Peripetie virtuálních světů

Dramaturgyně Ji.hlavské VR Zone Andrea Slováková o nejnovějších trendech ve virtuální realitě

Dinner Party

V uplynulých třech letech nastal nejdříve pozvolný a v posledním roce rapidní nárůst obsahů pro prostředí virtuální reality (VR), a to jak v oblasti užitných děl, prezentací a reklam, tak v oblasti umění, kde se masivně rozvíjí i podoby kinematografie a výtvarných a performativních umění.

Zatímco na festivalu v Cannes, kde je VR věnována polovina podzemního křídla Palais, dává prezentace důraz na byznys a vedle VR kina a diskuzního sálu je složena ze stánků veletržního typu předvádějících prezentační a natáčecí techniku, festival v Benátkách hledá především nové umělecké konvence a jako první udělal pro VR díla soutěž ve třech kategoriích (nejlepší imerzivní vyprávění, nejlepší interaktivní obsah a nejlepší lineární obsah – příběh). Na tomto příkladu lze vidět, jak silný diskurzivní vliv mají instituce festivalů: ovlivnit mohou třeba podobu taxonomií v nové umělecké oblasti právě podle kategorií, které vzniknou pro účely soutěžního roztřídění obsahů. Instituce dá tomuto dělení váhu a umožňuje mu v myslích diváků (uživatelů) zdomácnět. 

Masivní využití VR videí se děje v průmyslu i ve vědních oborech, například medicíně. Růst a možnost dalšího rozvoje obsahů táhnou právě byznys týkající se technologií a velké společnosti využívající VR pro zatraktivnění i zpřesnění prezentace (v České republice je například jedním z největších producentů VR obsahu studio firmy Škoda Auto). Na druhé straně vývoje stojí herní průmysl. Typické začátky technologické determinace podob obsahu už jsou pro VR tvorbu za námi (vzpomeňme na začátky 3D filmu, ty první 20minutové filmy z podmořského světa anebo muzea dinosaurů; pro VR to bylo velmi podobné). A technologie (typicky Oculus Rift anebo HTC Vive) je pro domácího uživatele pohodlně na dosah. Navíc zcela dostupné (i finančně) jsou VR geary (v podstatě „jen“ brýle s potřebnou optikou, do nichž se vkládá výkonný smartphone, na němž se 360° obsah pustí). I natáčecí zařízení v amatérských řadách jsou dobře dostupná (nejlevnější 360° kamera stojí kolem 5 tis. korun). A navíc Facebook i YouTube 360° videa podporují, takže není problém je pak šířit.

VR už konečně upustilo od přepracovávání obsahů ze starších médií a vynalézá i vlastní výrazové prostředky. 

Unrest

Festivaly, avšak ani galerie, způsoby instalací zatím příliš důsledně nepropracovaly, protože VR bývá typicky spíše součástí souboru různorodých děl, přičemž určujícím je stále celkový kurátorský koncept. (I tyto otázky budeme promýšlet s dramaturgy, distributory a galeristy v rámci 4. ročníku Konference Fascinace při 22. MFDF Ji.hlava.)

Možnosti reprezentace v prostředí VR mají určité limity (například rozlišení natáčeného obrazu) a pomalu se utvářejí druhové a žánrové konvence, které lze rozeznat na vyprávění, stavbě příběhů, práci se zvukem. Naopak vizualita prochází nejdivočejšími proměnami. Otázka dojmu realističnosti tím také nabírá nové problematizace. Ve způsobech prezentace lze zatím využít základní rozdělení na kino (ve Švýcarsku už například existuje síť VR kin) a instalace. I některé festivaly tento způsob prezentace využívají (na Ji.hlavě také najdete kino s otočnými židlemi, kde každý divák ve svých brýlích vidí kolem sebe ten samý obsah ve stejném čase – navštívit můžete osm různých bloků krátkých 360° filmů). Interaktivní instalace, tzv. „zážitky“ (experience; i když zde ta taxonomie právě není zatím dostatečná, protože určitý typ „zážitků“ lze vidět i v kině), mohou zahrnovat také scénografické či performativní prvky (na Ji.hlavě třeba dílo Unrest). V oblasti uměleckých děl jsou právě tato propojení silně rostoucím trendem. Instalace umožňují divákovi ve virtuálním světě fungovat, myslet v něm, ale díky možnosti i fyzického pohybu, který se do virtuálního prostoru promítá, i tělu vysílat signály, že je reálně přítomno právě v tom vykonstruovaném světě. 

Propracovává se vizualita, když dokumentární obrazy jsou zatím nedostatečné především kvůli rozlišení (ve výsledku se divák typicky dívá na rozlišení poloviny HD), vedle natáčení se tedy logicky rozvíjí především různé postupy animace (třeba i malba vodovými barvami – na Ji.hlavě budou diváci moci zhlédnout v díle The Bridge). Nové médium ale už konečně vystoupilo z postupů mechanického transponování typů obsahů ze starších médií (typicky filmu) a kromě nových režimů vyprávění a stavby světa díla (na Ji.hlavě například Make Noise) vynalézá i vlastní výrazové prostředky. Takzvaná „nucená perspektiva“, kterou je možné v některých střihacích softwarech určit, které pootočení obrazu bude vést divákův pohled po střihu (tvůrci softwaru vycházeli ze statistických dat sledování pohybu očí a pozornosti diváka).

Imerzivnost, ponoření, až rozpuštění se ve VR prostředí, je maximalizovaná, ale z hlediska trvání zážitku nesmírně prchavá.

Make Noise

Při natáčení 360° filmů se liší i složení štábů. Například střihač má vedle role dramaturgické také důležitou úlohu při tzv. „sešívání“ obrazu z 360° kamery, kdy musí jednotlivé pláty pospojovat tak, aby byly švy co nejméně patrné a zároveň objekty ukazované co nejvíc realisticky. Kameramani v zahraniční tvorbě táhnou zkoumání, resp. hledání nových obrazových možností (například experimentují s hloubkou ostrosti, možnostmi přiblížení se natáčeným předmětům, makrodetaily, které jsou při současné natáčecí technice téměř nemožné kvůli extrémní deformaci natáčeného). Jako další pevný bod rozvoje VR tvorby je řetězec infrastruktury: existují různé vzdělávací možnosti (tréninkové workshopy pro tvorbu VR obsahu, ale i práce ve školách – například Centrum audiovizuálních studií na FAMU).

Imerzivnost, ponoření, až rozpuštění se ve VR prostředí, je maximalizovaná, ale z hlediska trvání zážitku nesmírně prchavá. Možnost úplného vnoření paradoxně na moc iluze upoutává. Po překonání úvodního wow efektu je ponor silný, ale po složení brýlí je šok ze změny mnohem citelnější, než když vyjdeme z kina s působivým filmovým zážitkem. VR díla se ale také hrají s narativními strategiemi, protože VR umožňuje vynalézat nové postupy, jak může vypravěč v příběhu zavádět či být nespolehlivý (na Ji.hlavě např. Dinner party). Zvuk pracuje podobně jako prostorová stopa ve filmu; určující je jeho směr, umístění zdroje, ale také popisnost anebo metaforičnost. I když některé obsahy ve VR mohou budit zatím spíše dojem bláznivosti než koncepčnosti, je nesporné, že se objevují nové výrazové prostředky a estetické strategie. 





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.