž mě zarazil výjev v řadách seřazené mladé armádní jednotky, která následně napochodovala do sálu, jenž se stal hybridem filmové senzitivity a vojenské síly. Musel jsem se jít na chvíli ze zvědavosti na tu projekci podívat a překvapily mě zjihlé a místy slzící tváře v uniformách sledující film o válečném konfliktu. Ocitl jsem se ve World of Warcraft, v němž vojačky a vojáci zvládli quest vystavit se zásahu světlem festivalově osobitého filmu. V nastalé obnaženosti nepravděpodobně smíšeného prostoru mě napadlo, že se zabíjíme proto, že nevíme, jak být spolu jinak. Nechť nám k tomuto spolubytí napomáhají mýtické obrazy třeba tohoto sjednocujícího institucionálního druhu, v jehož rámci se řady sedaček staly zákopy společenského zcitlivění.

Tereza Hadravová, teoretička, estetička, pedagožka
1. Letopis (2025) Martina Kollára mě v první řadě oslovil svým podmanivým rytmem, který mnou při projekci hluboce rezonoval a skutečně zbystřil můj pohled. Pomalu plynoucí výjevy zmaru, absurdity a krutosti prezentované v řádu běžného, všednodenního, rutinního, ve mně – kromě úvah o tom, jak se lidské i nelidské proplétá v našem čase a prostoru -, vzbudily i slast z prostého sledování světa, který, jak říká Virginia Woolf v knize K majáku, „sotva přišel o svou samotu, třebaže ji kdosi zahlédl“.

2. Kniha Metry za vteřinu dánské autorky Stine Pilgaard, jejíž překlad vyšel v plzeňském nakladatelství Euskaldun, mi připomněla, jak zábavná – při určitém úhlu pohledu – je opakovaná snaha porozumět druhému, i její věčné selhávání.

3. Do Galerie Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře jsme vyrazili na výstavu „12/15 přece...“, která mapuje činnost členů uskupení v období rozťatém podobným lomítkem, jaké je v jeho názvu – osmdesátých a devadesátých let. Nakonec mne ale více oslovila stálá expozice, otevřená v roce 2024 pod názvem Labyrintem. Vstoupila jsem do ní audiovizuálním tunelem, jemuž dominuje performativní video Adély Matasové Každý jsme jednou přísahali (2019). Obraz přísahajících rukou tažených v protiběžných směrech mě provázel i v dalších místnostech a na vystavená díla jsem hleděla jako na gesta, přísahy svého druhu, existující v ohniscích tlaků a sil.

Andrea Hanáčková, teoretička auditivní tvorby, vyučující Univerzity Palackého v Olomouci

1. V Jihlavě jsem se v plném sále stejně dýchajících lidí nechala sklíčit dvouhodinovým filmem Orwell: 2+2=5 (režie Raoul Peck, 2025). Zaujal mě málo známý detail, že Orwell ve válečných letech odešel z BBC, neboť se nechtěl podílet na masivní propagandě. Chybí mi zde kategorie podcastů, tak je zmíním aspoň výčtem: vynikající dvě Wargame, britská (Skynews) i česká (Insider). Povinný poslech nejen pro „chcimíry“, ale pro všechny, kdo šermují módním pojmem odolnost. Kačer a Bárdy, budeme je v dalších letech jako vědoucí slovenské hosty v Čechách velmi potřebovat. Komunikačně by nám mohli být užiteční i lektoři z Nenásilného podcastu, faráři z Pastoral Brothers nebo generačně vyladěný tým Šťastného podcastu.

2. Na dlouhé traily jsem vzala Murakamiho What I talk about when I talk about running (2009), hezky mluví o tom, jak udržet pozornost u dlouhodobých projektů. Celý rok jsem vyvíjela, natáčela a produkovala audiowalk pro Terezín o dětech v tamním židovském ghettu. Razantně genderovým a queer pohledem mě tedy oslovila kniha Anny Jánské Poslední ghetto: Všední život v Terezíně (2022), jakkoli byla konzervativním zasvěceným čtenářstvem rozcupována na hadry. Díky možnosti být v porotě soutěže Dokumentární kniha roku jsem přečetla skvělou českou nonfikční produkci za celý loňský rok, vybírám citlivě editované rozhovory Renaty Kalenské s ženskými i mužskými oběťmi sexualizovaného násilí Zamrzlé duše (2024).

3. Neobyčejně mě potěšilo prezidentovo vyznamenání pro válečného reportéra Českého rozhlasu Martina Dorazína za skvělou žurnalistiku a statečnost. Dlouhodobě mě těší nejvyšší evropská úroveň, kterou vykazuje veřejnoprávní Český rozhlas v oblasti fikčního podcastu (skvělý je třeba rodinný mysteriózní seriál Kost nebo dystopické Odcizení). Radostně sleduji nádech dokumentaristické tvůrčí skupiny v téže instituci, způsob, jak uchopují nonfikci Marek Mojžíšek nebo Martina Pouchlá, bude i v roce 2026 hodný pozornosti.

Janis Prášil, kulturní publicista

1. Německý dokument Andrese Veiela Riefenstahl o německé filmařce, která ve třicátých letech minulého století natočila na Hitlerovu objednávku Triumf vůle o říšském sjezdu NSDAP nebo Olympii o berlínských olympijských hrách. Není to jen portrét jednotlivce, ale i toho, jak se společnost vyrovnává s odpovědností a kolektivní vinou.

2. Radostí ku síle: Konzumerismus a masový cestovní ruch ve Třetí říši. Americká historička Shelley Baranowski prozkoumává činnost agentury Kraft durch Freude jejímž, prostřednictvím si nacistický režim nabídkou zájezdů a různých výhod budoval pozitivní obraz u většinové německé společnosti.

3. Přihláška dokumentu Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být na Oscara, účast Karavanu Zuzany Kirchnerové v soutěži v Cannes a slovenské přihlášky na Oscara, Otce Terezy Nvotové, v Benátkách.

David Havas, vedoucí kina Ponrepo, Národní filmový archiv

1. Po letech jsem viděl Cestu (1991) Ivana Vojnára, která je v období rozevírajících se nůžek mezi nejvyšší třídou a těmi ostatními mimořádně aktuální a ... je to jeden z nejcitlivějších českých filmů, které znám. Z nových filmů to byla Lucrecia Martel a její Nuestra Tierra o postupném nenápadném vyvlastňování půdy od původních obyvatel.

2. Byly dvě – Wrecking Crew od Johna Alberta a Duchové mého života od Marka Fischera. První je autobiografická kniha o životě hudebníka a hudebního publicisty Johna Alberta a druhá je soupis esejů významného kulturního publicisty. Společně mne přivedly na myšlenku, že podobně jako filmoví tvůrci a tvůrkyně píše velice poutavě o jiných než svých filmech (a často objevněji než sebelepší kritici), stejně tak publicisté mohou velice poutavě psát nikoliv o díle cizích autorů, ale v rámci rozvinutého knižního trhu také na přímo o svých životech a aspiracích. Jen to často není povzbudivé čtení.

3. Byl jsem poprvé v Benátkách a překvapilo mne o jak inkluzivní, zejména v sekci Orrizonti dramaturgicky inspirativní a neelitářský „cosy“ festival jde. Nejde se nevrátit.

Martin Hrnčíř, redaktor kulturní redakce, Český rozhlas / Radiožurnál

1. 2000 metrů do Andrijivky

2. Román pro pitomce – Lukáš Balabá

3. Výstava grafika Jiřího Samka v Polici nad Metují

Barbora Chalupová, scenáristka a filmová režisérka

1. Pan Nikdo proti Putinovi – Pavel Talankin, David Borenstein

2. Když nám bylo míň – Oliver Lovrenski

3. Nine Inch Nails - „Peel It Back Tour“

Martin Imrich, filmový režisér

1. Vybírám dva filmy, které se mi od jejich zhlédnutí neustále vracejí a které se mohou na první pohled zdát podobné, neboť krajně zacházejí s filmovým obrazem a formou, i když každý jiným způsobem. S menším zpožděním viděná Osamocená odpoledne od Alberta Serry jsou filmem, který dokazuje, že obraz sám o sobě bez zbytečného vysvětlování dokáže obsáhnout všechno. Krystalicky čistá kinematografie, která hypnotizuje i na televizní obrazovce. Jaké to asi musí být v kině?! Druhý film, který se mi pořád vrací, jsem viděl před měsícem na IDFA v nejkrásnějším kině na světě (Tuschinski) a jde o nejnovější film Viktora Kossakovského Trillion. V tomto osmdesátiminutovém filmu po celou dobu sledujeme ženu (jejíž tvář mj. nikdy neuvidíme), která putuje po skalnatém pobřeží s pytlem na zádech ke břehu moře, do kterého nezřetelný obsah pytle vysypává. Film má neuvěřitelně čistý až sterilní, digitální, černobílý, high-end budgetový obraz, který na mě působil podobně odtažitým dojmem jako např. reklama na Dior. Nemohl jsem se zbavit dojmu příliš přepjatě minimalisticky se tvářící, možná až symbolické, každopádně ale velmi důležité zprávy o současnosti, která mi po celou dobu dokonale unikala. Po filmu Kossakovský na pódiu mluvil o tom, co přesně to žena ve filmu do moře hází (záměrně nespoileruji), že je skutečná bytost (Jak jsem mohl tohle předpoklad na festivalu dokumentů zapomenout?) a také, že tuto činnost žena dělá každý den. Pak řekl, že si jí za to neskutečně váží, sám sebe dojal a začal si otírat slzy, což na mě zapůsobilo sympaticky. Tyto nově nabyté informace na mě udělaly celkem dojem a donutily mě nad filmem znovu, zpětně uvažovat a částečně mu i rozumět. Dodnes se mi vrací spolu s otázkou: Nejsou některé dokumentární filmy trochu plytké a nespoléhají až příliš na mimofilmové kontexty – dodatečné vysvětlování, autorovu přítomnost, autenticitu jednání a důležitost gesta – místo toho, aby význam unesl samotný filmový obraz?

2. Když jsem loni objevil a doslova zhltnul trilogii Vernon Subutex od Virginie Despentes, s nedočkavostí jsem očekával vydání její nejnovější knihy Čau debile!, která má moje očekávání doslova přeplnila. Nechci zdlouhavě vyjmenovávat všechny kvality a témata, jimiž se kniha pohybuje – raději uvedu jednu ze svých poznámek, příhodnou pro médium píšícím o filmech: „Kinematografie je koncipovaná tak, aby byla po chuti boháčům, co ji financuji. Je to umění utvářet realitu, jak ji chtějí oni. Čím se vyznačuje pán? Rozhoduje o tom, co vznikne. O tom, co za mašinérii, rekvizity a obyčejné lidi se dostane do záběru, za jakých podmínek, a co zůstane mimo něj. Kinematografie uspokojuje svoje pány. Je to řetězec ponížení. Každý si na své úrovni potvrzuje, jakou má moc. Aby se pomstil. Váš průmysl nikoho neoblbne, pánové. Vaše filmy smrdí neštěstím a poslušností a zákeřnou propagandou.“

3. Velmi zásadní kulturní událostí je pro mne publikace masivního svazku sebraných spisů Karla Vachka v nakladatelství Větrné mlýny. Velké díky patří všem, kteří toto umožnili.

Pavel Jurda, režisér, scenárista, dramatik

1. Prezidentka Marka Šulíka, intimní portrét ženy v nejvyšší politické funkci, která svým příkladem vyzývá k tomu, aby politici byli především lepšími lidmi.

2. Domácí potřeby J. A. Pitínského, pro radost z jazyka a životadárnou schopnost pozorovat neviditelné nitky. 

3. Film Od marca do mája Martina Pavola Repky. Jemný a přesný film o velké síle rodiny. „Trocha sa bojím a velmi sa těším!“, říká s velkou přesvědčivostí matka skoro dospělých dětí, která ve středním věku nečekaně otěhotní. Velmi se těším na další film tohoto talentovaného režiséra.

Vladimír Just, teatrolog a literární kritik

1. Možná dokument Velký vlastenecký výlet Robina Kvapila, ty týpky vybral skvěle, jejich putinobolševismus byl jak na pitevním stole, jen mě na režiséra mrzí, že si neodpustil, poté co ty malé české fašounky konfrontoval se smrtí a vraždami v Buče aj., uplatnit opět svůj typický defétistický závěr, ve smyslu – je to marné, je to marné, je to marné. To dělá i ve svých občansky průbojných ekologických dokumentech v Nedej se. Myslím, že to je pravý opak k dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, kde režisér z jeho hrdiny obyčejného učitele Paška, navzdory tomu, že končí emigrací (kam proveze ten své filmové svědectví o putinismu) nekončí v marasmu, naopak nerezignuje a jede dál!

2. Už léta provokuji všechny natěšené novinekchtivé redaktory, když uvádím jako knihy roku, třeba 400 - 2 500 let staré spisy či jejich dramaizace – od Komenského Labyrintu až po Platonovy dialogy se Sókratem, nejpronikavějším kritikem našeho dnešního marasmu a útěků před brutálně vytěsněným etickým rozměrem všeho našeho pinožení.      

3. Živé vystoupení fenomenálního folkově-jazz-rock-bluersového tria Vladimír Merta-Jan Hrubý-Ondřej Fencl na Akademických týdnech v Novém městě nad Metují 30.7- 2025., starší pánové zázračně ožili, podporování mladým neokázalým Fenclovým drivem.  

Petr Kačírek,  filmař, Bledě modrá tečka

1. Království mýdlových bublin

2. Šplíchal, Dušková: Neříkejte tomu ezo

3. Roma spirit

Ondřej Kamenický, ředitel festivalu Jeden svět

1. Hlas Hind Ražab (režie Kaouther Ben Hania)

2. Stávat se zvířetem (David Abram)

3. Hrůzafest v Miřenicích

Magdaléna Kašparová, visual artist

1. Pan Nikdo proti Putinovi

2. Miloš Hroch – Šeptej nahlas

3. Creepy Teepee

Ondřej Kazík, dramaturg mezinárodní soutěže, Festival AFO

1. V tak komplexním a polykrizemi zkoušeném světě současnosti lze těžko redukovat aktuálnost na jediné dílo. V osobní, generační i společenské rovině pro mě vyniká Action Item Pauly Ďurinové. Mezi další výrazné tituly letošního roku řadím Only on Earth (režie R. Petré), Pan Nikdo proti Putinovi (režie D. Borenstein) či Čas do zásahu (režie V. Manskyj). Osobně na mě silně zapůsobila projekce Life and Death in Gaza (režie N. Cox) s diskusí na letošním Prix Europa. V oblasti dokumentárních sérií vždy považuji za aktuálního Adama Curtise pro jeho schopnost analyzovat historické souvislosti současnosti – letos v Shifty, což jsem zatím nestihl vidět, tak snad ještě doženu.

2. Z populárně naučné literatury mě inspirovala publikace How to Make Your Brain Your Best Friend od neurovědkyně a popularizátorky vědy Rachel Barr, která inspiruje k budování lepšího vztahu s našimi mozky. Z beletrie mě silně inspirovala Honzlová letos zesnulé Zdeny Salivarové.

3. Začátek roku až do května byl pro mě velmi intenzivní kvůli přípravám a realizaci 60. ročníku AFO. Děkuji zde všem za spolupráci a jsem vděčný za úžasných deset let v programu tohoto festivalu.  Nejraději ale vzpomínám na berlínskou muzejní noc – Lange Nacht der Museen. Ať žije dostupná kultura! V galerii Hamburger Bahnhof jsme stihli navštívit nejen monumentální výstavu embrace Kláry Hosnedlové, ale také naprosto hypnotickou a imerzivní instalaci Phase Shifting Index Jeremyho Shawa. Právě na tu vzpomínám opravdu nejraději.

Radim Kopáč, kulturní publicista, korektor Dok.revue

1. Jako první mi naskakuje film Aloise Ziky s trochu matoucím názvem Příběh člověka. Promítali ho v rámci retrospektivy fotografa Roberta Vana v Tančícím domě. Ten příběh je nakonec opravdový: životní drama korunované seberealizací. Vanova práce je někdy prvotřídní umění, někdy melodramatický kýč. Jedno s druhým ale spojují autorovy osobnostní kvality: nadhled, odstup, sebepřijetí.

2. Pokud kniha s non-fikční stopou, pak třeba Negativní román Jana Švankmajera. Úspěšný pokus jak „po surrealisticku“ negovat první díl Sartrových Cest ke svobodě. Samozřejmě po svém, podvratně – a taky krutě i ukrutně zábavně. Z domácí beletrie pak třeba Koketérie Marka Epsteina, která sází žánrově na deník a metodou na jemnou kontrafaktualitu; co by, kdyby – s druhou válkou, osmačtyřicátým, ale i Nobelovou cenou za literaturu. Z překladových knih už jenom jména/tituly: Olga Tokarczuková (Cesta lidí Knihy), Manu Larcenet (Blast), Kiba Lumberg (Potrhaná křídla) – plus básnická antologie Průvod idiotů, která představuje ruské totální realisty Sapgira, Cholina a Kropivnického.

3. Setkání s francouzským antropologem Lükem Haasem v pražské Eternii (17. 5. 2025). Pro jeho neslábnoucí vitální elány, s nimiž sjezdil víc než sto zemí světa, aby v nich hledal (a častokrát taky našel) ten nejautentičtější punk – třeba v Albánii, Jordánsku, Kazachstánu, Surinamu nebo Sýrii.

Pavel Kosatík, spisovatel a scenárista

1. Nejaktuálnější byl pro mě Velký vlastenecký výlet. Nejlepší bylo Raději zešílet v divočině.

2. John Milton: Ztracený ráj. Snad se to nezmění, ještě jsem to nedočetl.

3. Na festival Letní slavnosti staré hudby na různých místech v Praze.

Jaroslav Kratochvíl, dokumentarista

1. AMOOSED: losí odysea, jelikož los Emil migrující Evropou ukázal, že aktuálnost může nabývat nečekaných podob a plachý jedinec losa na své životní pouti může být neplánovaným guerilla marketingem přemýšlivého filmu. 

2. Kaput: Konec německého zázraku od Wolfganga Münchaua, protože potvrzuje známý bonmot, že Němci dělají jen velké chyby.

3. Křest eponymního alba hard folkového projektu Krokky Karla Klostermanna v kostele v západočeské Druztové neb ukázal sílu kamarádství a chuti tvořit ze své podstaty.

Jan Křipáč, šéfredaktor časopisu Film a doba, šéfeditor portálu Filmový přehled 

1. Mé nežádoucí přítelkyně: Část I – Poslední moskevské vysílání (režie Julia Loktev)

2. Paul Kingsnorth: Against the Machine. On the Unmaking of Humanity

3. Hudební festival Archaion Kallos

Kateřina Kořínková Sobotková, režisérka

1. Pan Nikdo proti Putinovi. Válka na Ukrajině stále pokračuje a my ve filmu můžeme sledovat, jak se dotýká těch nejzranitelnějších, dětí, ale na druhé straně ozbrojeného konfliktu, což je velmi nečekaná perspektiva. Obdivuji statečnost Paši i celého autorského týmu, který dal vzniknout výjimečnému dílu, ale také relokoval protagonistu do Česka. To zdaleka přesahuje autorské nasazení, šlo tu o život samotný.

2. Až letos jsem si přečetla Čokoládovou krev od Radky Denemarkové a byl to přímý zásah. Kniha, která vypráví příběhy tří historických postav – Johna D. Rockefellera, George Sandové a Boženy Němcové, také esejisticky přemýšlí nad současností. Historická témata: jak se rodí kapitál, ženská emancipace i národovecké pokrytectví Radka Denemarková vine do našich dní ostře a nesmlouvavě.

3. AFO. Pokaždé setkání s milými a zároveň ambiciózními lidmi, kteří dělají z festivalu kulturní událost roku.

Timon Láska, nezávislý kulturní novinář a publicista

1. Vzhledem k Izraelem vykonané genocidě Palestinců v Gaze a okupanty prováděném vysídlovaní původních obyvatel na území Západního břehu se mým nejaktuálnějším dokumentem stal No Other Land. Kontinuální zachycení systematické represe Palestinců izraelskými osadníky je nejpřesvědčivějším důkazem kolonialisticko-sionistické povahy současného Izraele, na který se v Česku, zemi s dominujícím sionistickým narativem kouká podstatně krušněji. No Other Land je tak neoficiálním smutným vizuálním dovětkem ke knize Orientalismus historika Edwarda Saida, který by mnoho současných evropských obhájců těch činů, který Basel Adra a jeho tým v dokumentu zachycují, určitě ocenilo jako povinnou četbu.

2. Letošní rok jsem z velké části strávil s diplomovou prací, pro kterou mě nejvíce inspirovala reedice The Monstrous-Feminine: Film, Feminism, Psychoanalysis od australské filmové teoretičky Barbary Creed. Odklon od maskulinně-směrované psychoanalýzy se současnou kritickou feministickou literaturou dělá teorii o podvědomém vyobrazování ženských charakterů ve filmu s atributy monstrózna opět aktuální.

3. Na dechberoucí koncert producentky a zpěvačky Ethel Cain, která si na začátku listopadu podmanila Velký sál Lucerny. Dokonce ani nelituju, že jsem kvůli ní odjel dříve z Ji.hlavy (ale potichu!).

Viktor Licek, programový manažer MFDF Ji.hlava

1. Chorvatská dokumentární veselohra Fiume o morte! a nekompromisní rodinná intervence v čínském debutu So Close, So Far.

2. Shock Doctrine od Naomi Klein.

3. Plný sál a potlesk vestoje po ji.hlavské premiéře palestinského filmu I Shall Not Hate.

Veronika Lišková, režisérka

1. Písně o zemi v plamenech (režie Olha Zhurba)

2. Svoboda: Pět pilířů pro život v 21. století (Timothy Snyder)

3. Inscenaci Zlaté město, kterou Divadlo v Dlouhé započalo novou sezónu pod uměleckým vedením režiséra Ivana Buraje.

Šárka Loukotová, dramaturgyně, CNN Prima News

1. Pan Nikdo proti Putinovi

2. Věřím v dobré konce, Vladimír Kroc

3. Chinaski koncert v Hradci pod lízátky

 Soňa Lutherová, režisérka

1. V poslednej dobe vo mne silný dojem zanechal dokument Andresa Veiela o Leni Riefenstahl. Film prostredníctvom bohatého archívneho materiálu prináša sofistikovanú drobnokresbu zákutí zvrátenej duše Hitlerovej cynickej kolaborantky. Ľudia sú odjakživa očarení charizmatickou energiou narcistných osobností, čo naplno vnímame aj v súčasnosti. Za ich príťažlivosťou sa však často skrýva chorobná potreba uznania absencia morálky, ktorú Riefenstahl maskovala túžbou po estetickej kráse. Dokument diváctvu zároveň natíska úvahu, kde sú hranice etického narábania s archívnym materiálom pri (ne)udelení súhlasu, a to najmä v kontexte hákivého materiálu o kontroverznej osobnosti.   

2. Práve dočítavam knihu od Ivana Davidsona Kalmara Bílí, ale ne tak docela: iliberální vzpoura ve střední Evropě. Kalmar opisuje pôvod a rozvoj populisticko-konzervatívnych iliberálnych hnutí v strednej Európe a vysvetľuje ich v kontexte konštruovania Východoeurópanov ako „tých druhých“, voči morálne superiórnemu Západu. Veľmi inšpiratívne čitanie pre každého, kto sa potrebuje nejak „vysomáriť“, z pocitu kolektívnej stredoeurópskej viny.    

3. Příhody lišky Bystroušky v réžii slovenskej režisérky Slávy Daubnerovej. Opera moravského skladateľa Leoša Janáčka, ktorá toho roku otvorila opernú sezónu v Slovenskom národnom divadle, býva väčšinou určená detskému diváctvu. Daubnerová nás však prostredníctvom svojej adaptácie preniesla do odumierajúceho postapokalyptického lesa, kde je nespútaný svet líšok v ostrom kontraste voči zdegenerovanej uzavretosti rurálneho sveta ľudí. Sloboda a túžba po prirodzenosti bojuje so zadubenosťou, chamtivosťou a závisťou. Keďže o Sláve už tretím rokom nakrúcam dokumentárny film, mala som možnosť sledovať ju pri tvorivom procese, až po trpký koniec „nenápadného“, stiahnutia titulu z ponuky divadla. Cenzúra v kultúre je perfídnejšia ako za socialistickej normalizácie. Obávam sa, že v najbližších rokoch sa nebudú sťahovať len tituly, ale aj lámať charaktery. Majme sa teda na pozore!

Petr Minařík, nakladatel, Větrné mlýny

1. Štěstí a dobro všem (režie Filip Remunda)

2. Dušan Dušek – Deti v daždi

3. nominace Ještě nejsem, kým chci být na Oskara

Julia Pátá, kulturní publicistka

1. Dokumentární série Shifty od Adama Curtise

2. Kniha Morální panika a represe: Zneužívání boje proti antisemitismu v Německu od Donatelly della Porty.

3. Koncerty dvou britských kapel – caroline v prostorách smíchovské MeetFactory a Black Country, New Road v klubu Roxy.

Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum

1. Dům bez východu. Samozřejmě.

2. Kniha: musím se přiznat, ze cti hlavně staré knížky, i když každému, kdo o to stojí, ze současné české literatury doporučuju Denemarkovou a Borkovce: Kobold a Sebrat klacek jsou dvě knihy, o nichž si myslím, že se budou s nadšením číst ještě za padesát let. Troufám si to posuzovat, protože sám právě čtu hlavně knihy před padesáti lety napsané. Můj osobní život s knihami byl letos dosti poznamenán tím, ze jsem zintenzivnil sbírání titulu edice Odeonu Malá řada soudobé světové literatury, kde v 60. letech a na počátku let 70. vyšla spousta úžasných útlých knih; a právě ty si postupně kupuju a taky čtu. Letos jsem – v životě už asi potřetí nebo počtvrté – četl Yatesových Pět druhů osamění. Závidím každému, kdo to bude číst teprve poprvé. A nedávno jsem do sbírky získal Ajtmatovovy Labutě nad Issyk Kulem, to je skutečně nádherný příběh, skvěle napsaný. Každý by měl chodit do antikvariátu a z nich si pokaždé odnést aspoň jednu knížku, protože vesměs jsou to obchody sloužící jako překrásná připomínka toho lepšího ze starších casu. A nebudeme-li v nich nakupovat, zaniknou.

3. Kulturní událost. Z domácího dění se mi spontánně na prvním místě vybaví aktivity Tomáše Kluse na podporu obětí izraelské genocidy, zejména s jakou noblesou se Tomáš Klus zastal studentu FAMU projevujících solidaritu s masakrovanými Palestinci. Klus vzal ve skvělém článku u nás v DR studenty FAMU v ochranu před postaršími „zasloužilými absolventy“ mlátícími prázdnou slámu tak okázale, jako by je přitom někdo natáčel pro nějaký biografický dokument. Ve světě mě letos asi nejvíc fascinuje „událost“ trvající už několik měsíců: s jakou podmanivou směsí jedovatosti a noblesy zachází Stephen Colbert se zrušením své Late Night Show. Je to každodenní škola svobodomyslnosti, smělosti, humoru, opravdového performativního a dílem i novinářského umění, být on sám se myslím za novináře nepokládá. Je to triumf intelektu nad barbarskou stupiditou, která dnes v USA – a nově také u nás – vládne. Přitom o USA díky vzpurnému a nepoddajnému duchu tamější společnosti, který se v Colbertove počínání tak skvěle zrcadlí, strach nemám. To o nás mnohem vetší. A vlastně ještě jedna věc: budete-li k tomu mít sebemenší šanci, jděte se podívat na divadelní hru Petra Michálka Bečva: true crime.

Martin Pleštil, filmový kritik a publicista

1. Časová značka (Kateryna Gornostaj)

2. What I Ate in One Year (Stanley Tucci)

3. Na každou, kde jsem mohl trávit čas s přáteli.

Martina Pouchlá, dramaturgyně, dokumentaristka, moderátorka

1. Jako člověk pohybující se v audio světě přirozeně daleko více věnuji pozornost audio dokumentům. Čím dál aktuálnějším se bohužel stává nedávný dokument Jakuba Horáčka Ruské disonance o Dmitriji Šostakovičovi. Skladatelovo dilema mezi šancí tvořit a zachováním si rovné páteře vůči režimu aktualizuje autor o příběhy současných ruských umělců usazených v Česku. Se znepokojivými politickými změnami v demokratických zemích napříč světem si otázky hrdinů dokumentu o tom, co a jak vytvářet v takové době si budou čím dál palčivěji klást i méně angažovaní tvůrci. Z filmových dokumentů jsem si bohužel našla čas jen na málo titulů, nicméně jako velmi dobře načasovaný mi přišel snímek Hranice věrnosti, který vyšel ve stejné době jako nové a velmi diskutované album Lily Allen West End Girl. Obě díla reflektují téma otevřených vztahů a nemonogamie a zanechávají ve mne dojem, že v uchopování vztahové pestrosti není česká a slovenská společnost až tak daleko za tou Západní. 

2. Na jaře jsem se začetla do Klimaskutku od Jitky Holasové. Byla pro mě byla velmi důležitou terapeutickou pomůckou pro zvýšení duševní resilience nejen vůči klimatickému smutku, ale také vůči mnoha dalším globálním i čistě soukromým událostem. V současné době jsem naprosto fascinovaně ponořená do daleko staršího počinu – do Tvůrčího aktu: Způsobu bytí ve světě od Ricka Rubina a už teď vím, že se k obsahu budu opakovaně vracet. 

3. V roce 2025 jsem opakovaně naplno pocítila, jak silná je komunita audio dokumentaristů v Evropě. Zažila jsem hned několik profesních setkání a akcí, které měly velmi autentického ducha upřímného sdílení lásky k řemeslu, umění a práci se zvukem. Mnohé z nich byly spíše konference nebo zespodu organizované iniciativy a učící se komunity, jako kulturní událost bych vyzdvihla XMTR Audio Arts Festival ve Velké Británii. Příjemné přímořské městečko St Leonards on sea ožilo na jeden zářijový víkend zvukovými instalacemi, diskusemi i poslechy – a to vše v lokálních kavárnách, kostelech, komunitních centrech nebo galeriích. Ráda vzpomínám také na tradičně silný genius loci olomouckého prostředí festivalu Prix Bohemia Radio, jehož vítězná díla přinášela témata jako ženské či queer prožívání sexuality, dynamika vztahů v sektě, ADHD v pozdním věku nebo porozumění rodičů s potomky po tranzici.  

Radim Procházka, producent, režisér, vysokoškolský pedagog 

1. V letošním roce jsem viděl na velkém plátně 19 filmů. (Počítám pouze ty, se kterými jsem neměl profesně nic společného.) Z toho bylo 15 hraných, 2 dokumentární a 2 animované. Oba dokumentární spojuje prvek náhody. V Džungli Placht (2024) Alice Růžičkové se ta nejvíce fascinující scéna odehrála zcela nečekaně (ale štěstí přeje připraveným) a nikoliv v jihoamerické džungli, jako převážná část filmu, ale v barokním zámku v Pošumaví. Na film Dokud roste zelená tráva (2025) Petera Mettlera jsem zavítal omylem, když jsme si v jihlavské Dukle spletl malý a velký sál. Ale díky tomu jsem viděl celovečerní filmový deník (šlo o třetí díl sedmihodinové epopeje) povyšující realitu na mystiku a náhodná setkání na silné filmové scény. Deník si natáčel v době pedagogického působení na slavné kubánské filmové škole San Antonio de los Baños. Hlavně práce se zvukem a hudbou mimo obraz byla skvělá a v českých filmech nevídaná.  

2. Při čekání na Edvarda Beneše, kterého Pavel Kosatík chystá na příští rok, jsem vzal zavděk Zápasy slepého muže (2023). Kosatík zde opět vtahuje do děje svým typickým svižným jazykem a erudicí, která mu umožňuje zasazovat individuální příběh do širokého kontextu malých i velkých dějin. Jeho psychologizace postav si v ničem nezadá s beletrií. Zdánlivě „ohraný“ příběh dalšího komunisty napraveného na disidenta fascinuje svou konkrétností. Slepý Kléma (Klement Lukeš) jako sečtělý šestadvacetiletý intelektuál si například v soukromé diskusi s kolegou snaží v roce 1952 logicky vysvětlil, jak je možné, že mezi odhalenými zrádci strany je tolik Židů. Trvá to, než jeden z nich položí nesmělou otázku, zda za tím možná není antisemitismus. Podobně rok na to nechápe, jak mohl jeho obdivovaný jmenovec Gottwald doporučit za svého nástupce takového podprůměrného a prospěchářského aparátčíka („to bledé nic“), jakým byl Antonín Novotný.

3. Letošní rok byl spíše soukromý. Dovršil jsem půlstoletí existence a hodnoty některých proměnných v mém těle „doporučily“ následná preventivní vyšetření. A zatím je vše OK. Taky mi příbuzní i známí pomohli nadělit si tři týdny se všemi dětmi v Brooklynu a okolí. Vybírám namátkou z cestovního deníku: „Den 10 (09082025) S ⁨Honzou v MOMI (Museum of Moving Images, jediném v USA). Výstavy o vynálezci muppetů Jimu Hensonovi, režijní metodě Todda Haynese a o Mission: Impossible, kde ukazují, jak Tom Cruise fakt osobně běhal po stěně nejvyšší budovy světa Burdž Chalífa. Ale říkal v BTS režisér, že jen asi tak v polovině budovy (= ve výšce vršku Empaire State Building).“

Andrea Průchová Hrůzová, vizuální socioložka

1. Se zpožděním jsem sledovala dokument Marka Šulíka Prezidentka (2024), který mě přivedl k aktuálnímu zamyšlení se nad tím, jakým testem demokracie prochází s etnonacionalistickými, neokonzervativními a iliberálně-populistickými vládami Slovensko, a dnes i Česko... a zda odoláme.

2. Hodně přístupnou a neméně inspirativní se pro mě stala publikace Naomi Klein Dvojnice (2025), kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Alarm. Kniha mě znovu donutila reflektovat, nakolik za námi (lokálně i globálně) není pandemie covidu a jak moc komplexně proměnila společnost.Také mě v mnohém oslovilo osobité a osobní ladění textu v podařeném českém překladu.

3. S rodinou jsem měli možnost po dva měsíce nasávat současnou atmosféru New Yorku, kdy náš pobyt končil jen pár dnů před volbou nového starosty města. Bylo zajímavou zkušeností vést debaty s přáteli, kolegyněmi a kolegy ohledně této volby, ale především sledovat obrovskou radost a úlevu tradičně demokratického New Yorku, když byl s přesvědčivým výsledkem zvolený Zohran Mamdani.

Anna Řezníčková, básnířka, editorka 

1. Letopis – Martin Kollár. Bizarní obrazy jako od Lynche, jenže je to pravda. Je to Slovensko. Omlouvám se za přirovnání, ale jinak bych musela psát neuchopitelně geniální. Film, při kterém si člověk uvědomí, proč existují kina, jen pro tyhle plné záběry. Nevadí, že se téměř neozve lidská řeč a když už, tak vždycky podivně zkresleně. Pohled na švy naší současnosti. Naruby, ale do podstaty. Praktičtěji. O vzniku filmu také vyšly časosběrné rozhovory v knize Jak se dělá dokument, kde Martin Kollár i Mária Rumanová přemýšlejí, jak něco takového vůbec popsat.

MK: Chceme natáčet zcela banální zprávy.
MR: Ale z druhé strany, ze zákulisí.
MR: Zevnitř.

2. Přistoupili, prosím – Tine Høeg. Novela psaná v básních, možná spíš v proudu básnických obrazů. Při cestách vlakem se hrdinka potkává se svým milencem. Nejsi ve vlaku / hit me like a ray of sun / třináctkrát / si stihnu na své trase pustit Halo

3. Nikdo asi přesně neví, co se děje s nakladatelstvím Fra. Alespoň malým vysvětlením byl večer Fra naposledy naživo v Alfredu ve dvoře. Plné divadlo probíralo své domněnky a místa, kam lze ještě posílat rukopisy. To celé obnažuje českou uměleckou literární scénu.

Michaela Režová, filmařka a pedagožka, UMPRUM / f-a-t.c

1. Osm milimetrů rodiny Michala Böhma. Upřímné, citlivé, křehké. Niterně spatřuji velkou aktuálnost i ve filmu Raději zešílet v divočině, který mě naprosto odzbrojil. Je to moje krevní skupina a filmu Mira Rema jsem zcela propadla. Oba filmy v časosběru zachycují velmi osobní teď a tady.

2. Dopisovala jsem disertaci věnovanou animovanému dokumentu, takže jsem se především vracela k některým pro mě zásadním titulům jako Ženy o ženách: intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu Barbory Baronové. Pořád aktuální a inspirující. Musím ale zmínit i mistrný počin ilustrátora Tomáše Staňka Periferní průvodce Prahou. Za zásadní považuji vnik publikace Nely Moravcové Till the End, která vznikla díky skupině blízkých přátel Nely v grafické úpravě Zuzany Lednické.

3. Oceňuji akce, kolem kterých je zásadní komunita, která je tvoří. Vyzdvihnout chci ty mimopražské. Jako první musím zmínit FIK – festival ilustrace a komiksu na kterém má prostor i film, hry a další formy. Už podesáté se konal v Ústí nad Labem. Letos s tématem mosty. Dále úžasný festival Kyjograf, který mě oslnil svou obrovskou energií i skladbou programu.

Apolena Rychlíková, novinářka

1. Letos mi jako nejaktuálnější přišel dokument Riefenstahl. Pracuje s rozsáhlým, teprve nedávno zpřístupněným soukromým archivem Leni Riefenstahl a staví její pečlivě budovanou legendu „nevinné umělkyně“ do přímé konfrontace s realitou. Film je nejsilnější právě v těch okamžicích, kdy skrz Riefenstahl obnažuje neschopnost německé společnosti vyrovnat se s děsivým dědictvím nacismu. Pečlivě střižený snímek před nás skrz osobu Leni Riefenstahl staví aktuální otázky o konfliktu díla a morálky, o přepisování (vlastní) historie, o tiché společenské dohodě, o možnostech, jak se vypořádat s dějinami. Režisér Andres Veiel se nevěnuje ani tak hrdince samotné, jako souboji narativů, které svým dílem, životem a vystupováním německá režisérka vytvořila a které lze vztáhnout na celou společnost. Je to zcela aktuální dílo s hlubokým přesahem.

2. Když nám bylo míň, Oliver Lovrenski, přeložil Václav Křenek. Nejzábavnější a přitom nejbolavějšíkniha za poslední měsíce. Přesně takhle si představuju současný román o lidech, kteří vyrůstají v drsném prostředí sociálního a ekonomického vyloučení, v neúplných rodinách, se statusem migrantů, se závislostmi a uprostřed digitálního světa. Je skvělá – místy působí, jako by ji autor psal kámošům do messengeru: někde je brutálně přesná a jinde dojemně romantická (aspoň v mém chápání romantiky). Lovrenski píše o kamarádství, drogách, životě na streetu a o identitě lidí, kteří tak nějak nikam nepatří, protože s nimi společnost vlastně ani moc nepočítá. A taky o syrové loajalitě k rodině a „bráchům“, kvůli kterým klidně uděláš i věci za hranou.

3. Divadelní představení Máma, v hlavní roli s geniální Terezou Dočkalovou, která za svůj výkon dostala nakonec i Thálii. Komorní, aktuální, skvěle odehrané představení, na jehož konci jsem už jen brečela. Hraje se na „půdní“ scéně Divadla Pod Palmovkou. 

Andrea Slováková, dokumentaristka, básnířka, pedagožka a dramaturgyně MFDF Ji.hlava

1. Můj drahý Théo ukrajinské dokumentaristky Alisy Kovalenko. Film je svědectvím o tíživé každodennosti války, manifestem síly a pevnosti ženského ducha, odrazem bohatého a krutě zraněného vnitřního světa soustředěného na milovaného syna. Je to velký film, který diváky a divačkami zatřese, aniž by se snižoval k emocionálnímu vydírání, obsahuje jemnou křehkou nit vroucné poetiky, aniž by potřeboval patos, a je kinematografickou aktualizací pojmu autenticita. Cítím obrovský respekt vůči režisérce – talentované filmařce, matce, vojačce a bojovnici.

Jako každý rok, doplňuju i krátký film. Rozeseté moře konceptuální a mediální umělkyně Lie Sáile. Málokdy se povede na ploše krátkého filmu neschematicky popropojovat tolik významů – jak konkrétních ve vztahu k prostoru a kulturám z evropského i afrického kontinentu, tak abstraktně ve vztahu k médiu filmu i performativním uměním a jejich temporalitě - v podobě gest, předmětů i podmětů vizuálních vět. Promyšlenost každé kompozice, umístění těla, zaznamenané aktivity či objektu, místa, barvy, výrazu tváře či umístění horizontu autorka rozvedla v mnohadílné textové eseji.  

2. Nejzasutější vzpomínka na lidi senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarry. Literární blaho s nápaditou architekturou plnou aluzí a ironizujících i provokativních i zábavných odkazů. Vtahující, chytrá, nepodbízivá a dokonce i napínavá kniha, od níž se nešlo odtrhnout, ale zároveň bylo radostí se vždy o kousek ve čtení vrátit, protože text je hutný, vyprávěný místy básnivým a místy drsným jazykem plným obrazů.

3. Výstava Electric Dreams. Art and Technology before the Internet v Tate Modern. Mám značné zalíbení v mediálně – a umělecko-archeologickém pátrání; umožňuje mi nahlédnout dějiny pokaždé jinak, vymanit se z normativu (návyků?) linearity. V roce 2024 jsem připravovala retrospektivu Computing films a těšilo mě vnímat výpočetnost jako stavební princip a východisko uměleckého uvažování skrz různá období kinematografie. V Tate Modern jsem pak strávila celý den dobrodružstvím elektronické vizuality, které mi zas dál a jinak pootáčelo to čtení dějin. Byla jsem nadšená, že (v důmyslném kurátorském přístupu, jako je pro Tate příznačné) dostal značný prostor i pohyblivý obraz a významná místa na této mentální mapě druhé poloviny dvacátého století zaujala i díla manželů Vasulkových, bratrů Whitneyových nebo vždy famózní Lillian Schwartz.

Olga Sommerová, dokumentaristka

1. Velký vlastenecký výlet

2. System Langhans, dvousvazková publikace autorů Zuzany Meisnerové Wismer, Lukáše Bártla a Roberta Krumphanzla, která mapuje historii Ateliéru Langhans, obnovu domu Langhans a představuje výběr ikonických portrétů z jeho archivu. Kniha získala Magnesii Literu za nakladatelský čin roku 2025.

3. Na divadelní představení Má vlast Divadla bratří Formanů, Dekkadancers a České filharmonie na hudbu symfonických básní Bedřicha Smetany autorů Jana Jirků, Matěje Formana a Štěpána Pechara. Poprvé v historii byla Má vlast představena jako divadelní, taneční a loutkové divadlo, které jsem s nadšením dvakrát shlédla na Smetanově Litomyšli.

Jan Strejcovský, režisér, producent, herec, GPO Platform

1. Zelenskyj (Yves Jeuland, Lisa Vapné, 2025)

2. Stefan Zweig - Balzac: Román jeho života

3. Biografilm Festival Bologna

Tereza Swadoschová, vedoucí Inspiračního fóra

1. Z dokumentů, které jsem letos viděla, mi nejaktuálnější přišly tři (všechny uvedené v programu letošního ji.hlavského festivalu). Prvním je film Knihovnice (režie Kim A. Snyder), sledující boj amerických knihovnic za svobodu slova. Zasáhl mě o to víc, že jsem letos pro Inspirační fórum připravovala téma radikalizace a zabývala se mechanismy, které ji utvářejí, včetně těch cílených na ženy, tzv. ženosféry, jež i zde hraje důležitou roli. Velmi silný byl pro mě také film Coexistence, My Ass (režie Amber Fares) o izraelské stand-up komičce Noam Shuster Eliassi, která po kariéře v peacemakingu prostřednictvím humoru šíří mírové a zároveň radikální poselství: Palestinci a Izraelci by měli žít jako sobě rovní. Po obrazech genocidy, které se do mě zarývají, byla pro mě komediální poloha dokumentu nečekaná, ale jakákoli cesta k rovnosti a míru je dobrá. Geograficky i existenčně nejblíž nám pak stojí dokument Pan Nikdo proti Putinovi (režie Pavel Talankin, David Borenstein), působivě zachycující ideologické formování dětí pro válečné časy.

2.  V beletrii mě v posledních letech inspiruje tvorba z afrického prostředí. Systematicky bourá moje zažité představy o Africe. Letos mě nejvíc vtáhly dvě knihy z východní Afriky. První je Ráj od Abdulrazaka Gurnaha v překladu Petry Nagyové, román zasazený do Tanzanie těsně před první světovou válkou, poznamenané krutým německým kolonialismem. Bavilo mě nořit se do barevného a voňavého prostředí východní Afriky plné zvuků, kde se mísí různá etnika, jazyky i kultury, i výpravy do afrického vnitrozemí. Druhou knihou je Zemička od Gaëla Faye v překladu Tomáše Havla, která se odehrává v 90. letech a sleduje dětství malého Gabyho v Burundi. Zapůsobil na mě každodenní africký život popisovaný dětskýma očima, do nichž postupně proniká realita burundské a rwandské války.

3. V zimě se ráda vracím ke vzpomínkám na léto, které mám už několik let spojené se třemi událostmi. Patří k nim brněnský Měsíc autorského čtení, letos věnovaný exilové literatuře, kde mě i pár navštívených večerů vždy spolehlivě vtáhne do nového světa. Stejně tak hudební festival Pop Messe, z něhož si pokaždé odvážím nové hudební objevy, a filmové Čtyři živly v Banské Štiavnici, moje každoroční slovenská zastávka, letos na téma Radost. A přesně v tom duchu na léto vzpomínám.

Julie Šafová, kulturní publicistka a edukátorka

1. Mezi nejaktuálnější dokumenty uplynulého roku bohužel patří převážně snímky reflektující aktuální dění v Gaze (Nebudu nenávidět, Hlas Hind Radžab). Ráda bych ovšem zmínila také snímek Osm milimetrů rodiny (režie Michal Böhm), který účinně zprostředkovává nejen zranitelné osobní svědectví autora, ale také křehkou výpověď generace současných mladých lidí.

2. Inspirativní se pro mě stala kniha Vegetariánka nobelistky Han Kang, která vypráví o ženské vzpouře, která namísto velkých gest spoléhá na vzdor mnohem tišší a nenápadnější, ale ve výsledku o to silnější. 

3. Nejpříjemnější událostí se pro mne stal kameramanský festival Ostrava Kamera OKO. Letos jsem se díky němu seznámila například s tvorbou režiséra Doriana Jesperse. Často se poslední dobou vracím k citátu z jeho filmu Sun Dog „Všechno je pro tebe, příliv a odliv, východ a západ slunce, všechno je pro tebe, a dokonce i já tady žiji jen pro tebe.“

Jan Šípek, kameraman

1. To, že film Maji Penčič Minimum lásky dostal na MFDF Jihlava cenu za kameru, je zdvižený prostředník všem estetizátorům, komponistům a žehličům obrazu. Syrová kamera (alespoň podle titulků) Ludmily Cimbůrkové a Maji Penčič je u věcí a dějů v hlubinách pražské noci, „přistihuje život při činu“, zejména je ale přítomná. Svěží, v dobrém slova smyslu frackovský, drzý a přitom nanejvýš osobní film, vlastně navazuje na klasické anketní filmy Jana Špáty a bude se za dalších 30 nebo 50 let číst podobně –⁠⁠⁠ jako zpráva o jedné generaci. Řeči o tom, že film, který se dotýká a překračuje hranice všech zúčastněných, chtěl „otevřít diskusi“ o etice, neberu zas tak vážně. Moje sympatie za to, že se s ní nemaže, i když balancuje na hraně či za ní, film má. Je to nějak svěží a osvobozující. I když by člověk klidně uměl i nesouhlasit.

2. Jan Douša: Bob Krčil –⁠⁠⁠ Žít, jako by šlo o život 
Honza Douša, sám výborný dokumentární fotograf, se Bobu Krčilovi, jinak skoro zapomenutém fotografovi, který zemřel v emigraci v New Yorku, věnoval už ve své diplomce na FAMU.  S precizností sobě vlastní přetřídil a zorganizoval fotografický archiv z Krčilovy pozůstalosti a umetl tak cestu všem, kdo se budou Krčilem v budoucnu zabývat, či mu dělat výstavy.  Pak dlouhé roky diplomku předělával do podoby knihy, která letos konečně vyšla. Mluvil snad se všemi, kdo by o Krčilovi mohli něco říct, a to po celém světě.  K fotkám, které do knihy vybral, pečlivě srovnal reference, jak by je sám Krčil nazvětšoval, tedy interpretoval. Shromáždil korespondenci i svědectví.  A přitom, přes veškerou pečlivost, text není suchopárný ani archivnický, naopak, inspirovaný, empatický i kritický.  Jeden polozapomenutý a bytostně tvůrčí život dostal – díky mnoha letům Honzovy práce – svoje pevné místo v dějinách české i světové fotografie.  Pro mne je to prostě kniha roku.

3. Portugalská zvuková umělkyně Sara Pinheiro s kolektivem Shluk nahrávala po delší období slyšitelné i neslyšitelné zvuky pražského alternativního prostoru Punctum. Výsledný multi-kanálový, živě improvizovaný hlukový site-specific koncert, jehož všechny frekvence přicházely do těla posluchače z mnoha stran, by se dal bez nadsázky označit za zvukovou meditaci. Posluchačů bylo jenom pár, ale každý z nich se stal součástí zážitku, který si nikdo nepustí ani ze Spotify, ani z nejdražší hifi-aparatury. Následovala přednáška o tom, jak nahrávky, z nichž živá produkce vycházela, technicky vznikaly. A zdá se, že je to věda, která v sobě obsahuje jemnocit i radost. Možná, že pro pravidelné návštěvníky koncertů noisového žánru, je něco takového banalitou -- pro mne zjevením

Martin Šrajer, filmový publicista

1. Nejaktuálnějším a nejnaléhavějším filmem je (bohužel) dokudrama Hlas Hind Radžab, ukazující na jednom konkrétním a poměrně nedávném příběhu absolutní neúctu izraelských ozbrojených složek vůči palestinským životům. Těžko při takové míře nenávisti věřit, že by etnické čistky mohly ustat bez vnějšího zásahu.

2. Jak se mění vědomí (Michael Pollan): čtivá, poctivě vyrešeršovaná kniha o psychedelikách, po jejímž přečtení uvěříte, že by svět byl mnohem přívětivějším místem, kdybychom se přestali tolik uzavírat ve svých hlavách a odvážili se překračovat limity vlastního vědomí.

3. Mé nejsilnější kulturní zážitky byly nepřekvapivě filmové. Kdybych měl vybrat jeden, pak třeba projekci restaurované verze Barryho Lyndona v karlovarském Kině Čas – konečně jsem díky tomu viděl na plátně jeden z nejúchvatněji vypadajících filmů, co kdy vznikl.

Klára Trsková, kurátkorka, výzkumnice, umělkyně, filmařka
 
1. With Hasan in Gaza (2025)

2. Esse cabelo, Djaimilia Pereira de Almeida

3. Květnovou projekci filmu Konec (Fin) mosambické režisérky Lary Sousy v Brně v Kině Art s její osobní účastí

Klára Vlasáková, spisovatelka, scenáristka

1. Ze zahraničních: Hlas Hind Radžab režisérky Kaouther Ben Hanii, který by měl jít příští rok do české distribuce a jehož zdrcující síla doznívá ještě dlouho po závěrečných titulcích. Hlas šestileté dívky uvízlé v autě v Gaze během ostřelování izraelskými jednotkami a snaha operátorů a operátorek Červeného půlměsíce zajistit pomoc. Násilí, které není vidět na plátně, ale které je přitom přítomné v každém okamžiku. 

Z českých bych potom ráda uvedla televizní dokument Kateř Tureček s názvem Trošku se to pozmění, který je ke zhlédnutí na iVysílání a který cením pro důstojnost, civilnost a zároveň určitou lehkost, se kterou sleduje své postavy – trans studentku Yuri a její matku Lucii.

2. Těch je určitě víc, ale kdybych měla říct jednu, kterou jsem zatím v žádné anketě nejmenovala, byl by to třeba titul Když nám bylo míň Olivera Lovrenského – norského spisovatele s chorvatskými kořeny. Dospívání v Oslu, fragmentarizované vyprávění, černý humor. Hledání sebe, svého místa ve světě, hledání světa v sobě. Mimochodem adaptaci této knihy teď hrají v pražské MeetFactory a moc se to povedlo. Z nonfiction mám teď rozečtené eseje Václava Bělohradského Zaslepená společnost a Neříkejte tomu ezo od Magdaleny Duškové a Pavla Šplíchala, což jsou dvě knihy, které vyšly na sklonku letošního roku a které by bylo škoda minout v tom následujícím. 
 
3. Radost mi udělaly úspěchy českého a slovenského filmu na velkých zahraničních festivalech. Karavan, Otec, Nevděčné bytosti a další. A samozřejmě také dokumenty: Ještě nejsem, kým chci být, český oscarový kandidát, který se sice nedostal na shortlist, ale na kvalitách mu to samozřejmě nijak neubírá. Jeho režisérka Klára Tasovská a producent Lukáš Kokeš potom v médiích otevírali důležité téma – a sice že k prosazení českého filmu na Oscarech nestačí jen kvalita, ale že oscarové kampaně dnes fungují jako samostatný průmysl. I sebelepší film má tak malou šanci uspět bez dobrého načasování, silné strategie a dostatečného finančního zázemí.

 David Zábranský, spisovatel

1. Pee-wee as Himself. Dokument o Paulu Reubensovi, tvůrci a představiteli postavy Pee-wee Hermana. Pee-wee byl dětský, asexuální, plastový, věčně veselý. Paul Reubens byl přesný opak: kontrolující, úzkostný, ambiciózní. Logicky nádledoval krach, ta schizofrenie nebyla udržitelná. Reubens i v tomhle dokumetu, během jehož natáčení zemřel – na dlouho tajovanou! - nemoc, nasazuje a sundavá masky. U nás málo známá postava, ale jedinečný dokument, pro jehož ocenění není třeba o Reubensovi nic vědět.

2. The Long Heat, Climate Politics When It’s Too Late – Andreas Malm a Wim Carton. Malm a Carton, autoři vynikající knížky Overshoot z konce 2024 a solo Malm autor zásadního textu How to blow up a pipeline, jsou o míle vpředu, co se týče psaní o klimatické krizi. Long heat je o pekle – ekologickém ale i geopolitickém – geoingeneeringu, které nás teď (po kontinuálním overshootu) nevyhnutelně čeká. Jejich šíře záběru a ideologicky ukotvené psaní jsou pro mě absolutní úkaz.

3. Moře jako každý rok.