Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Hongkongský dokument v historických momentech

Speciál MFDF Ji.hlava

Hongkongský dokument v historických momentech

29. 10. 2020 / AUTOR: Haruna Honcoop

Donedávna svobodný Hongkong se v globalizované kinematografii prosadil vesměs hranými filmy – hlavně mistrovskými díly režiséra Wong Kar-waie a na komerční úrovni technicky dokonalými kung-fu filmy s Jackie Chanem a bláznivými komediemi z produkce bratrů Huiových. To vše v lokální kantonštině. Hongkong proslul také Mezinárodním filmovým festivalem, jedním z nejstarších filmových festivalů v Asii, který byl založen v roce 1976 a jenž už 43 let udílí ocenění Ohnivé ptáky (Firebird Award). Dlouhou tradici tamních dokumentárních filmů, jež se soustřeďují hlavně na přelomové historické momenty této bývalé britské kolonie, systematicky zpracovala dvojice filmových vědců z Edinburské univerzity Ian Aitken a Michael Ingham v knize Hong Kong Documentary Film (Edinburgh: Edinburgh University Press). Došlo k tomu až v roce 2014, tedy právě v době, kdy pro obyvatele Hongkongu začínal další historický zlom, tak zvaná Deštníková revoluce.

Podle mezinárodní smlouvy z roku 1997 předalo Spojené království Velké Británie svou někdejší kolonii (z níž se pod britskou správou stala prosperující megalopole asijského mezinárodního byznysu a bankovnictví) pod správu Čínské lidové republiky (ČLR) pod podmínkou zachování demokratického politického uspořádání a ekonomických výsad po přechodové období padesáti let, tedy do roku 2047. ČLR osmimilionové teritorium označila jako „Zvláštní oblast Hongkongu a Makaa“ a začala ho spravovat pod denotací „Jedna země, dva systémy“, jež byla zavedena už v roce 1971 po přijetí ČLR do OSN jako uznání strategie čínských nároků na územní celistvost, tedy i na Čínskou republiku na Tchaj-wanu. Tu založila v roce 1949 legální čínská vláda vedená prezidentem Čankajškem po obsazení Pekingu vojsky Lidové osvobozenecké (do roku 1937 Rudé) armády v poválečné občanské válce. Demokratický řád při samosprávě Hongkongu začala Čína vážně narušovat od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012. Už v roce 2014 se obyvatelé Hongkongu proti čínským restrikcím vzbouřili v masové, 79 dní trvající „Deštníkové revoluci“, vedené mladými studenty a intelektuály, kteří po dobu dvou a půl měsíců blokovali hlavní dopravní uzly, kde měli rozložené stany, a vrcholící obležením, nenásilným obsazením (a zakrátko i uvolněním) sídla vlády v Hongkongu. Vlády sice autonomní, ale převážně propekingské. Vzhledem k okupaci vládní budovy nese toto občanské protestní hnutí také alternativní jméno „Okupační revoluce.“

Revoluce žlutých deštníků

V roce 2016 se na ji.hlavském festivalu promítal film hongkongského režiséra Chan Tze-woona Deštníková revoluce (Yellowing, 2016), který se ve zpětném ohlédnutí jeví jako historický dokument zaznamenávající boj za zachování svobody Hongkongu proti postupným restrikcím zaváděným z pevninské komunistické Číny v roce 2014. Mapuje tehdejší krystalizaci prodemokratického hnutí a růst lokálního patriotismu i modelování hongkongské občanské společnosti. Ale také ostatní hongkongské dokumenty promítané na festivalech v posledních pěti letech reflektují různé aspekty „revoluce žlutých deštníků“. Film Lessons in Dissent (2014) režiséra Matthewa Torneho sleduje v období let 2011–2012 čtrnáctileté studenty Joshuu Wonga a Ma Jaie, zakladatele skupiny Scholarism, kteří se postavili proti zavádění čínského brainwashingu do školních osnov už v roce 2012. Film z produkce Netflixu, Joshua: Teenager vs. Superpower (režie Joe Piscatela, 2017) portrétuje mladého Joshuu Wonga, který se skupinkou dalších mladých studentů dostal do ulic tisíce lidí a stal se mluvčím Deštníkové revoluce. Po jeho boku stála sedmnáctiletá Agnes Chow, která spolu s Joshuou v roce 2016 založila hnutí Demosisto. Film získal cenu na festivalu Sundance díky autentickému zachycení této mladičké generace a otevřel cestu dalším dokumentárním portrétům mladých leaderů protestů, například dokumentu Lost In The Fumes o Edwardu Leungovi, nejmladším ze 70 členů Legislativní rady Hongkongu (režie Nora Lam, 2017). Film Umbrella Diaries: The First Umbrella (režie James Leong, 2018) vznikl participativní formou ze záběrů natočených přímo účastníky protestů v ulicích. Tyto filmy heroizující odvahu vzepřít se rostoucímu tlaku orgánů ČLR se v Číně ocitly na indexu, ale směly se donedávna promítat v samotném Hongkongu. Ovlivnily lokální patriotismus a politickou radikalizaci tamních obyvatel a přispěly k polarizaci města, kde ostré ideologické spory mezi prodemokratickými a propekingskými obyvateli přerostly v další velké protesty v roce 2019.
 

Z filmu Honkongské okamžiky
 

Chvilkové vítězství

Zdrojem těchto konfliktů se stalo také napětí mezi často chudými starousedlíky v přelidněném městě a bohatou ekonomickou elitou, která se do svobodného, moderního velkoměsta začala v posledních dvou dekádách přesouvat s vidinou zisků z podnikání v mezinárodní finanční a obchodní metropoli. Do Hongkongu se přestěhovala i velká část čínských podnikatelů s naprosto odlišnou životní zkušeností, pročínskými politickými názory a korupčními návyky. Ale také tisíce intelektuálů, studentů a dělníků, hledajících nové příležitosti v liberálnějším prostředí. 

Protesty proti omezování demokracie ze strany Číny vyvrcholily v roce 2019, kdy se obyvatelé Hongkongu za svobodu svého města postavili v milionových shromážděních, v červnu a červenci s týdenní a pak téměř každodenní frekvencí. Rozbuškou nové vlny protestů byla snaha ČLR zavést do legislativy Hongkongu extradiční zákon, podle kterého by některé protizákonné činy mohly podléhat jurisdikci komunistické Číny. První tři masové protesty v červnu 2019 byly pokojné, ale protože cíle milionových davů demonstrujících v parku Admirality správkyně autonomní oblasti Carrie Lam a její propekingská administrativa ignorovala (a poté shromáždění zakázala), vytvořili si demonstranti černě maskované přední linie, odhodlané k boji s policií a označované obratem za „teroristy“. 
 

Z filmu Rudé taxi
 

Od srpna do října 2019 docházelo jak k debatám a protestům v obchodních centrech města, tak ke krvavým srážkám na různých místech Hongkongu s nasazením vodních děl, kouřových clon, pepřových sprejů, projektilů, obušků, brutálního bití a zatýkání ze strany profesionálně vyzbrojené pořádkové policie proti zpívajícím a transparenty nesoucím lidem. A ke konci i nasazením armády a policistů v civilu, vyslaných z pevninské Číny. Policie zatkla přes 10 000 protestujících. V novinách se objevily zprávy o náhlých sebevraždách studentů, evidence o počtu zraněných a mrtvých nikdy nebyla zveřejněna. Po půl roce urputných bojů v ulicích prodemokratické síly v Hongkongu zvítězily, Carrie Lam stáhla 23. října extradiční zákon z agendy autonomní vlády a ve volbách do místních rad 24. listopadu 2019 zvítězili demokraté v 17 z 18 okrsků města. Ovšem jen na krátký čas.

Červené taxíky, exil a „Be water“

O půlročních protestech z roku 2019 pojednává také několik filmů letošního online ročníku MFDF Ji.hlava. Jde o celovečerní dokumentární film Hongkongské okamžiky v  sekci Svědectví, experimentální film Zůstaň, pokud můžeš, jdi, když musíš v  sekci Fascinace a krátký film Rudé taxi v sekci Krátká radost. Krátký černobílý experimentální film Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš (režie Elysa Wendi, Singapur, 2020) je záběrován ve velkých detailech statickou kamerou s podobiznami dvou umělců, muže a ženy zahalenými v ledu, vánici, mracích, kouři a průhledné fólii a provázen voice-overem recitujícím metaforickou milostnou poezii, jež vyjadřuje jejich vztah k ohroženému městu. Jsou to v Evropě neznámí, ale v Hongkongu etablovaní umělci, kteří lidem v megalopoli kladou existenciální otázku, obsaženou v názvu filmu: „Zůstaň, pokud můžeš, jdi, když musíš,“ kterou si musí klást každý člověk stižený dilematem exilu.
 

Z filmu Rudé taxi


Červené taxíky, červené double- deckery a levostranná doprava jsou symbolické pozůstatky britské správy Hongkongu.  Hongkongský filmař, který ze strachu před vězněním zůstává v anonymitě, si najímal červené taxíky a natočil z nich záběry z protestních akcí na různých místech v Hongkongu v době vrcholící policejní brutality v září a říjnu roku 2019, kdy protesty obyvatel Hongkongu proti extradičnímu zákonu končily v nebezpečných střetech na různých – a z logiky taktiky boje s policií často i vzdálených – místech města, kam se lidé přelévali rychle jako voda podle hesla „Be water“. Do krátkého dokumentu Rudé taxi (Red Taxi, 2020) jsou kromě dynamických záběrů z ulic slyšet i protichůdné názory taxikářů jak v Hongkongu, tak na druhé straně, v příhraničním městě Šen-ženu na pevninské Číně. 

Momentky z Hongkongu

Hongkongské okamžiky (Hong Kong Moments, 2020) natočil jeden z imigrantů z pevninské Číny do Hongkongu, uznávaný čínský režisér Zhou Bing, který v Číně vytvořil pro oficiální CCTV přes stovku dokumentů o klasickém umění, osobnostech čínské historie, pozoruhodnostech Šanghaje a přírodních krásách Číny. V roce 2014 si pořídil vlastní produkční společnost s pobočkami v Šanghaji a Los Angeles a v této bohatě dotované produkci natáčel v průběhu půl roku trvajících masivních protestů od června do listopadu 2019 sedm předem vytipovaných hrdinů, jejichž názory měly zaručit „cool objectivity“(jak sám svůj záměr popsal v interview pro festival na Novém Zélandu).

Film koncipoval jako nestranný, ale monumentální pohled na historicky přelomové chvíle dosud „svobodného“ Hongkongu, ale nakonec se mu podařilo vytvořit jen profesionálně kvalitní a střihově dobře zkomponovanou mozaiku názorů sedmi různých lidí, ve které se dějinný význam dlouhotrvajícího a pro demokraty (dočasně) vítězného boje rozmělnil na pouhé „momentky z Hongkongu“. Z názorů zvolených protagonistů – čtyř pročínských (policisty, politika, majitelky jídelny a taxikáře) a třech prodemokatických (obvodní političky Jocelyn Chau, dobrovolného záchranáře a jeho zdravotníků a maskovaného demonstranta v první linii) vyplývá, že všichni mají svou pravdu a myslí to s Hongkongem dobře. Relativizace pravdy je jedním z nejúčinnějších nástrojů propagandy.


 Z filmu Honkongské okamžiky

Dokumentární film, koprodukovaný německou produkční společností Gebrüder Beetz Media, vypovídá o atmosféře nastupující normalizace v Hongkongu a o autorově autocenzuře přestrojené za nezaujatost. Ve smyslu rozostření pravdy je film typickým produktem naší doby, dílem režiséra, který je schopný pracovat pod oběma politickými systémy. Čínskému dokumentaristovi se podařilo natočit další profesionálně vyprodukovaný, avšak ne zcela objektivní film, navzdory použití autentických dokumentárních materiálů z protestů a četných velkolepých záběrů pořízených z dronů ve čtvrti oslnivých  mrakodrapů i polorozpadlých paneláků chudiny v přelidněném velkoměstě. Snímek měl světovou premiéru v květnu 2020 na festivalu Hot Docs a promítal se na několika festivalech (Mnichov, Nový Zéland, Melbourne ad.). 

Novoroční obrat

Několika světovými festivaly prošla letos i dvojice dalších filmů zaznamenávajících protesty za svobodu Hongkongu. Už v únoru 2020 měl premiéru další dokument natočený přímo v předních liniích boje Battle For Hong Kong (v produkci PBS a v režii Robina Barnwella), který sleduje pět odvážných aktivistů v předních liniích boje s policií včetně přepadení Polytechnické univerzity 17. listopadu 2019. Evans Chan natočil snímek We Have Boots (2020), který se soustředí na vůdce Deštníkové revoluce z roku 2014 (Benny Tai, Nathan Law, Chan Kin-man, Ray Wong a Agnes Chow) a sledoval jejich další vývoj a názory během dlouhých protestů do Nového roku 2020.

Mimořádný ohlas mezi obyvateli Hongkongu zaznamenal hraný film Ten Years (producent Andrew Choi, 2015), v jehož pěti epizodách pět režisérů vytvořilo fiktivní vizi Hongkongu v roce 2025. Vykreslili město zbavené všech místních zvláštností a svobod, postižené restrikcemi Zákona o národní bezpečnosti a utopené hluboko v režimu kontinentální Číny. Na premiéře filmu, jenž v roce 2016 získal hlavní cenu na Festivalu dokumentárních filmů v Hongkongu a který se v Číně nikdy nesměl promítat (a také v Hongkongu ho záhy zakázali), lidé v obecenstvu plakali. Utopie se však stala realitou už v roce 2020. Jak k tomu došlo, ilustrují dokumenty z letošního ročníku Ji. hlavy a další vývoj událostí, který už na festivalu filmových dokumentů nejspíše jen stěží uvidíme.
 

Z filmu Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš
 

Nový rok 2020 přinesl velkou změnu pro celý svět. Pandemie koronaviru využili vůdci ČLR k naprostému potlačení protestního hnutí v Hongkongu a od 1. července 2020 bez předchozího projednání zavedla čínská vláda Zákon o národní bezpečnosti, který jakýkoliv protest kriminalizuje pod hrozbou vysokých trestů, až na doživotí v případě protistátního spiknutí či spolčení s cizí mocností (což může být vydávání necenzurovaných novin, nebo v případě filmařů i nepovolená koprodukce dokumentárního filmu). Tím byl prakticky veškerý odpor zlomen. Aktivisté museli obratem své skupiny, strany a hnutí rozpustit, začali prchat na Tchaj-wan (12 z nich bylo zadrženo na lodi na útěku) a do Británie (Nathan Law, Sunny Cheung), 28 z nich bylo zatčeno, zbaveno pasů, propuštěno na kauci a čekají na soud s obviněním spiknutí proti ČLR (jsou mezi nimi také aktivistka Agnes Chow a mluvčí studentské skupiny Studentlocalism Tony Chung). Vůdce hnutí Demosisto Joshua Wong byl na kauci 24. září propuštěn z vazby a nedávno znovu zajištěn v kavárně před americkým konzulátem v Hongkongu s vážnějším obviněním z pokusu o nezákonnou emigraci a spolčování se s cizí mocností. Přesto nyní na dálku podporuje masové protesty v nedemokratickém Thajsku, podnícené občanským hnutím v Hongkongu. Tiskový magnát a vydavatel necenzurovaných novin Apple Daily, Jimmy Lai, jenž podporoval prodemokratické hnutí, označil své zatčení a zákaz novin za počátek dlouhodobého zápasu o svobodu města. V Hongkongu nastoupili cenzoři a zahájili komplexní čínský systém sledování a pronásledování obyvatel. Někteří filmaři přecházejí kvůli obživě do propekingského tábora, ti prodemokratiční odcházejí do anonymity, případně do exilu. Mnozí jsou však ve vězení, nebo jim úřady odebraly pasy. Novinářům ze zahraničí (New York Times, CNN, Wall Street Journal, Financial Times ad.) jsou masově odebírána či zadržována pobytová a pracovní víza a vláda získala kontrolu i nad elektronickou komunikací obyvatel, takže svobodná výměna názorů či informací je prakticky znemožněna. To v důsledku nejspíš znamená i konec nezávislého hongkongského dokumentárního filmu.