Natoč sex, jestli to dokážeš (1/2)

Americký sexuolog Mitchell Tepper před pětadvaceti lety uvedl, že sex je v mainstreamových médiích vykreslován jako výsada bílých, heterosexuálních, mladých, svobodných a nepostižených lidí. Naopak vyobrazení sexuality u marginalizovaných skupin, jako jsou lidé s mentálním či fyzickým postižením, podle Teppera, který se sám kvůli poranění páteře pohybuje na vozíku, pak v tehdejších médiích nápadně chyběla.¹⁾

Dnes je situace i díky větší diverzifikaci filmové produkce jiná. Britský komediální seriál Sexuální výchova zaměřený právě na problémy s intimitou u mladých lidí pravidelně zobrazoval queer vztahy, ukazoval ale také například asexualitu, sexualitu u trans-lidí nebo rozličné zdravotní či mentální komplikace spojené s intimním životem mladých. Loňské drama Queer Luky Guadagnina se uprostřed rozpáleného Mexico City soustředilo na milostnou dynamiku mezi mladým studentem a starším Američanem. Problematiku sexuální práce u mladé imigrantky zase osobitým způsobem nasvítila oscarová Anora režiséra Seana Bakera, který se sexuální práci v marginalizovaných komunitách věnuje dlouhodobě.

Dokumentární tvorba se zdá v tomto pohledu ještě o krok napřed. Právě upozaďovaným podobám sexuality dává nezřídka hlas. V poslední dekádě tak můžeme vidět celou škálu dokumentárních filmů zaměřených na vnímání sexuality u lidí s tělesným či mentálním postižením, případně u dalších skupin, kterých si populární kultura jinak všímá spíše příležitostně.

„Základem se při natáčení stala transparentní komunikace na obou stranách.“

Příběh, ne tělo

Česká režisérka Dagmar Smržová se okrajovým tématům věnuje dlouhodobě, výraznou linii v její tvorbě pak představuje právě téma intimity, sexuality a postižení. V satirickém dokumentu Sexuální výchova v Čechách se režisérka zabývala otázkou, jak se v tuzemsku učíme sexuálně žít. V Otázkách pana Lásky zase mapovala životní peripetie mladého muže se schizofrenií. Obě linie pak Smržová pomyslně propojila v Miluj mě, jestli to dokážeš z roku 2016. Tehdy sledovala tři mladé muže s handicapem, kteří touží po fyzickém kontaktu a společnost vyhledávají primárně u sexuálních pracovnic.

Smržová ve filmu zároveň ukazuje, že sociální bariéry jsou často podobně znevýhodňující jako samotné tělesné postižení. „Jsem na invalidním vozíku, neměla bys s tím problém?“ ptá se například protagonista snímku Tomáš Pik žijící s vrozenou degenerativní nemocí. „Asi měla, řeknu to upřímně,“ odpovídá mu do telefonu sexuální pracovnice. „To nejsi první ani poslední,“ reaguje pohotově Pik. Právě tento telefonický dialog slouží jako základní kámen příběhu tří mladých mužů a jejich sexuality. Kromě Tomáše Pika režisérka ve filmu sleduje také mladíka s Downovým syndromem a muže po těžkém úrazu. Smržová s nimi o touhách i omezeních plynoucí z jejich zdravotní situace otevřeně rozmlouvá, příležitostně části jejich sexuálního života divákům dokonce ukazuje.

Zejména Tomáš Pik režisérku nechává nahlížet hned do několika intimních okamžiků svého života. Na kameru hovoří například ve chvíli, kdy se nahý koupe ve vaně. Když ho později v jedné ze scén navštěvuje sexuální pracovnice, kamera znovu zůstává v místnosti s oběma postavami, sleduje jejich rozhovory i prvotní vzájemné interakce. „U scény ve vaně jsme byli jen tři: režisérka, kameraman a já. Ostatní členové štábu čekali ve vedlejší místnosti. Při scéně se sexuální pracovnicí byl sice původně přítomen celý štáb, ale samotný intimní akt už natáčela jen kamera na stativu, bez jakékoli přímé přítomnosti ostatních,“ popsal Pik pro Dok.revui. Záběry ze samotného sexuálního aktu se, spolu s návštěvou nevěstince, nakonec do finálního střihu filmu nedostaly.

Sám Pik přiznává, že v začátcích váhal, jak moc se kameře psychicky i fyzicky odhalí. „Řešil jsem, kde jsou mé vlastní hranice a co chci – nebo nechci – ve filmu ukázat. Ale uvědomil jsem si, že k otevření tabuizovaného tématu sexuality lidí s hendikepem a sexuální asistence musím ve filmu být co nejotevřenější, nejupřímnější a nejautentištější,“ popisuje. Počáteční ostych se mu podle něj podařilo překonat i díky přátelské atmosféře ve štábu.

Základem se při natáčení stala transparentní komunikace na obou stranách. „S režisérkou jsme měli od začátku naprosto otevřenou a upřímnou komunikaci. Věděl jsem přesně, do čeho jdu, a nic mě nepřekvapilo,“ dodává Pik. Ačkoli nad finální podobou dokumentu kontrolu neměl, neobjevilo se v něm nic, k čemu nedal souhlas.

Kandidát schopen sexu

Snímek Miluj mě, jestli to dokážeš, poprvé uvedený v rámci MFDF Ji.hlava, kde rovněž získal cenu publika, ale nespadá do kategorie snímků, které na problém pouze upozorňují. Přestože Smržová svou pozornost věnuje především jednotlivým lidským příběhům a společenskému kontextu se příliš nevěnuje, nejvýraznější apel filmu poukazuje na absenci sexuální asistence v Česku. Smržová se kromě trojice mužů věnuje také postavě bývalé sexuální pracovnice Vladany, která svůj zájem o sexualitu považuje za poslání. V průběhu filmu se zaučuje na sexuální asistentku a v závěru se setkává s jedním z protagonistů. Snímek ve své jemné angažovanosti končí informací, že „dva měsíce před dokončením tohoto filmu bylo v České republice vyškoleno prvních pět sexuálních asistentek“.

O tři roky později se Smržová k tématu vrátila, tentokrát primárně z ženské perspektivy. Protagonistka dokumentu Chci tě, jestli to dokážeš Jana je po obrně připoutaná na lůžko v péči své svérázné matky. Kromě samostatnosti touží Jana i po lásce a fyzické blízkosti. „Hledám chlapa […], potřebovala bych trochu lásky, přitulení…,“ píše v inzerátu na facebooku.

Právě v tom, jak vnímají Janu ostatní postavy, se ukazuje další fenomén hojně zastoupený ve společenském vnímání lidí s postižením. Podle Teppera je na lidi s postižením pohlíženo jako na subjekty, které vyžadují ochranu, a sex je v tomto pohledu zdrojem zbytečného nebezpečí. „Na postiženou populaci se nepohlíží jako na přijatelné kandidáty reprodukce, nebo dokonce schopné sexu pro potěšení. Jsme vnímáni jako děti a potřebujeme ochranu,“ píše autor.²⁾

Po neuspokojivé zkušenosti se striptérem nachází Jana v závěru filmu nejintimnější zážitek v tantrické masáži. Kamera během ní jen krátce odhalí část hrdinčina nahého těla, soustředí se především na detailní záběr její tváře. Janin úsměv a její mírné zmatení se postupně mění v soustředěnost, uvolnění a upřímné překvapení, v závěru hrdinka maséra hladí po vlasech.

Režisérka svými dokumenty dokazuje, že sexualita u lidí s postižením nabývá mnoha rozličných podob, a potvrzuje tak tezi, kterou formoval americký profesor Tobin Siebers ve své knize A Sexual Culture for Disabled People. Siebers naznačuje, že lidé s postižením se hlásí k sexuální kultuře založené na odlišném pojetí erotického těla, nových sexuálních temporalitách a různých genderových a pohlavních identitách. „Nepředstavují postižení jako vadu, kterou je třeba překonat, aby bylo možné provozovat sex, ale jako komplexní tělesný prvek, který posiluje sexuální aktivity a potěšení,“ píše Siebers.³⁾

Film jako bezpečný prostor

Dokumenty Dagmar Smržové sledují své postavy z těsné blízkosti, snímají často nesmírně intimní fyzické prožitky. Když například protagonistku Janu navštěvuje masér, její matka v rámci zachování soukromí místnost opouští. Nicméně kamera zůstává na místě. Pro hrdiny snímků je tak nesmírně důležité vytvořit bezpečný prostor, kde se nebojí obnažit tělesně i duševně. Tento faktor hrál významnou roli také v posledním autorčině projektu, televizním filmu Tělo v mé hlavě, ve kterém muži i ženy hovořili o svých zkušenostech s body-shamingem. Na přívětivosti natáčecího prostředí přitom stojí celý snímek, což se podle Smržové stalo před natáčením zdrojem největších obav. „Snažili jsme se, aby to bylo jako doma,“ dodala.

S konceptem bezpečného prostoru pracuje také internetová minisérie Na záchodcích z produkce České televize. Ten místo domácího zázemí volí prostředí veřejných toalet. Právě familiární místo plné pastelových barev, neonových světel a známých předmětů evokuje prostor pro sdílení autentických zkušeností o lidských tělech, sexuálních zkušenostech, ale také o genderovém násilí nebo toxické maskulinitě.

Oproti minisérii Na záchodcích není primárním účelem filmů Dagmar Smržové vzdělávat ani bourat předsudky. Filmy Miluj mě, jestli to dokážeš a Chci tě, jestli to dokážeš především otevírají složitá témata, bez ambicí je edukativně pokrýt. „Snažila jsem se otevřít téma tak, aby bylo divácky přijatelné, což je možná na škodu problematice,“ přiznala sama režisérka po projekci Miluj mě, jestli to dokážeš. Podobný rozměr zdůrazňuje také Tomáš Pik. „I přes relativní úspěch se, díky kratší stopáži filmu, do finální verze nedostaly informace, které problematiku sexuální asistence dostatečně vysvětlují. A v mnoha případech dokument vyvolává více otázek, než nabízí odpovědí,“ vysvětluje Pik, který se propagaci sexuální asistence věnuje dodnes. A jedno z prvních kol osvěty v této oblasti začal právě v návaznosti na film, ve kterém se objevil. „Poctivě jsem s filmem jezdil po festivalech, a nejen po Česku, a trpělivě odpovídal na pofilmových debatách. Znovu bych do podobného projektu určitě šel,“ uzavírá Pik.

Ačkoli snímky Dagmar Smržové místy ukazují odhalená těla nebo narážejí na sexualitu, mnohem více se soustředí na obnažení duší a konkrétních lidských příběhů. Pro Smržovou se za každým člověkem skrývá primárně příběh, přičemž s jeho odhalením se občas pojí i tělesné obnažení. To je ovšem vždy až na druhém místě.

(Ne)dotýkat se těla

Tělesné i duševní odhalení pak propojuje experimentální snímek na pomezí fikce a dokumentu, oceněný Zlatým medvědem Touch Me Not debutující rumunské filmařky Adiny Pintilie. Padesátnice Laura, která nesnese lidský dotek, ve filmu prochází rozličnými variacemi lidské sexuality i tělesnosti. Rozmlouvá s transsexuální ženou, která jí vypráví, jak objevila svou sexualitu. Pozoruje muže žijícího se svalovou atrofií. Fascinuje ji mladík, který sleduje jinou dívku. Psychickou rovinu intimity zprostředkovává Pintilie pomocí skupinových terapií a rozhovorů s hrdiny filmu. Ti mluví o dotecích i strachu z nich, o objevování sexuality, vztahu s vlastním tělem i životě s postižením.

Děj Touch Me Not pomyslně vrcholí během několikaminutové pasáže v sexuálním klubu, kde kamera pod stroboskopickým světlem pozoruje nahá těla během sexuálního aktu. Právě značně explicitní scény, pramenící především z voyeurské povahy hlavní postavy, se po úspěchu na Berlinale staly častým terčem kritiky. Peter Bradshaw, filmový kritik Guardianu ve své recenzi Touch Me Not píše o „eurohardcore klišé o BDSM, alternativních sexualitách, fetišismu a exhibicionismu“. Navzdory silně explicitnímu vyobrazení sexuálních praktik a opakovaným rozhovorům o sexualitě je ale Touch Me Not především snímek o lidských tělech a pocitech, které se pojí s jejich obýváním. Pro Pintilie je zkoumání lidských těl přirozeným procesem poznávání člověka, který zdaleka nesouvisí pouze s prožíváním sexuality. „Tělo druhého člověka je jako jiná planeta, odlišné území a krajina plná divů a tajemství,“ říká k filmu režisérka. Sexualita se v Touch Me Not nestává zdrojem voyeuristického potěšení, ale nástrojem sebepoznání, dialogu a porozumění.

Oproti naturalistickým dokumentům Dagmar Smržové je Touch Me Not vysoce stylizovaným a abstraktním snímkem. Odehrává se většinou ve světlých liminálních interiérech, sterilních ložnicích, nemocničních pokojích a prázdných místnostech. Sama Pintilie je ve filmu přítomná, promlouvá zpoza kamery nebo z monitoru a klade otázky svým postavám. Odtažitost prostředí nahrazuje film téměř vtíravou kamerou, která klouže po kůži postav a zblízka zkoumá detaily jejich těl. „Neplánovala jsem to, ale v jádru jde o nesmírně queer film. Snímek nabízí zážitek, který otevírá mysl v otázce odlišnosti – jiných typů těl, krásy a prožitků intimity,“ vysvětlila svůj přístup Pintilie.

Příště si přečtete: Jak natáčela německá režisérka Maja Classen odvážné sexuální scény ve snímku Truth Or Dare? Existuje v dokumentu pozice koordinátorky intimity, jež je v hraném filmu stále častější? A co s tím má společného etické porno?