Kde končí film a začíná etika?

Po třetím ročníku konference o etice v dokumentárním filmu se studenti pouštějí do polemiky o vztahu mezi tvůrčí vizí a manipulací, mezi uměleckou svobodou a společenským dopadem díla. Kde tedy podle nich končí film – a kde už začíná etika? Přinášíme vám mozaiku myšlenek mladší generace k problematice hranic mezi dokumentem a etikou.

Kdo za to všechno odpovídá?

Od dokumentu publikum očekává pravdu. Intuitivně bychom odpovědnost za film – z hlediska jeho zpracování a dopadu – připsali přímo autorovi. Podle studentů to však není tak jednoduché. Někteří odmítají představu, že by celou etickou tíhu nesl jen autor filmu.

„Neexistuje správný nebo nesprávný pohled na zkušenost, pouze různé druhy pohledu, z nichž nám autor prezentuje ten svůj. Proto nenese žádnou odpovědnost za zobrazení tématu,“ píše studentka Porošinová. Dokument se podle ní spíše přibližuje k subjektivní výpovědi než k objektivnímu záznamu reality, který je de facto nemožný. Poukazuje na interpretační přístup, který předpokládá, že divák si obraz vytvoří sám. Autor tak přenáší odpovědnost na publikum a spoléhá na jeho schopnost rozlišit dobré od zlého, lež od pravdy.

Studenti dále do diskuse vnášejí výrazný prvek – roli institucí: nadační fondy, produkční společnosti, streamovací platformy. Autoři totiž netvoří ve vzduchoprázdnu, ale v systému, který ovlivňuje, co se k divákům vůbec dostane. A student Smetana jde dokonce ještě dál, když tvrdí, že odpovědnost nese i samotný divák. „Jsou to naše (divácke) rozhodnutí, která dovolují tvůrcům natáčení,“ píše. Předpokládá, že pokud se o určitá témata nezajímáme, přestávají vznikat filmy, které by je mohly otevřít. Na druhou stranu možná narážíme na slepou uličku korelace a kauzality – možná nás nezajímají právě proto, že o nich žádné filmy nejsou. Fenomén spirály mlčení říká, že ticho se tichem nabaluje.

Studentka Blaťáková však připomíná, že jádro etické odpovědnosti přece jen zůstává na bedrech tvůrce: „Skutečná zodpovědnost spočívá v nalezení rovnováhy mezi společenskou významností tématu a způsobem jeho prezentace.“ Podobně přemýšlí i studentka Wittassková, když píše: „Téma totiž samo o sobě nikdy nemůže být neetické. Etičnost vymezuje zvolený přístup k jeho zpracování,“ čímž odkopává míč zpět k tvůrci a systému, ve kterém pracuje.

Tvůrčí svoboda versus věrnost realitě

Co má v dokumentu přednost – výpovědní hodnota, nebo působivý vizuál? A musíme si mezi nimi vůbec vybírat? 

„Estetika by neměla být to hlavní. Zodpovědnost za téma není otázkou umělecké svobody a snahy projevit se, ale hlavně etiky a respektu jak k tématu, tak k divákovi samotnému,“ popisuje studentka Bičíková. Symbolika, emoce či humor by podle ní měly sloužit jen jako podbarvující prostředky – ne jako středobod snímku. Studentka Juranová tvrdí, že „etická odpovědnost dokumentaristů neleží pouze v tom, co se rozhodnou natočit, ale i v tom, jaký dopad může jejich film mít.“ Tím odkrývá důležitou kartu dokumentární tvorby – sociální dopad.

Zaznívá však i praktický pohled: Jak balancovat mezi uměleckou vizí a očekáváními producentů či televizí? „Kompromisy by neměly narušit integritu filmu ani věrnost vůči realitě. Je důležité, aby tvůrci dokázali efektivně komunikovat svou vizi a obhájit klíčové prvky svého díla,“ tvrdí studentka Hudáková.

V panelové diskusi zazněla kritika na držení se statusu quo a konformity vůči tvůrčímu zpracování. Cestou ven z nudnosti může být právě inovace ve zpracování, která nemusí nutně vytlačovat citlivost ani respekt k tématu. Naopak může v hravosti objevit hranici mezi vkusem publika, pravdivostí reality a ostrými lokty filmového světa – bez překročení etické linie.

Etika bez manuálu

V dokumentární tvorbě neexistuje žádná pevná příručka, která by tvůrci řekla, co je správné a co už ne. Studenti si uvědomují, že pravidla nelze nastavit univerzálně. Různorodost témat, kontextů a přístupů jednoduše neumožňuje jednotné řešení. Dokument tak do velké míry závisí na vyváženém propojení tří složek – tvůrce, diváka a systému.

Studentka Ozuna přichází s návrhem zavést roli jakéhosi etického konzultanta – člověka, který by byl součástí týmu od výběru tématu až po postprodukci. Ne jako kontrolor, ale jako dialogový partner, který tvůrcům pomáhá udržet rovnováhu mezi vizí a citlivostí, mezi záměrem a dopadem. „Etické výzvy v dokumentární tvorbě jsou komplexní a často vyžadují balancování mezi autorskou vizí a respektem k subjektům a tématu. Tvůrčí zodpovědnost je totiž nejen profesní výzvou, ale především morální odpovědností,“ píše.

Studenti vnímají, že etika dokumentárního filmu není statický seznam zákazů a příkazů, ale spíš soubor otázek, které si tvůrce klade znovu a znovu. Mezi zachycením a zkreslením, mezi výběrem a vynecháním, mezi obrazem a jeho důsledky. Jak to výstižně shrnula studentka Pförtnerová: „Tvůrce má moc přetvářet svět skrze své dílo, ale zároveň by měl pamatovat na hranice této moci.“

A právě tam – na pomezí pravdy, vize a odpovědnosti – končí film. A začíná etika.