Podoby erotiky

Letošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison.

Carolee Schneemann: Fuses (1967)

Od křehké fotogenie nahoty přes hluboké pochopení a přijetí tělesnosti až po politická provolání – tak filmová avantgarda problematizovala vztah společnosti k zobrazování nahého těla a sexu, zdůrazňovala různost v podobě queer erotiky, kritizovala cenzuru zpodobování fyzična v uměleckých dílech, ale také oslavovala a zkoumala lidskou intimitu. Filmy s těmito tématy byly příznačné především pro experimentální tvorbu v 60. a 70. letech 20. století, kdy byla díky nim překročená mnohá tabu filmového vyjádření. Americká, evropská, ale například i japonská avantgardní filmová tvorba se přiblížila lidskému tělu a prožívání sexuality jako nikdy do té doby a zahájila postupnou demytizaci způsobu jejich zobrazování.

„Odpor vůči německému filmovému zákonu nesmlouvavě vyjádřil Hellmuth Costard, který ve svém filmu Obzvláště cenný zpodobnil ministra jako mluvící penis.“

Když fotograf a významný představitel meziválečné avantgardy Man Ray vložil do svého dadaistického filmu Návrat k rozumu (1923) záběr, v němž se geometrické stíny pohybují po nahém těle herečky Kiki de Montparnasse, prezentoval nahé tělo jako výsostnou fotogenii, tvar v soustavě abstraktních vyobrazení. Náznaky či jemná zobrazení nahého těla se ve 40. a 50. letech 20. století posouvají k explicitnějším symbolickým hrám. Například americký pionýr experimentálního filmu, básník a spisovatel Willard Maas natáčel detaily nahého ženského i mužského těla z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy a jejich montáž propojil s asociativním komentářem britského básníka George Barkera ve filmu Zeměpis těla z roku 1943. O dekádu později zkoumal znakové vyjadřování v sérii symbolických předmětů evokujících sexuální akt.
 

Man Ray: Návrat k rozumu (1923)
 

Politická provolání

V 60. letech 20. století se v plné síle ukazují především dvě tendence: zobrazování nahoty a sexu jako součást radikálního průzkumu intimního života i vnímání a používání nahoty k rázným politickým manifestům. Vyjádření byla většinou namířená vůči oficiálním státním nařízením zavádějícím cenzuru uměleckých děl z hledisek sporně definované „morálky“. Odpor vůči německému filmovému zákonu nesmlouvavě vyjádřil Hellmuth Costard, který zpodobnil ministra jako mluvící penis ve svém filmu z roku 1968 Obzvláště cenný, jehož název ironicky odkazoval k pojmenování kategorie, kterou používal německý úřad pro hodnocení filmů. Některá díla nebyla původně míněna přímo jako manifesty, ale stala se jimi díky reakci úřadů. Dnes již legendární film Jacka Smithe Vášnivé bytosti (1963) autor dle svých vyjádření zamýšlel především jako svobodný rozverný film plný humoru, který sebereflexivně i satiricky reagoval na žánry melodramatu a burlesky, avšak byl zakázán ve dvaceti dvou amerických státech a postupně také ve čtyřech evropských zemích, a tak se díky přístupu státních orgánů stal pro světovou avantgardu klíčovým dílem vyjadřujícím politický odpor vůči cenzuře filmu.

Hellmuth Costard: Obzvláště cenný, 1968
 

Z hlediska tvůrčích postupů v tomto období posílily jak tendence k materiálovému přístupu, tak k inscenovanosti. Zobrazování těla a sexuality patří mezi dominantní motivy tvorby amerického experimentálního filmaře Stana Brackhage, pro nějž se klíčovými nástroji stávají fyzické a chemické zásahy do filmové emulze – přístup, který nápadně připodobňuje zobrazované tělo k pásu, tělu filmu. 

Když pionýr zobrazování queer sexuality Kenneth Anger natočil v roce 1947 Ohňostroj, v němž inscenoval sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky, sexuálními motivy doplňoval odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce. V 60. letech byla i stylizovaná díla čím dál explicitnější v zobrazování a radikálnější ve vyjadřování. George Kuchar inscenoval ve svém nejslavnějším filmu Obejmi mě, když jsem nahá (1966) situace, které jsou ironickou aluzí na postupy hollywoodského i avantgardního filmu a s humorem a pokleslou estetikou tematizují sexuální frustraci.
 

George Kuchar: Obejmi mě, když jsem nahá (1966)
 

Vlastní tělo jako objekt

V dnešním diskurzu zdravého přístupu k tělu, kdy akceptujeme různé tělesné proporce a podoby, se to může zdát triviální, ale mnohé avantgardní filmy byly průkopnické i tím, že pracovaly s těly, která nepatřila modelům a modelkám, ale běžným lidem, či dokonce autorce či autorovi. 

V 60. letech byla mezi filmaři a filmařkami čím dál výraznější tendence zobrazovat ve filmech sebe sama. Například feministická autorka Carolee Schneemann zkoumala ve svém kultovním filmu Fuses (1967), jaké pocity spouští fyzický prožitek sexuálního styku s jejím partnerem, když se na jeho zachycení dívá ona sama i další lidé. Gesto filmů Schneemann a dalších režisérek a režisérů podnítilo objevnou tvorbu pracující s vlastním tělem i vlnu deníkových reflexí.
 

Carolee Schneemann: Fuses (1967)
 

V posledních třech dekádách se rovněž objevují analytické i poetické reflexe zobrazování nahoty a sexu, většinou v podobě found footage filmů, které odkazují k pornografickým filmům anebo k jinému mediovanému zobrazení těla a sexuality. Odstraněná (1999) od Naomi Uman je koláží z pornografických filmů ze 70. let, v nichž autorka bělidlem a odlakovačem na nehty vymazala hrdinku, aby blednoucí místa ve tvaru ženského těla kriticky zdůrazňovala její pozici v situaci natáčeného svádění a sexuálního aktu, zatímco muži jsou s jistou ironií zredukováni na lačné pohledy a majetnické doteky. Básnivá koláž Erotika (1982) mistra found footage filmů Petera Tscherkasskyho zase soustavou pulzujících aluzí na fyzickou i fantazijní slast zkoumá, jak málo je třeba k rozeznání touhy.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová

starší články

4.19DOK.REVUE
14. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film