DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Tělo-duše-pacientFotka z filmu Tělo-duše-pacient

Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava

Tělo-duše-pacient

26. 10. 2023 / AUTOR: Jindřich Andrš

Režisér Jindřich Andrš, jehož Nová šichta zvítězila v roce 2020 na Ji.hlavě, popisuje, co ho vedlo k natáčení nového středometrážního filmu Tělo-duše-pacient, který můžete vidět zdarma na YouTube. Dokument sleduje skupinu mediků při typu výuky, který ještě zdaleka není pro české prostředí běžný.

Protože je cílem filmu zprotředkovat zákulisí studia medicíny široké veřejnosti, můžete si celý film pustit níže:

Lékařské prostředí a téma medicíny mě fascinuje dlouhodobě. Jsem z lékařské rodiny a námětem na film o medicích s názvem „Lege artis“ jsem se hlásil na Katedru dokumentární režie na FAMU, již před 10 lety. Když mi loni v září zavolala režisérka Helena Třeštíková, že má na druhé lékařské fakultě Univerzity Karlovy známého ve vedení nemocnice a že by si přáli natočit dokument o medicích - zda se toho nechci ujmout, věděl jsem, že z této příležitosti pro mne není úniku.

Fotka z filmu <b><i>Tělo-duše-pacient</i></b>

Souboj s entropií

Do rukou lékařů se rodíme. Již od prvopočátku jim odevzdáváme naši důvěru a čekáme od nich první poslední. Chováme k nim úctu, protože je potřebujeme, a máme za to, že jejich vzdělání a odborné znalosti je zbaví vší pochybnosti. Bez ohledu na naše politické názory, vzdělání či společenské postavení se svlékáme v jejich ordinacích a pouštíme je do nejintimnějších zákoutí našich těl a duší. Pach dezinfekce, pohled na krev, hnis a zvratky je nám nepříjemný, senilita a demence nás děsí, lékaři však bez zábran noří ruce do spleti našich kluzkých vnitřností a nad operačními stoly se utkávají v soubojích se smrtí. Jsou na ně pak kladeny nároky přímo nadlidské. Ostatně, kdo jiný se může se smrtí utkávat?

Fotka z filmu <b><i>Tělo-duše-pacient</i></b>I v mediální krajině jsou lékaři často prezentováni právě v tomto duchu - jako nadlidé svého druhu, kteří “dělají zázraky”. Mne však vždy zajímal spíše jejich lidský rozměr. Rozměr vnitřní nejistoty, kterou prožívají, a zároveň vysokého očekávání okolí. Rozměr osobních fyzických a psychických limitů v soukolí zdravotnického systému a v sociálním kontextu svých nejbližších. Rozpor vlastního přesvědčení ztráty smyslu práce, která je zároveň v očích ostatních zcela smysluplná. “My vlastně neděláme nic jiného, než že bojujeme s entropií,” zněla věta mého spolužáka z gymnázia, který dnes pracuje jako plicní lékař, a kterou jsem si zapamatoval.

Fotka z filmu <b><i>Tělo-duše-pacient</i></b>

(R)evoluční výuka

Na filmu Tělo-duše-pacient, i když má stopáž pouze 22 minut, jsem intenzivně pracoval se svým týmem téměř rok. Loňský podzim jsem strávil asi dvacet dní “v terénu” a v maskování bílého pláště jsem se společně s mediky infiltroval na vizity a operační sály, do výuky na pitevnách, v nemocnici i v učebnách. Snažil jsem se najít klíč, jak zachytit prožívání adepta na profesi lékaře. Našel jsem jej v osobnostech pedagogů, pro které je zásadní právě humanistický rozměr medicíny i v kontextu výuky - čímž se v Česku pokouší o jistou (r)evoluci. Staví ji na prožívání výzev, které k této profesi patří a které jsou zároveň poměrně vzdálené čistě přírodovědecké perspektivě. Ve filmu tak sledujeme situaci, kdy má medik oznámit pacientce tragickou diagnózu, přičemž do prožívání pacientky se vžívá jeho spolužačka. Skupina mediků na simulovaném urgentním příjmu se snaží odhalit příčinu bezvědomí kojence, se kterým přiběhla mladá anestezioložka - v roli maminky. Medička se snaží pacientku při operaci poprvé provést narkózou, což obnáší volit nejen správné léky, ale i správná slova.

Fotka z natáčení filmu <b><i>Tělo-duše-pacient</i></b>Film považuji za určitý první výkop vůči tématům výše. Aktuálně pracuji na celovečerním filmu “Klinická desítka”, jehož vývoj podpořil Státní fond kinematografie a natáčení by mělo začít na konci příštího roku. Záměrem je natočit portrét Motolské nemocnice z perspektivy mediků, kteří v rámci výuky zkouší v jejím provozu deset dní stínovat zkušeného lékaře. Pro mě to tedy znamená strávit letošní zimu opět hledáním svých dokumentárních hrdinů, což se neobejde bez ranního vstávání a oblékání maskovacího bílého pláště, na což se nepokrytě těším.