Olympijský mezičas

Vývoj filmu Olympijský mezičas měl dlouhou genezi. Od prvních záběrů v Číně až po finální práce na postprodukci uplynulo šest let. V roce 2018 jsem byla ještě jako studentka na FAMU na stáži na Pekingské filmové akademii. K Číně mám dlouholetý profesní vztah i vzhledem k tomu, že jsem sinologii studovala na FFUK a v Pekingu jsem již strávila rok na předešlých studiích, ale to bylo ještě před první pekingskou olympiádou.

Peking

V roce 2018, když jsem se do Pekingu po letech vrátila, mě naprosto ohromila proměna hlavního města. Z šedého, zasmogovaného a nevlídného místa se stalo celkem moderní město, kde vyrostly nové věžáky, nákupáky a linky metra. A hlavně - obrovský olympijský komplex na severu města s architektonickým veledílem, olympijským stadionem Ptačí hnízdo z dílny švýcarských architektů Herzoga a de Meurona. V Pekingu již tehdy visely po celém městě rudé plakáty, které promovaly nadcházející zimní olympiádu v duchu čínského budování a rozvoje - vlastně takového pětiletého plánu. Takže mě „wow efekt“ zase záhy opustil, protože všudypřítomné budovatelské slogany si dobře pamatujeme z dob nedávno minulých.

V Pekingu jsem potkala fotografa Ťiang Šeng-ta, který po Číně dokumentuje různá urbexová místa a vzal mě na opuštěné, zchátralé stadiony po letní olympiádě z roku 2008. Vypravila jsem se i 250 km na severozápad od Pekingu, kde se uprostřed hor stavěla zcela nová sportoviště a olympijská vesnice. Jedná se přitom o hory, kde skoro nikdy nesněží, takže pro organizaci zimní olympiády tohle místo rozhodně nebylo vhodné. Ale i v Číně se řídí heslem „poručíme větru a dešti“ a zasněžíme horské pláně umělým sněhem. Tehdy se začal rodit námět na dokumentární film, který jsem však dále rozšířila i na další lokace, právě i vzhledem k tomu, že natáčení v Číně bez povolení nebylo vždy zcela snadné a bylo jasné, že se mi tam nepodaří natočit materiál na celovečerní film.

“Představte si, že by se 10 let po Černobylu, kde sotva odklidili povrchovou radioaktivní zeminu, odehrávaly v nastrojené vesnici olympijské hry.”

Tokio

Rozjela jsem se do Japonska, mé druhé domoviny. I tam jsem se zaměřila na olympijské stadiony a související infrastrukturu. Situace v Japonsku byla však dost odlišná od té v Pekingu. První japonská olympiáda proběhla v letech ekonomického rozmachu v roce 1964. Tehdejší olympijské stadiony byly hojně využívány dalších 60 let, a druhá tokijská olympiáda v roce 2020 se stejně jako v Pekingu již připravovala, takže i tam bylo co natáčet a s kým mluvit. 

Zkontaktovala jsem se s místní antiolympijskou skupinou Hangorin no kai, která formulovala protiolympijský manifest a hovořila s mluvčí této skupiny, Misako Ičimurou. Ta stejně jako mnozí místní nesouhlasila s uspořádáním her kvůli následné gentrifikaci, ničení parků a výstavby potěmkinovských olympijských sportovišť v prefektuře Fukušima, která byla v roce 2011 zasažena jadernou katastrofou. I přes nesouhlas místních obyvatel se část tokijských her ale uskutečnila i tam. Což je podobné, jako by se 10 let po Černobylu, kde sotva odklidili povrchovou radioaktivní zeminu, odehrávaly v nastrojené vesnici olympijské hry.

Další absurditu jsem pozorovala při výstavbě nového olympijského stadionu. Poté, co Tokio získalo pořadatelství her 2020, rozhodl se tokijský magistrát původní stadion zbourat a na jeho místě postavit nový, kapacitně větší stadion, který vyprojektoval špičkový japonský architekt Kengo Kuma, Tehdy ještě nikdo netušil, že se kvůli covidu bude muset olympiáda o rok posunout, a že tribuny pro diváky zůstanou prázdné kvůli pandemickému stavu nouze.

Paříž

Další kroky mě zavedly do Paříže, kde se taktéž město chystá na nadcházející olympiádu v roce 2024. I v Paříži jsem mluvila se spoustou lidí, kteří bytostně nesouhlasí s tím, aby se OH v Paříži konaly – kvůli jejich neudržitelnosti, vysokému rozpočtu v době prudké inflace a opuletnosti, která jen znepříjemňuje život místním obyvatelům, kteří se kvůli výstavbě nové olympijské vesnice často musí vystěhovávat pryč.  Ale pokrok jde jen těžko zastavit a nejsledovanější celosvětovou sportovní akci také. Mnozí volají po reformě, tu sliboval už tehdejší šéf MOV Juan Antonio Samaranch, ale ke snu k udržitelných olympiád má současná situace ještě hodně daleko.

Poznámka na závěr: Žádost o oficiální stanovisko Mezinárodního olympijského výboru ani naše četné žádosti o rozhovor do filmu nebyly ze strany MOV vyslyšeny, nicméně ve snímku ukazuji alespoň prezidenta MOV, Thomase Bacha při oficiální tiskové konferenci, kterou uspořádal pro novináře rok před tokijskými Olympijskými hrami