Proč jsme točili. Česká radost z pohledu autorstva I

Západ (Martin Imrich), 26. 10.

První celovečerní film jsem si vždycky představoval jako metu, ke které vede shánění peněz, přepisování, konzultování a pitchování. Od těchto peripetií jsem byl díkybohu osvobozen. Film vznikal v mentoringovém programu Bély Tarra na FAMU, který mě donutil opustit blokující představy, jež jsem si o filmování během studia vybudoval.

Jakmile jsem vytvořil scénosled, poslal mě hledat lokace a herce do vesnice, v níž jsem vyrůstal. Jeden z protagonistů mě pozval na zabíjačku, kde jsem natočil několik záběrů. „Vidíš, teď už máš prvních 8 minut filmu,“ řekl mi Béla, když jsem mu ukázal dva záběry, které tvoří úvod filmu. „Jo, vlastně máš pravdu. Takhle lehké to je,“ říkal jsem si.

Západ vznikal z omezeného školního rozpočtu, většinu filmu jsem natočil sám na telefon a také ho sestříhal. Jeho vznik pro mě byl objevem svobody a tvůrčí intuice: zjistil jsem, že můžu natočit velký film bez velkých peněz a humbuku kolem něj, který by nutně ubral výsledku jeho autenticitu.

Vyprahlá ústa kamene (Kateryna Ruzhyna), 27. 10.

Minulost se neustále připomíná nezastavitelným kondenzátem vody na okně současnosti. Takový byl můj dojem pokaždé, když jsem se vracela do svých archivů z mládí na Ukrajině. Jako dlouholetou emigrantku v Praze mě vždy byly nostalgickou oporou, po začátku invaze však najednou dostaly jinou dimenzi – vliv rusifikace, bolest ze ztrát, snahu naladit vnitřní morální kompas. 

A přesto mi z nich nejvíc zářila cennost lidských vztahů, sdílených zážitků a odvahy dívat se dál do budoucna. Tato křehkost ovlivnila způsob, jakým jsem se ptala na současnost. Jak reprezentovat zkušenost, která má kořeny na východě Ukrajiny a je ovlivněna dlouhodobým životem v Praze? Jak nechat materiál mluvit za sebe a nevnucovat divákovi konjunkturální úhel pohledu? Jak se nepodrobit moralizátorství a nespadnout do „trauma porn“, ale ukázat život v jeho upřímnosti? Vlastně pořád se vystavuju řetězu těchto otázek. Život je nakonec jen vytírání prachu v kanclu ztrát a nálezů.

Vteřina houby (Aleš Pojar), 24. 10.

Petra Hrušku jsem poznal jako básníka, který houby nesbírá, ale spatřuje je. Film začal jako školní cvičení a za dva roky práce přerostl svůj vlastní rozsah. Zjistil jsem totiž, že sledovat člověka, který věří, že svět se na dvě vteřiny umí srovnat, mění i to, jak se dívám já sám.

Nešlo mi o portrét básníka při práci, ale o portrét pozornosti — tam, kde se houba, báseň i člověk potkávají na stejné hranici mezi tím, co je vidět, a tím, co zrovna mizí. Natáčeli jsme na chalupě, v Ostravě, New Yorku, Frankfurtu i ve Lvově, ale film se pořád vrací na jedno místo: k okamžiku, který vyžaduje pohled.

Vteřina houby je pro mě filmem o tom, že svět nedrží pohromadě velká gesta, ale ta nejmenší, nejtišší pozornost.

Hasit ohněm (Markéta Ekrt Válková), 25. 10.

Film Hasit ohněm jsem natáčela z mé potřeby naděje.
A samozřejmě i v dokumentaristické iluzi, že mohu a mám měnit svět.
Stejně jako to umí oheň.
Hledám cestu v pohybech světa.
Hledám ji mezi biology a ochranáři, jejichž životní filozofie vzniká v souladu s přírodními zákony. Proti pesimismu a klimatickému žalu nabízí malé, prosté zázraky. Provokují.
Třeba tak, že obhajují užívání ohně ve chvíli, kdy hoří v Českém Švýcarsku.
Útočí na naše jistoty.
Oheň je pro ně symbolem změn, cestou k řešení. Strach z něj existuje, ale oni mu odmítli podlehnout. Odmítají jednoduché pravdy.
Chrání vždy toho slabšího. Vnáší do naší reality pojem řízené vypalování jako symbol obrody, schopnosti neustále se vyvíjet a reflektovat měnící se svět. Oheň jako metafora, oheň jako ochranářská metoda, oheň jako smíření se s lidským údělem. Zázrak antropocénu.
Sedláček, Volfová, Pokorný a Sádlo kráčí krajinou našich myslí.
Film o změně našeho vztahu k přírodě je především filmem o naší změně.

Jediná vteřina (Vít Klusák), 25. 10.

Film Jediná vteřina, který dokončíme těsně před Ji.hlavou, je pro mě nesmírně osobní, ačkoliv se o něm dá říci, že vznikl na zakázku a s jeho námětem jsem byl osloven. Dva roky jsem nedokázal pracovat, spoustu toho nevyšlo, rodina se nám rozdrobila, ochutnal jsem antidepresiva, blbej čas, ale poučnej. A taky se přiznám, ztratil jsem sílu shánět peníze na své autorské projekty. Přesvědčovat instituce a majetné, aby přispěli na vznik dokumentárního filmu, když většina těch setkání vede k obavám, že jsou mé náměty „moc“ – drzé, naivní, politické, kontroverzní, drahé, bůhvíjaké. Takže když přišla nabídka od České asociace pojišťoven, abych se po filmu 13 minut opět zabýval specificky českým chováním za volantem, že mi dají zcela volnou ruku a celé to zaplatí, neváhal jsem – ani jedinou vteřinu.

V tom filmu vyprávíme čtyři příběhy a ve třech někdo úplně zbytečně zemřel. Dělali jsme ho tak, aby změnil řidičské návyky těch, co jej uvidí. Pár kamarádů už ho vidělo a říkají, že od té doby řídí jinak. Proto jsme ho dělali. Díky, Ji.hlavo, že ho u vás můžeme představit.

Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí (Pavel Štingl), 25. 10.

K velkému filmu o Jaroslavu Seifertovi by se slušelo říct, že jsem od svého dětství usínal a vstával s jeho říkadly na rtech a pak šel studovat FAMU, abych o něm mohl toto dílo natočit. FAMU jsem tedy – shodou náhod, z velké části proseděl ve Slávii, právě na místech, kde básník sedával s pražskou bohémou.

Pozoroval a glosoval tep města. Ten pak zrcadlil ve svých každodenních redakčních poselstvích kulturního redaktora a ve svých básničkách na stránkách ranních novin. To ale nebyla cesta k tomuto snímku…

Právě redaktorské texty Seifertovy mne oslovily, když jsem jednou takhle za Covidu listoval v jeho recenzích. Objevil jsem tam článek – takovou každodenní rutinu a trochu jsem ustrnul nad jeho jazykem. Bylo to pohlazení v době zkratkovitých slov na sociálních sítích a v mailech, které nás degenerují.

Pak teprve jsem zjistil, že Seifert nemá svůj velký film. Že skoro všichni znají jeho jméno, ale jen málokdo tuší, za co vlastně dostal Nobelovu cenu. Tak jsem se pokusil na některé tyto otázky odpovědět. Trvalo mi to dalších pět let.

Teď tedy kladu na oltář vlasti velký dokument o jediném našem literárním nobelistovi a také repetentovi žižkovského gymnázia a štamgastovi vybraných literárních lokálů a hrdinovi, jehož posledních třicet let je zmapováno v dohledových zprávách archivu bezpečnostních složek.

K Seifertovi a jeho generaci se dá natočit další desítky velkých filmů.

Tento definovala naše dramaturgyně jako „DADA dvacátého století“.

Tak snad to aspoň nebude nuda. To naše – i Seifertovo století rozhodně nebyla.

A on jej rezonuje v básních a textech, které jeho poslední běh hodně dobře bilancují. Snad probudíme zájem o jeho návrat do současného dialogu. Snad našeho velkého básníka vrátíme do života dneška.

Za slovo ručím životem (Slobodanka Radun), 24. 10.

S Radkou Denemarkovou nás už dlouho pojí přátelství, občas spolupráce a stále rozhovor o světě kolem nás a jeho často bizarních polohách. Tato důvěra a blízkost mě kvalifikovala k tomu, abych o ní mohla natočit film. Chtěla jsem zachytit její myšlenkové pochody, způsob práce i života, intenzivní angažovanost v literatuře i společenském životě. Nevznikal biografický film. Točili jsme film s ambicí k obecnějšímu přesahu, hledali odpověď na otázku, zda literatura může měnit svět. Film vznikl v průběhu přibližně roku a půl. Náš mikroštáb cestoval s Radkou, v rozmanitých prostředích jsme budovali soustředěný vizuální jazyk a stále nové obsahové vrstvy filmu. Pevnou oporu nám byli producenti, dramaturgem byl Míra Janek. Měla jsem naprostou tvůrčí svobodu, skvělé spolutvůrce. Podařil se nám, myslím, přemýšlivý, ale zároveň temperamentní film o moci literatury. A také o nezávislé ženě, která nesmlouvavě jde životem svojí zcela jedinečnou cestou. Film, který ctí literaturu a inspiruje k odvaze.