Rekviem za konec fosilní éry

Dokumentarista Jindřich Andrš, známý díky svému krátkému filmu Poslední šichta Tomáše Hisema, jenž získal zvláštní uznání na MFDF Ji.hlava v roce 2017, připravuje svůj celovečerní debut Nová šichta. Ten na jeho úspěšný krátký dokument navazuje a sleduje horníka Tomáše, který si po zavření dolu musí jít hledat jinou práci. Uspěje? Andrš popisuje svůj chystaný snímek, kterým by rád vzdal hold již mizející době fosilní.

Tomáš Hisem – bývalý horník a protagonista chystaného filmu Nová šichta. Foto archiv Jindřicha Andrše

„Jaký máte vztah k počítačům?“ „Asi dobrý. Pokud tedy může člověk navázat vztah se strojem.“ Tak odpověděl horník Tomáš, který dvacet let pracoval na uhelném dole Paskov. A ihned mne zaujal. Šlo o úvodní otázku k rekvalifikačnímu kurzu objektově orientovaného programování, do kterého se přihlásil, když se rozhodlo, že jeho důl bude uzavřen. Pro mne tím začaly dva roky natáčení Tomášovy snahy zcela změnit vlastní život. Otázky, zda Tomáš tuto výzvu pokoří a zda se horník může přeučit na programátora, pro mne však nebyly tou hlavní hnací silou, proč jej sledovat. Ostatně naučit se programovat se pro Tomáše ukázalo být tím snad nejmenším problémem. Film natáčím hlavně s vírou, že se stane zádušní mší za umírající éru fosilní.

Kdo jiný než Tomáš, který během dvou let s nadsázkou skočil z éry analogové do éry digitální, má právo tento civilizační posun zhodnotit? Práce na dole je pro mě stále jakýmsi inkubátorem upřímnosti, ryzosti, nezbytnosti spoléhat se na vlastní pudy a instinkty. Důl vypadá jako špína, ale ve skutečnosti je to čistota. A bylo pro mě fascinující sledovat s kamerou Tomáše vstupujícího do světa, který je úplně jiný. Do světa, kde si člověk tvoří svou „image“, spíš než aby ji ztělesňoval. Do světa, ve kterém je důležitější spíš to, jak se něco říká, než co se říká.  Do světa, ve kterém je pro mnohé z nás těžké dohlédnout smysl našeho každodenního konání. Drama Tomášova příběhu pro mě spočívá v nutnosti se na tento svět adaptovat a zároveň neztratit sama sebe.
 


Z natáčení v dole Paskov. Foto archiv Jindřicha Andrše
 

Příkladem komunikační hry, kterou si Tomáš musel osvojit, byl i pracovní pohovor. Na otázku: „Proč se chcete stát programátorem?“ odpověděl: „Dvacet let jsem dělal na šachtě, a když ji zavřeli, musel jsem se rozhodnout, co dál dělat.“ Lektor sebeprosazování mu však poradil: „Abys práci získal, musíš říct, že být programátorem je tvůj sen. Že k tomu směřuješ celý život, baví tě to a že i na dole jsi o přestávkách zkoušel programovat.“ Jak se k tomu postaví Tomáš, který celý život říkal věci tak, jak jsou? Přijme, že jde o pouhé „zdůraznění pozitivních argumentů“? A začne touto řečí opravdu mluvit? 

Dva roky, které jsem s Tomášem díky natáčení zažil, byly pro něj v mnoha ohledech zlomové a obsahovaly mnoho situací, ve kterých být natáčen bylo to poslední, co by si přál. Občas jsem přemýšlel nad tím, proč byl ochoten těch padesát osm natáčecích dní absolvovat. Navíc zadarmo, protože většinu času vznikal film jako studentský a některé dny jsme točili třeba dvanáct hodin v kuse. Snad uvěřil tomu, že i když je film o něm, primárně o něj samotného nejde. Že je součástí příběhu, který jej překračuje, a proto stojí za to určité utrpení podstoupit, aby byl zachycen.
 

Z natáčení Nové šichty – vpravo režisér Jindřich Andrš. Foto archiv Jindřicha Andrše
 

Během natáčení jsem se mnohokrát ocitl na hraně své filmařské etiky a párkrát jsem ji i překročil. Třeba když jsem vpadl s kamerou do hornických šaten, aniž bych to měl domluvené, nebo když jsem trval na natočení některých citlivých scén, které byly pro všechny zúčastněné nepříjemné. Při tom jsem si uvědomil, že nejsem v honbě za skvělým filmem ochoten jít přes mrtvoly a překračovat určité meze slušnosti a intimity. A že pokud mám v této práci pokračovat, musím najít jinou cestu. V určitém bodě natáčení jsem například začal být vůči Tomášovi a ostatním protagonistům zcela upřímný v tom, co chci v konkrétních situacích natočit. Zjistil jsem totiž, že když Tomášovi před natáčením řeknu, že potřebuju zachytit, jak vypadá v určité situaci třeba nejistě a nezkušeně a proč je to pro film důležité, na jeho chování to nebude mít žádný vliv a psychice nás obou to pomůže. Stejně tak jsem časem začal s některými protagonisty pracovat jako s neherci. Určité situace by šlo observačně natočit jen s velkým psychickým vypětím všech zúčastněných. Díky jejich talentu a nenucenosti se však tyto situace daly natočit s odstupem, a dokonce se stejnou autenticitou. Díky tomu si film drží přísně observační formu. Jeden divák mi na testovací projekci řekl, že i když celou dobu nepochyboval o tom, že se dívá na dokument, jeho zážitek se podobal spíše sledování hraného filmu.

Když jsem film začínal natáčet, byl jsem přesvědčený, že firemní prostředí je studené a falešné. Že v něm není prostor pro osobitost v lidských vztazích, v mezilidské komunikaci ani v jejích cílech. Natáčení filmů mě však baví především proto, že je beru jako svůj osobní výzkum, a stejně tak i u tohoto filmu jsem byl neustále překvapován a udivován. Dnes si myslím, že jsou firmy toxické, ale jsou i takové, kde se spolu lidé baví stejně jako na šachtě a jejich práce dává smysl. A tak je pro mě svět zase o něco složitější.
 

Panorama Ostravy. Foto archiv Jindřicha Andrše
 

Nová šichta
Námět, scénář, režie: Jindřich Andrš
Střih: Lukáš Janičík
Zvuk: Šimon Herrmann
Kamera: Tomáš Frkal
Producenti: Miloš Lochman, Augustína Micková
Dramaturg: Jan Gogola ml.
Česká premiéra a kinodistribuce je plánovaná na jaro 2020 y





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

3.19DOK.REVUE
24. 09. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.