DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Neo-AboriginalNeo-Aboriginal

Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava

Neo-Aboriginal

21. 11. 2022 / AUTOŘI: Hynek Trojánek, Vladimír Turner

Vladimír Turner přibližuje svůj chystaný celovečerní projekt Neo-aboriginal, jehož část v podobě krátkého filmu se objevila letos na MFDF JI.hlava v soutěžní experimentální sekci Exprmntl.cz. Nový krátký experimentální snímek je nyní k přehrání exkluzivně na dok.revue, a to přímo níže v textu. 

Na letošní Jihlavě v sekci českých experimentů uvedu videoskicu, která je koláží mých výtvarných projektů, kde jako performer interaguji s krajinou. Neo-aboriginal, nový Domorodec z blízké budoucnosti, kde již neexistuje lidská civilizace, je můj plánovaný celovečerní experiment, na který sháním finance, a zatím jezdím po lokacích a dělám předtáčky na vlastní pěst.

<b><i>Neo-Aboriginal</i></b>

Diváci již měli možnost setkat se s řadou audiovizuálních děl, která se věnují nejnovějším varovným vědeckým poznatkům týkajícím se klimatické změny i možným vizím budoucího uspořádání společnosti. Ty nejpodstatnější změny se však odehrávají v nitru každého z nás: jsou subtilní, introspektivní a spíše než k hloubání nad budoucím využitím fosilních paliv nás vedou ke zpochybňování vlastní existence a k otevírání často nepříjemných niterných témat. Právě takovou spíše niternou než alarmující sondou je výtvarný filmový experiment, ve kterém chci navázat na své filmy jako Funeral nebo třeba Modern Times, které byly v minulých ročnících také promítány v Ji.hlavě. Neo-Aboriginal by měl být mým prvním celovečerním filmem s prvky experimentu, krajinářské eseje, land-artových video performancí a s neosurrealistickou výpravou. Film by měl být stylizovanou osobní zpovědí angažovaného umělce, který si vytyčil (příliš vysoké?) etické rámce svojí tvorby, kterou žije každým dnem. Vzhledem k mojí galerijní i mimogalerijní kariéře výtvarného umělce, kterou jsem nasměroval tak, abych se nezaprodával a tvořil s jasným společenským přesahem, se často dostávám do konfliktních situací. Ty jsou zároveň nedílnou součástí života dokumentárního filmaře, který točí o toxických jevech ve společnosti, v současnosti nejvíce spojených s fosilním kapitalismem, neoliberální honbou za růstem a zhoubným konzumem. Připravovaným celovečerákem bych chtěl zůstat v tomto kontextu, ale tak trochu si udělat dobře, chvíli se nekonfrontovat s politiky, oligarchy nebo novodobou fašistickou podnikatelskou mafií, která se hbitě schovala za nálepku konzervatismu. Jak tohoto docílit? Ve svém filmu nechám vymřít celé lidstvo, které si svou smrt zavinilo laxností řešit klimatickou katastrofu, jež právě probíhá nejen na obrazovkách vašich přijímačů, ale na každém rohu našeho momentálního časoprostoru. Následující text nastíní, jak by můj připravovaný film mohl vypadat.

Domorodec z budoucnosti

Domorodcem jsem ve snímku já. Režisér, kterého obavy ze současného stavu světa dovedou na terapii. Terapeutce zabývající se přímo environmentálním žalem se v úvodu filmu svěřuji se svými obavami z budoucího vývoje, které mi reálně brání prožívat život: má ještě vůbec nějaký smysl být umělcem? Má smysl promýšlet a plánovat vlastní život? Má smysl mít děti, vzdělávat se, budovat?

Během terapeutického sdílení se před divákem odvíjejí mé temné vize: jsem sám na opuštěné a mrtvé planetě a učím se novým dovednostem, jejichž znalost nebyla v zaniklém světě díky dosud vše prostupujícímu konzumu vůbec potřeba. Rozdělávám oheň, oblékám se, sháním obživu. To vše s využitím prvků již zhroucené civilizace. V bezčasí postapokalyptické krajiny je tak oheň rozdělán světlicí, stan vyroben ze zlatých aluminiových termodek odkazujících na kdysi proběhlou klimatickou krizi a zvířata lovena absurdními způsoby, ve kterých se spíš než skutečná znalost přírody zračí matné vzpomínky na rady z obecných zálesáckých příruček a výletů do přírody s dědečkem – připomínají ve výsledku kombinaci rad Přemka Podlahy s prepperskými konspiračními pamflety.

Křehkou existenci posledního obyvatele planety komentuje jeho Talisman. Dává mu konkrétní  rady, jak postavit chýši, ale občas se projeví i jako vnitřní hlas a svědomí, o jehož projev nikdo  nestojí. Přiznaný odkaz na pana Wilsona z filmového hitu Trosečník. Stejně jako Tom Hanks i já budu trpět samotou, halucinovat, propadat se do psychedelických vrstev podvědomí, během žití v troskách starých usedlostí v divoké přírodě. Ve světlých chvílích však budu tvořit. Tvořit v duchu hesla „všechnu moc imaginaci“!

Hra, kterou film s divákem přes terapeutická sezení a mluvící Talisman rozehrává, se stupňuje a začíná být velmi nepříjemná. Film totiž nutí diváka položit si otázku, zda filmový režisér v rámci terapeutického dialogu skutečně jen dává průchod svým fantaskním představám, nebo zda již náhodou není vše naopak: nesledujeme nakonec opravdového Domorodce, který na svá dávná  terapeutická sezení již jen vzpomíná?

Experimentální, však výrazně dramatická esej Domorodec nevaruje, ani nekritizuje. Místo toho dává nahlédnout do klimatickým žalem rozervaného nitra jedince a pomocí výtvarných akcí, které doprovází na základě sesbíraných rozhovorů s odborníky na klimatickou krizi hlas Talismanu, umožňuje divákovi promyslet možné varianty budoucnosti. Bez ohledu na společenský vývoj je totiž zřejmé, že na přerámování prostoru, ve kterém se dosud odehrávaly existenciální úvahy o nás samých, je nejvyšší čas. A jak jinak jej vůbec umožnit, než nespoutaným uměleckým řáděním na prázdné planetě!

Od stejných autorů: