Tsai Ming-liang. Padat v Jihlavě do snu

Co musí místo nebo město mít, čím na vás musí zapůsobit, aby se stalo dějištěm vašeho chodeckého filmu?

Natáčel jsem na mnoha místech a ještě zbývá mnoho dalších, kde bych chtěl natáčet, ale vím, že spousta měst vypadá podobně, především těch asijských. Jsou to města hlasitá, plná lidí, fastfoodů, nočního života. Já si vybírám místa, kde cítím něco víc, něco nového.

Často jsou to lokace, které působí dočasně, neukotveně. Jak do tohohle výběru zapadá Jihlava, která je během festivalu spojována spíše s útulnou, přívětivou atmosférou?

Jihlava je velmi speciální město – noc a den tu mají absolutně odlišnou atmosféru. Když jsem byl loni na festivalu a vracel se z projekce na hotel, byla nádherná mlha, taková se málokdy uprostřed města vidí, a mě napadlo, že bych tu mohl natočit film. Tím to začalo: mlhou. 

Ve dne je sice daleko jednodušší natáčet, protože nemusíte řešit problémy se světlem. Jenže Jihlava přes den je prostě docela normální evropské město, ale v noci působí jako ve snu. Během obhlídek jsem viděl spoustu míst: kostely, sklady, podzimní lesy, okolí řeky. Nabízelo se natáčet fotogenické padající listí, ale nechtěl jsem, aby se film proměnil v popis krajiny. Nakonec jsem se rozhodl nechat projít Lee Kang Shonga jen městem, z periferie do centra. A ta místa, která jsem vybral, nebyla nutně vždy krásná, ale zachycovala náladu. Můj pocit z Jihlavy. A nakonec se došlo do kina.

Na začátku festivalu jste tu totiž promítal jiný svůj film a při projekci jste diváky natáčel. Jaké to bylo?

To se stalo poprvé! Na začátku jsem se diváků zeptal, jestli s tím souhlasí. Bylo to trochu neslušné, ale zároveň to byla obrovská výzva. Byli jsme velmi potichu, diváci předstírali, že si nás nevšímají, i když si třeba uvědomovali, že je natáčíme. A tak jsme točili i to, že někdo usnul.

Ve filmu máte spících diváků hned několik. Co vás na spánku v kině tak fascinuje? 

Nevadí mi, když lidé u filmu spí. To, že přišli, znamená, že mají mé filmy rádi. Ale ne vždy je jednoduché něco dokoukat. Tomu rozumím. 

Sám rád procházím procesem snění. Usínám a říkám si: Už padám do snu, už se mi bude něco zdát! A někdy se tomu prostě nedá zabránit. A každý to má jinak: někdo usne u meditativního snímku, já zase usínám u kung-fu filmů. Jakmile začne akční scéna, spím.

„Rád jsem blízko publiku. Ale nemám rád vysvětlování svých filmů.“

Vaše filmy bývají spojovány právě s meditativností, pomalostí či abstrakcí. Vnímáte tato označení jako výstižná, je vám v nich pohodlně, nebo je spíše neřešíte?

Souhlasím s těmi termíny. Moje filmy jsou přesně takové. Vnímám filmy spíš jako obrazy v galerii. Některé vyprávějí příběhy, jiné jsou abstraktní. Stojíte před nimi a vnímáte, že ten obraz něco symbolizuje, něco říká. Ale není to popsáno textem, nikdo vám neřekne, že na tento obraz se musíte dívat tak a tak, že má za sebou takový a takový příběh. Musíte se na to sami vytrénovat, abyste v něm viděli krásu.

A stejně tak je třeba trénovat filmové diváky. První, co je může přilákat, je estetická stránka filmu. Začnou přemýšlet, proč se na to dívají, proč se jim to líbí. A takhle pomaličku diváky vytrénujeme k tomu, aby nehledali jenom příběhy. Aby nechodili pouze na ty filmy, které jsou jednoduché a lehce pochopitelné.

Baví vás o svých filmech mluvit, když se často vzpírají slovům, dialogu?

Rád jsem blízko publiku. Ale nemám rád vysvětlování svých filmů. Myslím, že diváci mají mé filmy rádi, protože jim prostě rozumí a nemusí o nich mluvit. 

Když učím studenty, nikdy neučím o svých filmech. Učím o filmech jiných lidí. Ale nikomu neříkám, co si má myslet. Chci, ať se divák rozhodne sám. Jaký význam pro něj film má? Jaký pocit z něj má? Navíc je to proměnlivé. Jako u čtení knih. Pokud si teď přečtete nějaký román, ten příběh pro vás bude mít úplně jiný význam, než když si tu samou knihu přečtete za padesát let. Dílo vás zastihne v úplně jiném rozpoložení, v jiné životní fázi, a zase je budete číst úplně jinak. A to platí i pro filmy.

Na Noční pouti jste pracoval s FAMU. Je běžné, že na filmech ze série Walker spolupracujete s místními filmaři či filmovými školami?

Se studenty jsem pracoval například také v Hongkongu. Se zahraničními týmy spolupracujeme velmi často, takže se můj štáb mění.

Obzvlášť u kameramana je důležité, aby byl jeho technický um vyspělý. Musí to hned fungovat. Tady jsem měl štěstí, že jakmile jsem začal první den pracovat s místními studenty, věděl jsem, že to bude dobré. Kameraman (Kryštof Kučera, pozn. red.) absolutně věděl, co po něm chci. I když to bylo přes tlumočníka, rozuměli jsme si.

Jaká bývá atmosféra na vašem place? Je pro vás filmování spíš radostný proces, nebo určitý druh očisty, kterou je třeba projít, aby vzniklo vytoužené dílo?

Při natáčení se měním ve velmi tichého člověka. Podobného mým filmům.

Výsledné záběry ve filmu, i když jsou dlouhé, tvoří vlastně jen velmi malou část natáčení. Často točíme třeba dvacet minut v kuse, než řeknu střih. A protože je scéna tichá, jsem také tichý, takže i celý tým ztichne, změní rytmus. Kameraman mi řekl, že vycítil mé tempo, atmosféru, a přizpůsobil se.

Pokud je na place někdo, kdo velmi rád vtipkuje nebo je hlasitý, řeknu mu: „Poslyš, mohl bys ten vtip doříct, a pak už ho neopakovat? Rozesmíváš mi herce, a to nechceme.“ Ale většinou jsou lidé chápaví, vycítí tu atmosféru i můj přístup velmi rychle.

„Kroky navazují jeden na druhý. Někdy tam význam je, někdy ne. Ale čas plyne.“ 

Jste detailista?

Ano. Film je detail. Je o detailu. Když vytvářím scénu, nejdřív musím ten detail vidět a potom dát divákovi čas, aby ho také nalezl. Takže jsem detailista.

Diváci se mě velmi často ptají na zvuk, a ten je právě jedním z těch důležitých detailů. V Noční pouti jsem používal jen autentické zvuky, které jsem zachytil přímo v Jihlavě.

Jak jste vnímal čas tady v Jihlavě? Jak tu plyne?

Ať pracuji, nebo odpočívám, všechno dělám klidně a pomalu. Takže tu pro mě čas plynul jako všude jinde. 

Ale v mých filmech je to jinak. Tam čas buď existuje, nebo neexistuje. Pokud se díváte pozorně, vidíte, že jsou Lee Kang Shongovy nohy plynutím času. Diváci se mě ptají, proč jde Lee Kang Shong neustále kupředu, proč nikdy necouvá. To protože čas běží dopředu. 

Velmi rád vyjadřuji pocity skrze čas. Kroky navazují jeden na druhý. Někdy tam význam je, někdy ne. Ale čas plyne. Čas je jeden ze stavů života. Je to jako ve snu. Něco se nám zdá, a v tu chvíli to má jasný smysl, ale jakmile na něj začneme myslet, zmizí. Chvilku tam smysl je, chvilku není.