Pohled není jeden. A významy se zastaví jen na chvíli, než se znovu promění. Robert Crusz

Kolektiv Sankofa Film and Video Collective byl založen v roce 1983. V jakém historickém kontextu vznikal?

Okolnosti založení Sankofy se utvořily vlastně tak trochu samy. V roce 1983 propukly v Anglii brixtonské nepokoje, černošská mládež tehdy společně s mladými Asiaty vyšla do ulic Londýna a dalších měst. Vláda vedená Margaret Thatcher ustavila vyšetřovací komisi a jedním z doporučení této komise bylo, aby zejména mladí lidé druhé generace přistěhovalců v Británii dostali vlastní hlas v médiích – v televizi, rozhlase, ale i ve filmu a dalších oblastech.

I my jsme v té době cítili, že žádný hlas nemáme a že média ve Spojeném království jsou jednoznačně mužská, bílá a anglosaská, a tudíž vůbec neodráží realitu života v komunitách, pro které vysílají.

Sankofa Film & Video Collective vznikl v roce 1983 v Londýně. Zakládajícími členy byli Isaac Julien, Nadine Marsh-Edwards, Maureen Blackwood, Martina Attille a Robert Crusz – britští studenti a studentky s diasporickými kořeny sahajícími do Asie, Afriky a Karibiku. Tvorba kolektivu se soustředila na sociální a politická témata, zejména otázky identity, sexuality a postkoloniální zkušenosti. Vyznačuje se rovněž experimentální estetikou, prolínáním dokumentárních a fikčních prvků a inovativním způsobem vyprávění. Debutem kolektivu byl film The Passion of Remembrance (1986).

Zároveň byl spuštěn televizní kanál Channel 4, který měl za úkol podporovat a vysílat tvorbu přistěhovaleckých komunit, zvláště pak afrických, karibských a asijských. V rámci tohoto procesu vznikl program, který zakládal filmové a televizní workshopy složené ze skupin mladých lidí. 

Každá skupina měla pět členů a dostala od Channel 4, Britského filmového institutu a Umělecké rady smlouvy na svou tvorbu. Instituce zadávaly práci a poskytovaly prostředky k natáčení videí, filmů a dalšího materiálu určeného k vysílání, ale s jasným zadáním, že mají vyprávět vlastním hlasem. Jedním z těchto workshopů byl právě kolektiv Sankofa.

Tehdy jsme zrovna dokončili univerzitu. Nadine, Martina a já jsme docházeli na Goldsmiths College, Isaac chodil na Saint Martin’s School of Art a Maureen byla na University of Westminster. Vystudovali jsme bakalářské obory zaměřené na média, komunikaci, film a umění a byli jsme přátelé.

Jak tyto začátky probíhaly prakticky?

Přihlásili jsme se do programu a obdrželi finanční podporu na vybavení, střižnu, kamery, veškeré produkční potřeby, pronájem prostor a také na měsíční platy pro nás samotné. Psali jsme projekty, předkládali je Channel 4 a Britské filmové radě, ty je posuzovaly a poskytovaly nám finance.

Sankofa i další skupiny jako Black Audio Film Collective vzešly z akademického prostředí, takže naše filmy měly velmi analytickou a intelektuální povahu. Zabývaly se rasismem, identitou, sexualitou a genderem – důležitými aspekty nás samých, o kterých se ve společnosti obvykle nemluvilo.

První roky byly opravdu skvělé, dělali jsme vlastní věci, reprezentovali jsme sami sebe. Natáčeli jsme filmy, které jsme chtěli točit, a říkali jsme v nich to, co jsme chtěli. Takto to fungovalo od roku 1983 až do chvíle, kdy na začátku devadesátých let celá „workshopová“ iniciativa skončila. Margareth Thatcher totiž tehdy ukončila systém podpory podobných programů. Naše práce měla zaručené vysílání na Channel 4, ale koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let grantový systém skončil a my jsme byli donuceni změnit se v komerční skupinu.

Odkud pochází název Sankofa? 

Z jazyka Akan, kterým se mluví v Ghaně. Odkazuje na stejnojmenného ptáka, který je vyobrazován s hlavou otočenou směrem k vlastnímu ocasu. Jde o umělecký symbol, který se používá v africkém domorodém umění, na látkách, špercích či dřevěných sochách. Pták hledí na svůj ocas, my se ohlíželi do minulosti, abychom mohli utvořit budoucnost.
 

 

„Zkoumali jsme, jaký obraz o nás vytváří bílá, anglosaská a britská společnost.“

Členka Sankofy Maureen Blackwood kdysi řekla: „Jako černošští umělci a umělkyně jsme cítili, že potřebujeme prostor, kde můžeme tvořit. Teprve když máte prostor, můžete začít rozplétat a odkrývat, kým jste. Sebepoznání se pak odhaluje v příbězích a filmech, které o sobě můžeme vyprávět.“ Našli jste ve svém umění sami sebe?

Ano. Zkoumali jsme, jaký obraz o nás vytváří bílá, anglosaská a britská společnost, reagovali na něj a pak se znovu obraceli k sobě. Šlo o oboustranné hledání. A myslím, že bylo úspěšné. Například můj filmu Mezistav je autobiografický, intimní a osobní. Isaac ve své tvorbě vyprávěl o tom, jaké to je být mladým gayem a černochem. Maureeniny filmy se zabývaly tématem identity lidí africko-karibského původu. A Martina se věnovala ženské identitě. Soustředili jsme se na tvorbu, která byla výzvou jak pro nás samotné, tak pro naše komunity i pro hegemonní společnost, ve které jsme žili.
 

Měli jste tehdy pocit, že jste součástí širšího kulturního nebo politického hnutí?

Rozhodně jsme byli součástí širšího hnutí. Když si dnes na internetu vyhledáme Black Film Workshops, najdeme spoustu akademických studií, lidé o nás píší, zkoumají naši práci a vše, co jsme tehdy dělali. Srovnávají naši tvorbu s tím, co se v té době dělo například ve Spojených státech a v jiných částech světa. A když jsme se účastnili nezávislých filmových festivalů v Africe, Jižní Americe nebo v Evropě, cítili jsme se jako doma.

Jakým výzvám jste čelili?

Stávala se nám jedna zajímavá věc. Na projekci filmu The Passion of Remembrance (1986) a některých podobných nás někdy obvinili z toho, že se snažíme v krátkém čase říct příliš mnoho, že do snímku chceme „nacpat“ příliš mnoho myšlenek.

Pamatuji si, že Martina tehdy na pódiu během jednoho filmového festivalu odpověděla: „Byli jsme tak dlouho bez hlasu a nebyli jsme si jistí, jestli možnost promluvit potrvá i nadále. Když jsme konečně dostali příležitost, využili jsme ji naplno a řekli všechno, co jsme říct potřebovali.“ Využili jsme tedy svou šanci. Paradoxně ale – když se na filmy zpětně podíváme – nejsou zas tak přeplněné ani informačně hutné.

Také nás občas kritizovali za to, že jsou naše filmy příliš „umělecké“, tedy že způsob, jakým jsou natočené, jejich struktura a estetika, jsou až moc propracované. My jsme ale nechtěli dělat nic technicky nedokonalého, chtěli jsme perfektní díla, která mají hodnotu jako umělecké artefakty. Opravdu jsme se snažili, aby naše filmy byly nejen intelektuálně podnětné, ale i umělecky silné.

„Jako skupina filmařů jsme si chtěli vytvořit prostor pro vlastní experimentování – protože právě to měli k dispozici mnozí bílí filmaři.“

Maureen Blackwood

Práce skupiny Sankofa často stírala hranice mezi dokumentem a fikčním filmem. V čem pro vás byl zajímavý tento hybridní formát?

Byla to otázka financí. Na rekonstrukci historických scén bychom potřebovali hodně peněz, takže bylo mnohem jednodušší použít archivní materiál, fotografie a rozhovory. Jedinou hranou částí mého filmu Mezistav tvoří scéna mezi mužem a ženou v ruinách na Srí Lance.

Jde o pasáž, která odkazuje k psychoanalytické koncepci, která stojí za celým filmem – k příběhu o Gradivě (románový příběh o „ženě, která kráčí“ německého spisovatele Wilhelma Jensena, inspirovaný římským reliéfem, o kterém Sigmund Freud napsal studii Bludy a sny v Jensenově Gradivě – pozn. aut.). Díky formátu dokumentárního dramatu jsem dokázal vyjádřit přesně to, co jsem chtěl.

Navíc jsem mohl rekonstruovat významné momenty ze svého života. Moji synovci a neteře ve filmu ztvárnili skauty kopající díru na zahradě a dívky, které si hrají s domečkem pro panenky. Kdybych vše natáčel jako klasický celovečerní film, hrané dílo inspirované svým životem, bylo by to mnohem přímočařejší. Rozhodl jsem se jít jinou cestou. Práce se starými fotografiemi má navíc svou vlastní estetiku, jejich používání, stejně jako zapojování archivního osmimilimetrového filmu, mě opravdu bavilo.

Co pro vás znamená „black gaze“?

Dívám se na svět svýma očima a za nimi se skrývá má osobní historie, zázemí, vzpomínky – celý můj život. Jde o myšlenku založenou na strukturalistické perspektivě ve vztahu k jazyku. V Sankofě jsme zkoumali svět pomocí nástrojů, které jsme si osvojili během studia na univerzitě. Náš pohled proto nebyl jen jeden, šlo o soubor mnoha různých perspektiv. Můj pohled byl utvářen tím, že jsem, jak říkám v Mezistavu, rozkročený mezi Východem a Západem, mezi mužským a ženským, mezi matkou a otcem a mezi Evropou a Asií.

Můj pohled je tedy zčásti formován mým evropským a eurocentrickým dětstvím. Doma jsme mluvili anglicky, můj otec byl vědec a vedl nás k tomu, abychom milovali západní hudbu, literaturu a poezii. Když jsem v roce 1974 přijel do Anglie, měl jsem pocit, že se vracím domů, ke svým kořenům. Nakonec to tak nebylo. Velmi rychle jsem pochopil, že do té kultury nepatřím, že jsem jiný.

To bylo v době, kdy vrcholilo černošské hnutí. Tehdy jsem pochopil a přijal, kým jsem a co znamená pohled, který sdílím se svými přáteli a kolegy.

Všechny zkušenosti a drobné osobní příběhy ovlivnily, jak jsem se díval na svět. Všechny večerní procházky po Londýně pozdě večer, jízda metrem, napadení skinheady, nadávky, pokřikování „paki, táhni domů“…

V roce 1989 napsala filmová publicistka Karen Alexander článek o kinematografii vznikající v rámci nezávislého černošského sektoru. Poukazuje v něm na to, že „problémem první fáze černošského kulturního proudu je spoléhání na politiku jednoty.“ Umění tohoto období podle ní dostatečně nereflektovalo třídní rozdíly a různé genderové a sexuální orientace uvnitř černošských komunit. Alexander s odkazem na sociologa Stuarta Halla tvrdí, že další fáze černošského vyjádření musí být ta, v níž „začneme skutečně rozpoznávat mimořádnou složitost etnických a kulturních rozdílů“. Souhlasíte s ní?

Rozhodně. V raných fázích nám bylo, jako by přišel Otec Vánoc a dal nám dárky – tvořte, co chcete a říkejte, co chcete. A my jsme to udělali. 

Stuart Hall řekl ještě něco jiného, co jsem si osvojil: že v nekonečném procesu neustále vytváříme význam. Tento význam je vždy podmíněný; nemůžeme se donekonečna měnit, v určitém bodě dějin musíme udělat „zastávku“, přijmout významy, kterými v dané době disponujeme a nějakou dobu s nimi žít. Pak si časem uvědomíme, že i tyto významy se proměnily. A tak si vytváříme nový soubor významů, podle toho, co v danou chvíli vidíme.

Dříve jsem opakoval, že se cítím, jako bych stál na nádražním nástupišti a čekal na vlak, který představuje mou identitu. Sekvence s Gradivou ve filmu Mezistav je pro mě „návratem potlačeného“. Nejde o návrat k milované osobě nebo k matce, i když film končím touhou vrátit se do lůna, ale spíš o ztrátě schopnosti chodit, která vychází z práce teoretika Sylvèra Lotringera. Přijal jsem jeho myšlenku, že Freud interpretoval příběh Gradivy nesprávně. Na jednom z pompejských reliéfů v příběhu o Gradivě je vyobrazeno ženské chodidlo. A je to právě „umění chůze“, které podle mě bylo potlačeno.
 

„Všichni jsme cítili, že jsme součástí hnutí, které se snažilo přinést změnu ve Spojeném království, ale zároveň navazovat spojení s dalšími filmaři v diaspoře.”

Nadine Marsh-Edwards

 

Co představuje umění chůze?  

Umění chůze je ona schopnost měnit význam, vytvořit si svůj vlastní svět a nebýt uvězněn ve významech daných původem, výchovou nebo socializací. Když jsem se v roce 1995 po jednadvaceti letech v Anglii vrátil na Srí Lanku, znamenalo to pro mě opět proměnu významu. Musel jsem opustit to, co jsem v té době chápal jako svůj život.  

Ve snímku Mezistav říkáte: „Tvořím filmy a chodím do kina. Sedět v potemnělém sále a dívat se na zářící filmové plátno je nejbližší prožitku z toho být v lůně a zároveň chodit.“ Jaké emoce ve vás filmy vyvolávají? 

Jde o velmi zjednodušenou freudovskou myšlenku: touhu vrátit se do tohoto nejbezpečnějšího prostoru, ve kterém jsme původně byli. Představa návratu do příjemného, tmavého a teplého místa pro mě v tu dobu byla něčím úžasným.
Návštěvy kin pro mě byly nesmírně důležité už od dětství. Často jsem zameškal školu, jen abych mohl jít na projekci. Rodinné finance spravovala má matka a já za ní chodil, abych dostal peníze na kino. Vždycky se rozčílila, ale stejně mi je dala. Miloval jsem okamžik, kdy zazvoní zvonek, otevře se opona a zhasnou světla. Šlo o jeden z nejkrásnějších pocitů, jaké člověk může zažít.