Jak jsem potkala losy

Hana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.

Losice z připravovaného filmu Amoosed. Foto archiv Hany Novákové

V rámci studia etnozoologie jsem se kdysi zabývala tím, jak animisté, tedy lidé stojící vně euroamerického diskurzu linnéovské klasifikace zvířat, vnímají mimolidské živé bytosti a vztahují se k nim. V záplavě knižních i ústně vyprávěných příběhů o živáčcích celého světa jsem vyslechla také historku o tom, jak se do komunistického Československa, zadrátovaného železnou oponou, spontánně vrátili dávno vyhubení losi a jak se u nás usadili natrvalo. Navzdory lásce k přírodě a zájmu o animisty jsem tehdy na žádná totemová zvířata sama pro sebe ani omylem nevěřila. Uplatňovat kategorii totemového zvířete na západního člověka se mi jevilo jako pokročilé stadium ezoterického kýče.

Anabáze českých losů mě nicméně zaujala natolik, že jsem se ji v pátém ročníku na FAMU rozhodla zfilmovat. Co se dělo dál, nemohu ani s nadsázkou nazvat svým záměrem. První losí historie na sebe nabalila další a ta zase další, až společně vytvořily dramatický oblouk vedoucí přes dvě třetiny Evropy do daleké Kanady. Především mi ale všechny dohromady uštědřily výživnou lekci o povaze různých akademických zkoumání. Dnes mohu bez mučení přiznat, že mám totemové zvíře – a není jím náš teriér Alík. Je to los.
 

Los u švédského zábavního vláčku. Foto archiv Hany Novákové
 

Losi v Rusku. Foto archiv Hany Novákové
 

Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o „procesový film“, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení. K realizaci tak rozmáchlého díla, jakým Amoosed je, byla potřeba řada nikoliv zvířecích, ale lidských setkání, produkčních, dramaturgických i různých jiných. Společně s dokumentární losí odyseou jsme propluli jak obhlídkami v dalekých lokalitách, tak místy dost dramatickými peripetiemi vývoje. Jak říkají Němci, "Gut Ding braucht Weile", aneb "Dobrá věc potřebuje čas". Něco podobného říká o čase vyčkávání i Maya Deren, ostatně sama animistka. Přičítá takovému času výrazně femininní kvalitu, což je něco, co platilo u archaických kultur i pro losí božstvo. Uctívaný nebyl los, ale losice.

Ústřední linkou snímku je to, jak losi proměnili život a pohled na přírodu všem postavám, kterým zkřížili cestu, a to napříč zeměmi. To, co jsem s bizarním sudokopytníkem z bažin a mokřadů zažila já, se dávno přede mnou přihodilo mnoha dalším: českému zoologovi a českému veterináři, ruskému laserovému fyzikovi z losí domestikační stanice, švédskému obchodníkovi se dřevem a norským a kanadským lovcům. Jediní lidé, kterým nikdo otevírat oči nemusel, byli původní obyvatelé Kanady, kmen Miq´maků, u nichž náš film končí. Právě oni se vzbouřili ve chvíli, kdy bílí lovci zastřelili bílého losa, jejich duchovní totem.
 

Losice s mládětem. Foto archiv Hany Novákové
 

Kdyby se něco podobného stalo v předchozích dekádách, možná by na protesty původních obyvatel nikdo nebral zřetel. Naštěstí doba pokročila natolik, že díky jejich úsilí byly zvířecí duchovní totemy (tedy různá volně žijící divoká zvířata) zaneseny do kanadské legislativy jako bytosti propříště nedotknutelné. 

Upřímně doufám, že toto gesto je příslibem, že náš přístup ke zvířatům obecně se začíná radikálně měnit. Dávno přežité, nesmyslně hierarchické struktury, do nichž jsme si živočichy kdysi zaškatulkovali, nám umožňují je stále celkem bez skrupulí exploatovat a nadřazovat naše zájmy těm jejich.
 

Vzácný bílý los ve vodě. Foto archiv Hany Novákové
 

Spolu s tím, jak se lidskou činností proměnila podoba planety a jak akceleruje vymírání živočišných druhů a další ekocidy, proměňuje se i naše senzitivita. Pevně věřím, že k její proměně posléze přispěje i náš losí film.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

.DOK.REVUE
17. 02. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue