Během oslav výročí 17. listopadu jsem se chodíval dívat do ulic Prahy na různé zúčastněné skupiny a s kamerou pozoroval, co vlastně pro koho tento den znamená. Já osobně se na dění po sametové revoluci, která revolucí v pravém slova smyslu ani nebyla, dívám dost skepticky. Z antikomunismu se stal jediný mainstreamový politický názor, který se občas vyšperkuje nějakou tou konzervativní hodnotou, a mojí generaci se říká, ať vydělává peníze, uctívá soukromé vlastnictví a šťastně konzumuje. Oslavy 17. listopadu tak pro mě jsou jakousi zoo, kam jsem se chodil dívat na skupinky politiků, kterým minulý režim vyhovoval stejně jako ten současný. Povídal jsem si s konspirátory, pánbíčkáři, zdálky opovrhoval xenofoby a občas kousek utíkal neonacistům. Přitom jsem přemýšlel, zda by nešel vyrobit nějaký umělecký objekt ze zbytků svíček a věnců položených na „Národce“.
Z natáčení filmu. Foto Vladimír Turner
Z oslav se stal kýč, který už jsem nedokázal dokumentovat klasickými postupy. Když se z našeho politického dění stal jeden velký dadaistický happening, tak i mě již opustila potřeba mít v tomto ohledu kontakt s realitou a fakty a rozhodl jsem se pro co nejvíce zkreslenou formu, jak zaznamenat tento sametový guláš. Rozhodl jsem se, že si ten guláš umíchám sám, a vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat. Mojí kameře tak toto výročí posloužilo jako kulisy pro filmový experiment, zatímco politici si z akce dělají spektakulární pozadí pro sociální experiment, ve kterém žijeme. Zážitek z natáčení byl hodně intenzivní, protože se v době mého natáčení začali na pódiích potkávat fašizující politici po boku prezidenta Zemana, občas letělo nějaké to vajíčko a policie byla jako na trní. Do toho jsem chodil davem a mířil akuvrtačkou na své cíle, což z větší vzdálenosti muselo vypadat, jako bych měl v ruce střelnou zbraň. Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.
