Společně promýšlet etická dilemata

Co se podle vás za tři roky trvání konference nejvíc změnilo v přemýšlení o etice dokumentárního filmu?

Tereza: Dřív se dokumentární etika chápala hlavně jako otázka osobní morálky – něco, co si každý tvůrce hlídá sám. Ale zodpovědnost by neměla zůstat jen na něm. Je to něco, co je potřeba promýšlet společně, ve veřejném prostoru. Dnes se čím dál víc mluví o prostředí, ve kterém filmy vznikají – kdo může vyprávět příběhy, v jakých perspektivách a proč, jaká témata se volí a jaké tlaky nebo nerovnosti za tím stojí. Do toho stále výrazněji vstupují nové technologie, které mění nejen způsob práce, ale i to, kdo ji bude vykonávat, jaké profese zaniknou nebo vzniknou. To všechno přináší nové etické výzvy – od spravedlivých podmínek přes péči o duševní zdraví až po potřebu větší transparentnosti, a to jak v samotném procesu tvorby, tak vůči divákům. Etiku můžeme chápat jako svého druhu ochranu – nejen protagonistů a publika, ale i samotného tvůrčího procesu: štábu, vztahů, času. Jde o důvěru, bezpečí i férové podmínky.

Jan: Myslím, že tím nejdůležitějším posunem je příchod nové generace tvůrců a tvůrkyň, kteří už vidí svět jinak, než bylo dosud u nás běžné. Navzdory tomu, že se jim říká hanlivě "snowflakes", jsou podle mých zkušeností naopak nepoddajní a brání se zavedeným praxím, které neodpovídají jejich hodnotám. A to ovlivňuje i dokumentární etiku – v každoročním setkání se studujícími na úvod konference vždy rezonují témata jako respekt k druhým, péče, lidská důstojnost, spolupráce. Těší mě, že se začíná měnit klima v českém filmu k více spolupracujícímu a pečujícímu přístupu, ale zároveň to vyvolává mezigenerační střety a neporozumění.

Veronika: Konferencia počas svojej existencie ukázala napríklad to, že záujem študentov a študentiek o etiku dokumentárneho filmu je naozaj veľký a vnímajú ju ako dôležitý aspekt filmovej tvorby, o ktorom sa musíme rozprávať. Mnohí sa sami ocitli v situáciách na hrane etiky, kedy museli ako tvorcovia a tvorkyne robiť náročné rozhodnutia, čo ich pobádalo hľadať cesty, ako správne korčuľovať na tenkom ľade spätom s dokumentárnym filmom. Vnímanie etiky sa tak posúva k hlbšej reflexii autorskej slobody a zodpovednosti.

Žurnalistická etika je poměrně dobře ukotvená. Dokumentární film v tomto ohledu stále hledá funkční mantinely. Proč tomu tak je – a jsou vůbec nějaké hranice žádoucí?

Jan: To není jen otázka dokumentárního filmu, ale umění obecně. Čím individualizovanější nějaká oblast lidské činnosti je, tím hůře se hledají společné hodnoty, principy a závazky. Každá profesní etika vyžaduje kolektivní snahu o společné jednání a sebereflexi. Umění dosud nebylo pod takovým vnějším tlakem jako třeba žurnalistika, která si musela vybudovat etické rámce, aby přežila tlak byznysu a politiky. Dnes, kdy se stírají hranice mezi žánry i médii, by i dokumentární film měl přijmout odpovědnost a hledat společné standardy. Bez nich nelze hovořit o profesionální ani společensky zodpovědné tvorbě.

Na dok.revue jsme uveřejnili český překlad textu “Od reflexe po zveřejnění: Etický rámec pro dokumentární tvorbu” amerického kolektivu DAWG. Jsou podobné rámce podle vás přínosné? 

Jan: Na to se dá odpovědět jednoslovně: ano. Ale trochu šířeji – myslím, že smysl všech manifestů, prohlášení či chart není v tom, že by to měl být nějaký pseudoprávní kodex, u něhož se budeme ptát, zda je vymahatelný. To je představa, která je u nás stále běžná. Rozumíme textům, které vyslovují nějaké hodnoty a principy, podobně jako zákonům. Považuji to za chybu. 

Z behaviorální ekonomie víme, že ani etické kodexy takto nefungují. Lidé se jimi automaticky neřídí, stejně jako se často neřídí zákony. Jsou ale podstatné z jiného úhlu pohledu. Aby byly formulovány, musela se na nich nějaká komunita shodnout. To vyžadovalo diskuzi, dialog – což je podle mne základ veškeré etiky. Tvůrci a tvůrkyně si museli říct, oč jim v tvorbě jde, na čem jim záleží, vyjednat společné zájmy. To je strašně důležité a my to u nás podceňujeme, třeba i ve štábech, protože máme pocit, že se o tom buď mluvit nemusí – je to přece zřejmé, anebo je tvůrčí morálka individuální. Zapomínáme ale, že formulací společných cílů se formují kolektivy, vytvářejí se tvůrčí generace, lidé se shromažďují kolem svých práv a bojují za ně. Bez toho etika jako aktivní princip tvorby neexistuje.

Druhý smysl těchto prohlášení je, že jsou lakmusovým papírkem. Jednak odrážejí nějaký druh konsenzu, souladu, sdílených přesvědčení. Na druhé straně umožňují v případě, že se otevře nějaká kontroverze či veřejná debata, se obrátit na nějaký referenční bod a zhodnotit, jak si v jeho světle daný případ stojí. To neznamená, že by podle toho měl být souzen a odsouzen (i když i to se může stát). Ale je tu něco hmatatelného, s čím můžeme konfrontovat, co se děje ve filmovém umění. Už “nevaříme z vody”, ale víme, co skutečně část tvůrců a tvůrkyň považuje za důležité.

V tomto konkrétním prohlášení pro mě je podstatný důraz na lidskou důstojnost, který jako člověk, jenž navazuje na sociální etickou teorii Clifforda Christianse, sdílím. Cením, že tato důstojnost je pojata i ve smyslu duševního zdraví, protože to dokazuje, že už jsme snad konečně na dobré cestě překonat romantický mýtus a patriarchální iluzi části moderního umění, že aby se mohlo tvořit, je třeba zraňovat a vyvolávat konflikty. Ze sociologického a filosofického hlediska je tenhle mýtus podle mě nebezpečnou obrannou strategií, která má umožnit umělcům vystoupit z lidské komunity a obhájit svoji originalitu na základě domnělé suverenity individua. Důsledky takové iluze můžeme pozorovat dennodenně, protože žijeme v neoliberální společnosti, která tímto způsobem obhajuje od násilí na ženách až po plundrování Země leccos. A film jako kolektivní umění dokazuje, že tvůrce a tvůrkyně nikdy nejsou sami, ale vždy se nacházejí ve vztazích.
Prohlášení je materializací vztahů v určité komunitě. Připomíná nám, že tvorba se stává etickou tehdy, když o ní vedeme dialog s druhými a hledáme, co nás přesahuje a co sdílíme.

Třetí ročník konference se věnoval tématu zodpovědnosti za téma. Jaké otázky v této debatě nejvíce rezonovaly?

Tereza: Mluvili jsme o tom, že odpovědnost za téma nezačíná ani nekončí jeho výběrem. Vede celým filmem – od prvního nápadu až po to, jak film funguje ve veřejném prostoru. Diskutovala se odpovědnost tvůrců – nakolik volí témata svobodně, a nakolik pod tlakem trhu, institucí, médií nebo publika, třeba i domnělým. A také odpovědnost institucionální – kdo rozhoduje o tom, jaké filmy vzniknou, jakým způsobem a pro koho. A nakonec zazněla i důležitá připomínka, že mluvit o tomhle všem veřejně, kriticky a svobodně, není samozřejmost. Stačí se podívat na Maďarsko nebo na to, co se děje na Slovensku, je jasné, že otázka odpovědnosti se propojuje se svobodou. A s politickým rámcem i společenskou atmosférou, ve které dokumenty vznikají.

Jakou roli by měly hrát filmové školy v etické výchově studentstva?

Veronika: Myslím si, že výučba etiky by mala byť viac systematickejšia. Zatiaľ ide skôr o sporadickú angažovanosť jednotlivých pedagógov a pedagogičiek než o premyslené začlenenie etiky do kurikula. Školy hrajú kľúčovú rolu, pretože môžu byť bezpečným cvičiskom, kde sa budúci tvorcovia a tvorkyne naučia, ako reagovať na eticky sporné situácie, ešte predtým, ako sa ocitnú v ostrej praxi. Zo seminárov sa nám javí, že mladšia generácia je citlivejšia voči etickým otázkam, no keďže nemá návod ani odpovede, ako ich riešiť, môže ju to niekedy až blokovať v tvorbe. A práve školy môžu študentov a študentky naučiť, kde sú hranice, ale aj ako a kedy ich môžeme porušiť bez toho, aby sme niekomu, vrátane samých seba, uškodili. Dôležité je teda ukázať, že etika nie je strašiakom, ale nástrojom, ktorý nám pomáha rozhodovať sa. Dáva totiž odporúčania ako vyriešiť dilemy, ktoré nás môžu paralyzovať.

A jak to udělat? Jak ukázat, že jde o pomoc, ne o omezování? 

Veronika: Možností je určite veľa. Kľúčom je prepojiť etiku s konkrétnymi situáciami. Etika pôsobí obmedzujúco najmä vtedy, keď ju vnímame ako súbor príkazov a zákazov. No to nie je jej podstata. Ona nekáže, ale hľadá cesty, ako sa čo najlepšie rozhodovať a konať v situáciách, keď čelíme etickým dilemám.
Podľa mňa je tiež dôležité uvedomiť si, že obmedzujúce nie je etické uvažovanie, ale práve samotné dilemy. Tie však patria k životu a tvorbe a nevyhneme sa im. Rozdiel je v tom, ako k nim pristúpime. Môžeme ich ignorovať, prehliadať, rozhodovať sa intuitívne, a teda riskovať, že niekomu, vrátane seba, ublížime. Alebo si ich môžeme všímať a hľadať spôsoby, ako ich riešiť. V prvom prípade pôsobí etika ako niečo, čo obmedzuje moje voľby, berie mi čas. V druhom sa etika mení z prekážky na nástroj, pretože ju vlastne potrebujem na zorientovanie sa, inšpiráciu či zníženie pocitu neistoty a vyriešenie situácie.

Ako som spomínala, mám pocit, že nastupujúca generácia k tomu prirodzene inklinuje. Napríklad kurz Lucie Královej a Terezy Reichovej na FAMU, o ktorom hovorili na prvom ročníku konferencie, vznikol ako odpoveď na žiadosť študentov venovať sa etike. Vyučujú ju cez konštelačné hry, v ktorých si študenti a študentky môžu vyskúšať rôzne eticky sporné situácie, prežiť ich, zvedomiť a následne spoločne reflektovať. Takýto prístup ukazuje, že etika nie je o moralizovaní, ale o dialógu a kolektívnom hľadaní riešení. A ak sa na týchto riešeniach časom zhodne väčšina profesie, môžu sa stať základom pre príručky alebo kódexy.

Podľa mňa je preto najlepšou cestou reflektovať a rozprávať sa o konkrétnych skúsenostiach, dilemách, neistotách aj o prípadoch, keď bola etika porušená. Práve vtedy dokážeme spoznať, že etika nie je len teoretizovanie alebo moralizovanie, ale veľmi praktická vec, ktorá nám môže zjednodušiť tvorbu aj život.

Podle čeho vybíráte případové studie? Loni to byl například snímek Hranice Evropy Apoleny Rychlíkové. 

Tereza: Zajímá nás, jak silně případová studie otevírá konkrétní etická dilemata nebo klade otázky, které nejsou snadno řešitelné. Důležitá je pro nás různorodost – tematická, formální i autorská. Vloni jsme vybírali filmy a projekty, které vznikaly v těsném kontaktu s protagonisty a protagonistkami, nesly silnou autorskou výpověď a pracovaly s investigací, aktivismem nebo citlivými společenskými tématy. Hranice Evropy a Česko na drogách nám umožnily otevřít různé typy etických rozhodnutí – jak natáčet investigativně a přitom citlivě, nebo jak zobrazit téma závislosti bez stereotypů a zjednodušení.

A co přinesly?

Tereza: Umožnily nám jít přímo ke konkrétním situacím, kde se etická rozhodnutí dějí v praxi. Místo obecných principů jsme mluvili o konkrétních vztazích a dilematech – o tom, jak pracovat s hranicí mezi investigací a angažovaností (Hranice Evropy Apoleny Rychlíkové) nebo jak nerozmnožovat mediální stereotypy (Česko na drogách Iva Bystřičana). A také o tom, jak přemýšlet o pozici protagonistů – jaký svět obývají, čeho se stanou součástí, jak je to může ovlivnit a jak z nich neudělat objekty na jedno použití.

Jaké téma by se mělo otevřít, ale zatím zůstává na okraji?

Jan: To nejdůležitější, co nás čeká, je opustit boj o autorské ego a přejít ke společnému vyjednávání hodnot. Bez toho dokument ztratí svou specifickou pozici mezi ostatními formami audiovize. Je třeba otevřít témata jako kolektivní zodpovědnost, vztah k veřejnosti, péče, nehierarchičnost…

Veronika: Keďže som začala so študentmi a študentkami, budem nimi aj pokračovať. Na študentských seminároch sa často opakovala téma well-beingu štábu, za ktorý sa budúci filmári a filmárky cítili byť zodpovední. To ukazuje, že ide o tému, ktorú je potrebné otvárať stále znova.

Tereza: Vedle praktických otázek spojených s well-beingem štábů, jak o něm mluví Veronika, jsou zde podmínky, za jakých dokumenty vznikají. Tvůrci a tvůrkyně se často ocitají na hranici sil. Je už nejvyšší čas přestat tuhle únavu romantizovat a pojmenovat ji jako etickou otázku – nejen kvůli kvalitě filmů, ale i kvůli tomu, jestli se v tomhle oboru dá, nebo nedá, dlouhodobě existovat.

Současně se mění samotné nástroje, které máme k dispozici. Letos se proto chceme zaměřit na využití generativní umělé inteligence v dokumentárním filmu. Už dnes se objevují případy, kdy jsou do filmů vkládány syntetické obrazy bez označení, nebo kdy je hlas protagonisty generován zpětně bez jeho vědomí. Zajímá nás, jak se v tomto kontextu proměňuje autorství, odpovědnost a vztah k realitě v době, kdy lze obraz i hlas synteticky vytvořit, aniž by to bylo vždy zřejmé. Otevřeme otázky důvěry, transparentnosti, etiky rekonstrukce i dlouhodobého dopadu na historickou paměť. Reflexe těchto změn probíhá i na institucionální úrovni – americká Akademie filmového umění a věd letos ve svých pravidlech uvedla, že filmy využívající AI mohou soutěžit, a že všechny snímky budou posuzovány s ohledem na to, do jaké míry stál v jádru tvůrčího autorství člověk. Je jasné, že tyto technologie zásadně promění i dokument. Chceme vytvořit prostor, kde se o tom povede otevřený, konkrétní a citlivý dialog – včetně praktických otázek označování, výběru a prezentace obsahu nebo dlouhodobé odpovědnosti vůči publiku i historii.

Utkvěl vám v paměti nějaký konkrétní moment z loňské konference?

Tereza: Cením si momentů, když se různá prostředí začnou potkávat a propojovat. Když se vystupující promíchají s publikem a dál pokračují v diskuzích. Když se řekne něco nového. V těch chvílích je cítit, že konference nekončí na pódiu. 

Jan: Pro mě jsou nejsilnější ty chvíle, kdy se daří zpochybňovat status quo – ať už na pódiu, nebo v zákulisí. Kdy někdo překročí obvyklý rámec a nebojí se nesouhlasit s většinovým hlasem.

Veronika: V pamäti mi utkvela fascinácia o veľký záujem o konferenciu. Väčšina našich sessions bola naplnená, ľudia si sadali na zem, pridávala som stoličky. Teší ma, že záujem o etiku prichádza zdola – od ľudí rôzneho veku, ktorí sa chcú rozprávať a hľadať cesty, ako spraviť túto profesiu etickejšou pre všetkých.

Tereza: A v tom chceme pokračovat dál – nejen v propojování lidí, ale i v otevírání nových etických otázek. Naším cílem je vytvořit prostor, kde se může vést dialog - i o věcech, které zatím jen tušíme, že budou důležité.

Veronika Kováč je teoretička mediálních studií. Působí jako doktorandka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky a podílí se jako spoluorganizátorka a produkční na každoroční konferenci Etika v dokumentárním filmu v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ve své disertační práci se věnuje morálním dilematům slovenských filmových tvůrců a tvůrkyň ve vztahu k polarizujícím tématům. Jako stážistka působila v RTVS, nyní za podpory slovenského Audiovizuálního fondu připravuje dokumentární film na téma surogátní mateřství.

Jan Motal je filosof, mediální teoretik a esejista. Ve své výzkumné i tvůrčí práci se zaměřuje na vztah radikality a dialogu. Jeho specializací je především etika médií a komunikace. Působí na Masarykově univerzitě, kde vede Centrum pro mediální etiku a dialog. Jako expert spolupracuje s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky a Sítí k ochraně demokracie, je členem redakční rady Deníku N a mezinárodní poroty Daphne Caruana Galizia Prize for Journalism. Napsal několik knih zaměřených na problematiku radikality a dialogu v umění či náboženství. V tvorbě prosazuje dialogické a udržitelné přístupy, které do tvůrčího procesu vtahují i ne-lidské aktéry.

Tereza Swadoschová je dramaturgyně a vedoucí Inspiračního fóra Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Spoluzaložila a vede Konferenci o etice v dokumentárním filmu. Jako producentka ve společnosti Era Productions propojuje umění, vědu a sociální témata a věnuje se autorským filmovým, hudebním a výtvarným projektům nejčastěji s feministickým a environmentálním zaměřením.