Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Na povrchu převratLáska pod kapotou

Rozhovor, Speciál MFDF Ji.hlava

Na povrchu převrat

30. 10. 2021 / AUTOR: Kateřina Kudláčová

Ve svém nejnovějším snímku Láska pod kapotou režisér Miro Remo sleduje stárnoucího automechanika Jaroslava, muže čelícího, ostatně jako většina z nás, dalším a dalším životním prohrám či nepřízním osudu: „Ráno vstaneš, myslíš si, bůhví jak budeš mít pěkný den, a hned ti ho někdo zkazí. Hned ráno už bojuješ s tím životem. Nebo vy to tak nemáte?“ ptá se Jaroslav v úvodní sekvenci, se stopou pobavení v hlase. Snímek, který měl letos premiéru na karlovarském festivalu, uvádí MFDF Ji.hlava 30. října od 20 hodin v sekci Dokument ČT. 

Jak dobře musíte znát hlavní postavu svého filmu, abyste mohl začít natáčet?

Nevidím problém v tom, když začnu hned. Jako v případě Lásky pod kapotou, tedy hned po prvním setkání. Času se poznat bude během natáčení ještě habaděj. Je zajímavé sledovat, jak se mění můj přístup k protagonistům filmu a jaký vliv to má na samotný film, jeho postupnou stavbu. Považuji za důležité se zorientovat, bez toho nejsem ochotný se za vytvořený obraz postavit. A vlastně stejně důležité je neztratit chuť pracovat. A té je většinou právě nejvíc na začátku, protože neprobádaná území nás prostě lákají.

Máte nějaké metody na to, jak si zachovat tu prvotní vlnu zájmu?

Neměl jsem v Lásce pod kapotou dopředu vymyšlený žádný program, spoléhal jsem na dobrý výběr, na sílu hlavní postavy, jejíž životní drama utáhne celovečerní stopáž. Baví mě, když mě život protagonistů překvapuje, věřím, že jsme tento pocit přenesli i na plátno. Myslím, že Jaroslav podobně jako my chtěl, aby vznikl silný a kvalitní film. A to nás, celý štáb, drželo v touze udělat maximum, co bylo v našich silách.

V jaké fázi natáčení jste se dozvěděl, jakou hudbu Jaroslav poslouchá? A jak to ovlivnilo směřování celého natáčení?

Hned mi bylo jasné, že Jaroslav je ostrý chlap. A zaujalo mě to. Ale když jsme se seznámili, Jaroslav Ortel ještě neposlouchal. Objevil ho v autě faráře, které tehdy servisoval. Dlouho jsem zvažoval, jakým způsobem tento fakt ve filmu použít, i jestli vůbec. Na jedné straně jsem nechtěl ublížit životem zkoušenému, mimořádně otevřenému muži, na druhou stranu ale i on sám chtěl, abych to tam dal. Sice to pro mě tehdy bylo překvapující zjištění, zapadalo však do konceptu jeho prohlubujícího se životního pesimismu. Podobně jako politické strany existují i kapely, které tohoto fenoménu využívají, a z hlediska jejich cílů se jim to vyplácí. Při uvažování nad stavbou filmu jsme se nakonec rozhodli pro překvapení, pro umístění tohoto faktu na konec filmu – aby divák získal možnost vidět Jaroslava nejprve jako člověka, bez toho, aby jej dopředu odsoudil za jeho světonázor.

Čím je daná Jaroslavova otevřenost?

Byli jsme ochotní naslouchat jeho problémům a on se nám odměňoval svou otevřeností. Něco podobného jsem zažil ve věznici při natáčení Comebacku. Lidé, kterým už nikdo nevěří a jejichž názory nikdo nebere vážně, jsou často ochotni vést velmi otevřený dialog. Nemají strach z otevřenosti, mnohem spíš z toho, že nikoho nebude zajímat, co říkají.

Tušíte, proč Jaroslav chtěl, abyste tu poslední scénu z filmu nevynechal?

Šlo mu o to, aby lidé věděli, kde se momentálně nachází, na jaké straně stojí a co považuje za důležité. Imponuje mu, že existuje kapela, která reprezentuje jeho současné pocity.

Jak důležitý je tento fakt pro vás? A jak pro Jaroslava v jeho sebeurčení, v pocitu identity?

Osobně nepovažuji pocit identity za směrodatný. Cítím se jako světový občan, občan planety Země. Jaroslav se cítí jako Čech, lépe řečeno jako Moravan. Tento rozdíl bude pravděpodobně způsobený rozdílností našich životů. Cestoval jsem, vyrůstal jsem v tolerantní, láskyplné rodině (rodiče pracovali v kultuře). Mohl jsem se rozhodovat sám. Jaroslav to měl, myslím, opačně. Odmalička dostával facku za fackou. Že by tedy doopravdy platilo, že co dostáváš, to potom také dáváš?

Zaujalo mě, jak v rozhovorech říkáte, že jste předem věděli, co od filmu chcete, a s těmito představami jste hledali protagonistu. Nezbavuje toto nastavení dokumentaristu možnosti soustředit se na portrétovaného?

Hledal jsem drama – život o závod – a našel jsem ho. Překvapilo mě, jak to bylo jednoduché. Postup zkusím pravděpodobně zopakovat i ve svých dalších projektech a uvidíme, zda znovu zafunguje. Třeba zjistím, že jsem prostě měl jen štěstí. Na postavy jsem se soustředil už s představou ústředního dopředu vybraného tématu. Vždy je problém vyextrahovat ze života do filmu to podstatné. A když látku vykostíte hned na začátku výroby, dojdete dál, neztrácíte čas přemýšlením o tom, co by ve filmu asi tak mělo být. Myslím si tedy, že je to přesně naopak, než jak stojí ve vaší otázce – celý proces takto vnímám jako efektivnější, v tomto konkrétním případě dokonce intimnější.

Jde vám vůbec o portrét?

Ano i ne. Vybírám si to nejlepší z plejády forem i žánrů, snažím se o pestrou směs vyvolaných pocitů. V dokumentárním filmu je to o něco těžší, ale ne nemožné. Mám rád překvapení, i ta formální, rád stříhám. Důvěřuji intuici a často při tom narážím na soubory nesouvisejících obrazů, které ale nakonec do sebe zapadnou až nad rámec mých původních představ.

Zajímá vás moment hranice mezi hlavní postavou a vámi? Tedy zda vypovídáte více o sobě, či o postavě?

Svět vnímám svou vlastní optikou, je to moje vědomí. Tyto hranice mě zajímají, nacházím je v iritujícím průniku dvou světů: toho před kamerou a toho, který osobně žiji. Jde o neustálou myšlenkovou konfrontaci, při které je jen na mě, kam se dostanu a na co přijdu. To potom sděluji. Vybírám si témata, která úzce souvisejí s mým životem, se silnými emocemi v něm. Jsou to totiž právě emoce, které nás, lidi, ovládají. Dokumentární film vnímám vlastně jako sociální experiment.

Jak to myslíte?

Život se od filmu oddělit nedá. Filmař je podobně deformovaný jako třeba učitel. Práci si nosíme domů, do svého života. Film je potom tedy výsledkem celkového stavu mého myšlení v dané chvíli.

Jak vám vyhovuje, když je Láska pod kapotou interpretována v zobecňují rovině?

Nevyhovuje, ale beru to jako fakt, že film lze vnímat i takto. Ve střižně se Šimonem Hájkem jsme to řešili. Říkám si, že v pohádkách se skrývají jak motivy pro děti, tak ty, které si tam mají najít dospělí. Interpretace prozrazují mnohé o svých autorech, je zajímavé sledovat pohnutky vedoucí ke zjednodušením. Nedělám si iluze. Velký rozdíl, čest výjimkám, vnímám na česko-slovenském poli. Všiml jsem si už dříve, že na Slovensku se zobecňuje víc.

Říct, že je Jaroslav extremista, je příliš jednoduché. Složitější už ale je zamyslet se nad tím, proč se dnes tímto způsobem vyhraňuje vůči okolnímu světu. Není to pro něj totiž vůbec snadná pozice, ztrácí kvůli tomu práci i jako automechanik. Přesto neustupuje. Co ho k tomu radikálnímu přesvědčení dovedlo a co tím chováním sleduje, to už zajímá jen málokoho. Žijeme v rychlé době, kdy není času nazbyt, natož ještě se zamyslet.

Pociťuje tuto přílišnou rychlost podle vás i Jaroslav? Nemůže být vlastně jeho extremismus touhou po starých pořádcích, které by mu vrátily zpět, co mu chybí? Tedy klid? Nemůže být jeho extremismus paradoxně touhou zastavit ten závod?

Nostalgie za světem, ve kterém něco znamenal, ve kterém měl prestiž a dobré postavení, určitě hraje svou roli. I Jaroslav závodí s časem, cítí křivdu z vývoje, kterým se region, v němž žije, ubírá. Vzpomíná na období, kdy manuální práce něco znamenala, kdy bylo možné holýma rukama změnit svět. Jaroslav býval vysoce výkonným horníkem, fyzicky i společensky silným hráčem. Navzdory tomu, že pocházel z rodiny, kterou kolektivizace deklasovala. Rubal první třídu, a když se na povrchu odehrával převrat, dal i Jaroslav novému režimu šanci. Dnes je, podobně jako mnozí další, zklamaný předchozím i současným režimem. Nejprve podnikal, byl zvyklý překonávat překážky silou. Jenže narazil na nespravedlnost divokých devadesátek. Je to dnes lepší? „Jak pro koho,“ odpovídá on. A dá se vyhrát závod s časem, nebo s vlastní rodinou? Já si myslím, že ne. Ale je pro mě fascinující sledovat někoho, kdo se v souboji o vlastní čest nevzdává. Láska pod kapotou je filmem, který ukazuje, jak to potom vypadá.

Chápu-li to správně, Jaroslav se tedy dozvěděl, jaké téma vás k němu přivedlo a co jste chtěl skrze jeho osobní příběh vyprávět. Pomohlo mu natáčení, nebo spíše výsledný film, podívat se na sebe samého trochu s odstupem?

Ano, hledali jsme „život o závod“. Nevěděl jsem, o čem filmu bude, kde tkví hlavní životní konflikt, nechával jsem tomu celému volný průběh. Zkoumal jsem terén podle vzorce „život o závod“ a doufal, že se silný příběh dostaví. Film je reflexí Jaroslava skutečného života, myslím, že ho z tohoto hlediska nijak výrazně nepřekvapil. Je to kopie jeho života oholená na kmen – větvě jsme museli ořezat, jak už to ve filmu chodí. Pozitivně ho ale překvapilo, kam se film dostal. Zda mu pomohl se na sebe samého podívat s odstupem, to nevím. Považuji Jaroslava za člověka schopného reflektovat a navzdory tomu neuhýbá, ale jde si tvrdě za svým.

A co to podle vás je? To, za čím si tvrdě jde? O co mu jde?

O další převrat, rodinný i společenský.

Pomohl film vám vnímat život méně jako závod?

Pravděpodobně ano. Ale nevím, zda to souvisí spíš s rostoucím věkem, nebo s filmem. Asi s jedním i druhým. Těžko říct.