Světlo a stín Davida Attenborougha
Série Život na Zemi, rok 1979. Totální průlom. Filmováno v 39 zemích, kamera zachytila 650 živočišných druhů, při filmování nalétán ca milion mil. Další rekordy se týkají hlavní tváře projektu: Davida Attenborougha. Vystudovaný biolog, který se tvorbě filmů o zvířatech a přírodě věnuje přes sedmdesát let, je jediným nositelem ceny BAFTA jak za černobílý, tak barevný, HD i 3D přírodovědný film. Fenomenální je rovněž jeho divácká obliba: tři série cyklu Zázračná planeta mají na ČSFD nedostižných 96 procent. K těmto milníkům přibyl v květnu 2026 další: sir David oslavil sté narozeniny.
Když se však mluví o století Davida Attenborougha, odkazujeme k mnohem hlubší stopě, než je pouhý úctyhodný věk. Pravděpodobně žádný jiný člověk tak radikálně neovlivnil, jak laická veřejnost vnímá planetu. Avšak jak říkal Carl Gustav Jung: čím větší persona, tím větší stín. V případě britského popularizátora spočívá tento stín v paradoxu, že jeho přírodopisné spektákly na dlouhá desetiletí ukolébaly lidstvo do pocitu, že s přírodou je vše v nejlepším pořádku.
Pro pochopení Attenboroughova stylu se musíme vrátit do roku 1965, kdy se stal ředitelem kanálu BBC Two. Jeho úkolem bylo přitáhnout diváky k nově zaváděnému barevnému vysílání. Podařilo se mu to díky ambicióznímu seriálu Civilizace (1969) o dějinách západního umění. Vedení BBC pak chtělo stejný formát – dynamický, reportážní, postavený na charismatickém průvodci – aplikovat na přírodu. Výsledkem byl právě projekt Life on Earth.
Úkol byl stejný jako u Civilizace: zvýšit sledovanost a dosáhnout spektakulárního výsledku. Kromě rychlých střihů a palby obrazů hrála klíčovou roli pochopitelně hudba zkomponovaná tak, aby sugerovala vrcholné drama. A samozřejmě komentář. Emblematický attenboroughovský komentář, tolikrát napodobovaný i parodovaný.
V čem je tedy problém?
První kritické hlasy se začaly ozývat již v 80. letech 20. století. Kupříkladu britský dokumentarista Jeffrey Boswall zformuloval své výhrady v přelomovém článku „The Moral Pivots of Wildlife Filmmaking“ z roku 1988. Témata, jimiž se v něm zabýval, zvedali od té doby periodicky kritici různě po světě. Boswall upozorňoval, že podobné antropomorfizované pohádky diváky od skutečného pochopení ekosystémů spíše odvádějí.
Aby si člověk uvědomil, na co se dívá, je třeba jít proti srsti přesně toho čtení, pro které je Život na Zemi stvořen. Nenechat se zatlačit do sedačky palbou obrazů, mnohostí nesmyslně zkombinovaných zvířat, spoustou planých řečí a záplavou bombastické hudby. Vytvoříme-li si zpětně scénář jakéhokoli dílu, zjistíme, jak málo dává komentář smysl, jak na sebe nenavazuje, jak jde o téměř nahodilý výčet pestrých faktů, jež spolu nesouvisejí nijak, nebo jen velmi vágně.
Totéž platí pro obrazy, v nichž se střídají jeden živočišný druh za druhým, většina z nich je nepojmenovaných, skáče se nahodile z jedné země do druhé, z kontinentu na kontinent. Toto vše pak podtrhuje narace, která občas uměle pracuje s žánry typu milostný příběh nebo drama, čímž snímek podprahově fixuje naši lačnost po vyprávění, dopouští se zbytečné antropomorfizace a odvádí naši zvídavost od toho, čím jsou představované zvířecí bytosti opravdu fascinující.
„Zatímco v pořadech sira Davida začala být pravidla etiky vůči snímaným živočichům postupně dodržována, o skromnějších produkcích se totéž říct nedalo.“
Další podstatný rozměr série Život na Zemi je etický: Na úkor koho a za jakou cenu byly prezentované obrazy zvířat a míst pořízeny? V minulém století bylo bezpečí zachycovaných zvířat až na posledním místě, přesně jako při lovech pro zoologické zahrady či muzea. Protože povědomí o těchto praktikách stoupalo, začalo se ozývat více hlasů s otázkou, jak takové filmy podporují ochranu přírody? Tvůrci attenboroughovských sérií si z toho ale celkem nic nedělali zhruba do roku 2019, kdy už bylo zjevné, jak moc veřejnost trápí například klimatická katastrofa. Teprve tehdy se sir David poprvé v životě pustil do explicitního ekologického boje.
Ze Života na Zemi se už ale mezitím stal etalon žánru. Styl série začal být napodobován televizními produkcemi s neskonale menšími rozpočty a kratším časem na výrobu. Zatímco v pořadech sira Davida začala být pravidla etiky vůči snímaným živočichům postupně dodržována, o skromnějších produkcích se totéž říct nedalo. Uchylovaly se k tomu nejjednoduššímu způsobu, jak lze „spektákl“ vytvořit. Publicistka Elizabeth Lopatto popsala, jak tyto chudší štáby v honbě za dramatickým efektem využívají zvířata v zajetí, uměle podněcují žraloky k agresi a jinak situace vyhrocují. V divácích tak zanechávají zcela mylné představy o chování zvířat.
Klademe-li si otázku, jak tedy natočit fysis, unikavou, proměňující se podstatu každé živé bytosti, může být poctivou odpovědí jedině: „Pokaždé jinak.“ Pokaždé tak, jak to nejlépe odpovídá té které fysis, tomu kterému živočichovi.
Ochránce přírody, anebo ani moc ne?
Na možnou námitku, zda není ahistorické kritizovat sira Davida za malou angažovanost v ochraně přírody během 60. a 70. let, existuje přesvědčivý argument. Jiný přístup totiž ve stejné době reprezentoval Attenboroughův generační souputník, přírodovědec Gerald Durrell, autor bestsellerů pro děti o přírodě a zvířatech, zakladatel zoologické zahrady na ostrově Jersey. Durrell byl v osmdesátých letech dokonce sám tváří několika přírodovědných sérií BBC.
Zatímco Attenborough spolupracoval s londýnskou zoo na odchytu emblematických druhů bez ohledu na to, jak to oslabí jejich populaci na místě, Durrell už v roce 1959 založil na ostrově Jersey zoologickou zahradu jako striktně ochranářskou instituci pro ohrožené druhy.
Pozoruhodné je také porovnat televizní tvorbu obou mužů. Durrell pracoval s mnohem menším rozpočtem. Naraci vytvářel tím, že sledoval od á do zet jednu konkrétní výpravu. Jeho filmy nebyly vytvářením iluzorních, intaktních a člověkem nenarušených přírodních rájů, ale přímým, vtipným a praktickým návodem pro diváka, jak jít ven a začít přírodu skutečně zkoumat a chránit ve svém vlastním okolí.
Toto je biodiverzita
Přes veškerou problematičnost všeho výše řečeného se ale Attenboroughovi nedá upřít jedna obrovská zásluha. Paradoxně je to v zásadě ta, o niž BBC usilovala. Pokud šlo o přitáhnutí diváků celého světa, podařilo se. V celoplanetárním kolektivním vědomí šlo o bezprecedentní akt měkké diplomacie. Nikoli v prosazování ochrany přírody. Rozhodně ne přímočaře. Attenboroughovský spektákl pro spektákl rozšířil světem jinou zprávu: Takhle může a má vypadat biodiverzita v ideálním stavu. Obsahuje obrovské množství nádherných, fascinujících bytostí, které si hrají, tančí, páří se, rozmnožují se, umírají. Diváctvo nepotřebuje znát jejich druhová jména a přesný kontext, aby si odneslo uvedené poselství.
Dnes, kdy tato biodiverzita již téměř neexistuje a společnost se nepopiratelně probouzí z agonie a její senzitivita vůči přírodě stoupá, si díky siru Davidovi dokáže obří množství lidí představit přírodní mnohost. A když si umíme něco představit, je mnohem snazší to hájit a chtít to zachovat.
