Hledat své místo v nejistém světě. Dospívání v dokumentu

„Sere mě, že je všechno jedno. Mám pocit, že všechno, co udělám, je jedno,“ říká v pozdních nočních hodinách chlapec před jedním z pražských klubů v debutovém snímku Minimum lásky Maji Penčič. Odpovídá tak na režisérčinu otázku, co ho momentálně nejvíce štve. Je jedním z mnoha respondentů a respondentek, které filmařka oslovila v rámci snahy vytvořit vrstevnatý portrét současné mladé generace.

Formálně úsporný dokumentární snímek Minimum lásky, v premiéře uvedený v rámci MFDF Ji.hlava, definují anketní sondy zasazené do prostředí velkoměsta Penčič mladé muže a ženy zachycuje před kluby, v ulicích noční Prahy nebo ve stanicích metra. Jejich výpovědi od počátku nenásilně, ale rozhodně staví do protikladu vůči generacím předchozím. V úvodní scéně se režisérka na stanici Kačerov táže náhodných kolemjdoucích, jak se dnes mají. Jednoduchou otázkou je vytrhuje z večerní apatie a (místy poněkud nevybíravým způsobem) nutí zamyslet se nad vlastním životem. Oslovení lidé na její dotazy odpovídat spíše nechtějí, případně jsou jednoduchým dotazem zcela zaskončeni.

Mladá generace, ve filmu často zachycená v alkoholovém (či jiném) opojení, o sobě a svých názorech naopak s filmařkou hovořit chce. Někteří vtipkují o rasismu a za největší společenskou hrozbu považují revizory, jiní se před ní naprosto otevírají a pouštějí se s ní do diskuzí o stavu současného světa i hluboce intimních tématech.

Opakovaně a s naléhavostí se vrací otázky klimatu: „Jsme v prdeli,“ odpovídá jeden z oslovených na režisérčin dotaz na environmentální krizi a apeluje, aby lidé přestali pít z plastu. „Záleží na nás, jak zvládneme zkrotit tuto hodně blízkou zkázu,“ dodává další.

Místy naivní, ale především autentické promluvy o současné klimatické krizi potvrzují skutečnost, která od expertů zaznívá dlouhodobě, a tedy že mladá generace žije s permanentním vědomím blížící se katastrofy. „Jde o první generaci, která je velmi pesimistická ohledně toho, že svět nejde dopředu, ale řítí se do záhuby,“ potvrzuje marketingový specialista Dan Urban v televizním cyklu Naše generace.

„Z témat, která Penčič ve svém filmu otevírá, je ovšem nakonec nejpatrnější tlak, jenž mladou generaci od útlého věku provází.“ 

Obava z nejisté budoucnosti se u mladých projevuje různými způsoby i na poli dokumentární tvorby. Někdy funguje jako apel k aktivismu, jindy vzbuzuje rezignaci až apatii. Ve filmech multimediálního umělce Vladimíra Turnera (Až budu velká, chci být naživu, Za uhelnou oponou) se klimatická krize stává spouštěčem hlasité protestní kultury. V krátkometrážním snímku Nebe je místo na zemi studentky katedry dokumentární tvorby Valerie Vítů se zas současná krize stává impulzem k proměně životního stylu a kreativní adaptaci na nadcházející apokalypsu.

Maja Penčič v Minimu lásky pokládá mladým také osobnější otázky, zaměřené na roli vztahů a sexuality v jejich životě. Oni pak, nezřídka pod vlivem alkoholu otevřeně hovoří o vztazích, hledání lásky i romantických obavách. Na jejich vyjádření přitom režisérka nepohlíží svrchu, naopak se na stranu mladých otevřeně přidává. V několika dlouhých záběrech sleduje také samu sebe v posteli, zatímco si přes telefon píše s někým, do koho je dle svých slov zamilovaná. Ve filmu zprostředkovává svůj stres z čekání na odpověď i radostná očekávání.

Z témat, která Penčič ve svém filmu otevírá, je ovšem nakonec nejpatrnější tlak, jenž mladou generaci od útlého věku provází. „Po staletí se svět, do něhož se člověk narodil, během jeho života měnil jen velmi málo,“ píše Michael Hansen v publikaci Social systems shaping generation Z (2018) a zdůrazňuje, že s rapidním technologickým pokrokem se fungování naší společnost momentálně dramaticky mění přímo v rámci jedné generace. Nejen z Minima lásky nicméně vychází, že mladí lidé na všudypřítomný tlak nereagují jen protestem, ale také čím dál větší otupělostí. Jednoduše nemají pocit, že na jejich názoru ještě někomu záleží.

„Děti vyrůstají s tím, že jim je řečeno, že mohou dosáhnout čehokoli, co si zamanou. Následuj své sny, a svět ti bude ležet u nohou. Tento přístup ale zároveň vytváří očekávání, že musí uspět ve všem. Nestačí být dobrým hráčem na fotbalovém hřišti, člověk musí být také dobrý v matematice. Být dobrým přítelem. Být dobrým synem. Být hezký a zdravý,“ popisuje nároky kladené na dnešní mladou generaci dětská psychiatrička Elin Drivenes, jedna z protagonistek dokumentu Dospívání přerušeno v režii Åse Svenheim Drivenese.

Norská filmařka v něm sleduje specialisty z univerzitní nemocnice v Tromsø, kteří léčí dospívající s nevysvětlitelnou chronickou únavou. Místo tradiční medikace nabízí svým pacientkám komplexnější přístup založený na porozumění, důvěře a snaze najít v neustále proměnlivém světě alespoň několik základních bodů rovnováhy. „V dnešní společnosti je těžké být zdravý,“ podotýká ve filmu psychiatrička.

Téma duševní pohody se ve spojitosti s mladistvými skloňuje často nejen na filmovém plátně, ale také v televizní tvorbě. Dokumentární filmy České televize, jako Přežít svou hlavu (režie Petr Hátle) či Místo pro duši (režie Ivana Pauerová Miloševič), prostřednictvím několika osudů zdůrazňují zejména potřebu kvalitní psychiatrické péče i podpory mladých ze strany rodičů a blízkých.

„Mladí lidé dnes příběhy konzumují jednoduše jinak než pouze otevíráním tištěných knih.“ 

Jedinečný přínos filmových projektů, jako je Minimum lásky, do debaty o generaci Z nespočívá pouze v intimním pohledu do světa mladých, ale především ve skutečnosti, že sama režisérka spadá do generace, již ve svém díle zachycuje. Sledovanou generaci se nesnaží analyzovat z expertní pozice ani na ni nenahlíží z vnější perspektivy, jako to činí například cyklus Naše generace Jany Počtové z dílny České televize.

Pořad v několika dílech popisuje čtyři rozdílné generace, jejich charakteristické znaky a vliv politické a ekonomické situace na formování rozličných generačních profilů. Navzdory snaze o mnohovrstevnatou analýzu a porozumění mladým se přesto uchyluje k zjednodušujícím stereotypům. „Generace Z nechce číst knihy, informace potřebují přijímat rychle,“ zazní v dokumentu. Omezená stopáž již ale neumožňuje dopodrobna vysvětlit, že mladí lidé dnes příběhy konzumují jednoduše jinak než pouze otevíráním tištěných knih. Podobné věty vypovídají spíše o nedostatečné vůli porozumět fungování současné mládeže než o skutečných čtenářských návycích. Jak píše novinářka Nilanjana Roy: „Místo aby zvonili umíráček čtení, mohli by se pedagogové, rodiče a kritici pokusit potkat generaci Z na jejím vlastním hřišti.“

Ukázat, že mladá generace je zvídavá a inteligentní osobitým způsobem, se podařilo o několik dekád starší francouzské dokumentaristce Claire Simon ve filmu Psát život: Annie Ernaux očima středoškoláků, a to aniž by se napříč stopáží dopustila byť jediného hodnotícího soudu. Ve svém čistě observačním dokumentu sleduje žáky francouzských středních škol, debatující o díle laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux. Režisérčin snímek není pouze zdůrazněním hodnoty umění v dnešní společnosti, ale také oslavou přirozené zvídavosti mladistvých. Studenti a studentky o předčítané literatuře ve školních lavicích živě diskutují, jejich debaty nicméně pokračují i po odchodu z učeben. Prózu analyzují nejen ve vztahu k autorčině životu, ale srovnávají ji i s vlastními prožitky.

Všudypřítomný tlak, který zmiňují protagonisté i protagonistky Minima lásky, ve svém loňském debutu Ta druhá reflektovala také Marie-Magdaléna Kochová. V citlivém snímku sleduje osmnáctiletou Johanu, která se po složení maturity plánuje odstěhovat z maloměsta a jít studovat na vysokou školu. Kromě přijímacích zkoušek, učení a dalších běžných otázek dospívání ale Johana jako takzvané „skleněné dítě“ řeší ještě péči o mladší sestru s postižením. Ačkoli hrdinka svou sestru upřímně miluje, vnímá, že ve vlastní rodině byla jen málokdy na prvním místě a že své štěstí jako prioritu nebere ani ona sama. Postupně si všímá i nesmírné zátěže, která se s péčí o sestru pojí. „Myslím si, že naši ode mě očekávají, že je nějakým způsobem zastoupím. Že tady pro ni budu,“ uvažuje nahlas Johana.

Kochová tak nezáměrně rozpouští další stereotyp, totiž že mladým lidem jako sobecké generaci záleží pouze na sobě. Protagonistka jejího dokumentu na sebe totiž během svého dospívání nemyslela prakticky nikdy. A značný posun pro ni představuje už skutečnost, že poprvé dokáže definovat, co skutečně chce nikoli pro své okolí, ale sama pro sebe. „Chtěla bych prostě jen vypadnout,“ říká během jednoho z nejformativnějších období svého života.

„Působením společenských institucí s přísnými hierarchiemi a pravidly, mezi které patří škola či první zaměstnání, se život plný radosti a barev mění v nekonečné stoupání do neznáma.“ 

Dnešní mladí lidé se rodí do světa, který se mění rychlostí natolik závratnou, že mu prakticky nikdo nerozumí v úplnosti. Hledání vlastního místa v systému, jehož pravidla zůstávají mladým do značné míry nejasná, se tak proměňuje ve zdlouhavý a často bezvýsledný proces. Strategie, jimiž se s touto nejistotou v dokumentární tvorbě vyrovnávají, pak často zahrnují prostředky, které se navenek jeví jako neadekvátní či zdánlivě iracionální.

Jeden takový prostředek představuje interaktivní VR instalace Kouzelná osobnost (režie Tongze Guo). Imerzivní dílo začíná pestrobarevnými výjevy z dětství, definovaného jako období každodenních kouzel. Během dospívání hrdina o své magické schopnosti postupně přichází. Působením společenských institucí s přísnými hierarchiemi a pravidly, mezi které patří škola či první zaměstnání, se život plný radosti a barev mění v nekonečné stoupání do neznáma, kde každé patro představuje stále náročnější boj se systémem, jehož se hrdina necítí být součástí. S překážkami nového světa tak bojuje jediným způsobem, který zná: pomocí rozlétavých papírových vlaštovek, které od dětství skládá.

Krátkometrážní film Holešovice (režie Hugo Wiesner) zase v roztěkané struktuře upozorňuje na všeobecný problém dnešních měst: fenomén gentrifikace. Protagonisté filmu řeší proměnu městské části Prahy 7 osobitě: po vzoru dobrodružného animovaného snímku Vzhůru do oblak se pomocí nafukovacích balonků pokoušejí nechat odletět neobydlený dům.

Sledovaná dokumentární díla ukazují, že reprezentace mladé generace nepochází nutně pouze z vnějšího pozorování, ale nezřídka přímo z perspektivy samotných mladých lidí. Ti ve filmech už nevystupují pouze jako pasivní objekty výzkumu, nýbrž jako aktéři schopní artikulovat vlastní zkušenost, pochybnosti i touhy. Vzniká tak podstatně komplexnější a vrstevnatější pohled na generaci vyrůstající v proměnlivém světě plném výzev – ať jde o politické či společenské změny, environmentální krizi či nejasnou představu budoucnosti. A jak dokumentární filmy ukazují, jde sice o generaci nejistou a místy naivní, ale s jasným hlasem. Generaci, která se učí najít sama sebe v prostředí, které jí už žádnou stabilitu ani bezpečí nezajišťuje.