Komu patří dnešek? Homeless Blues
Film Homeless Blues přibližuje sociální experiment na Praze 9: lidem bez domova bylo nabídnuto bydlení ve stavebních buňkách a práce pro městskou část. Nad hlubšími tématy časosběrného kolektivního portrétu, který premiérově uvede festival Jeden svět, se zamýšlí jeho režisérka Libuše Rudinská.
Kdybych měla vyjádřit, co vystihuje povahu mého současného myšlení, vyslovila bych asi toto:
„Každému, kdo má, bude přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“
Evangelium podle Matouše 25,29
Biblické moudro vnímám dvoustranně. Idealističtější pohled říká, že kdo neumí využít svých schopností, bude ochuzen. My sami jsme tvůrci svého osudu. Druhý, daleko krutější náhled navíc odhaluje, že kdo je chudý, bude ještě chudší. Reflektuji v tom svoji zkušenost s lidmi, kteří mají tendenci se vztahovat k alfa samcům, již mají hodně všeho, pohlížejí na ně jako na vyvolené a různě potí krev, aby si získali jejich přízeň. Mocní tak získávají víc a víc docela zadarmo, a čím jsou mocnější, tím víc jim svět i lidé leží u nohou. Naší zásluhou. To my je děláme velkými tím, že se před nimi zmenšujeme.
Těm, kterým se nedaří, nikdo moc nevěnuje pozornost, nebo jsou využívání a přicházejí nejen o majetek, ale třeba taky o ideály a další hodnoty. Není to kritika moci ani úspěchu, ale samotné lidské podstaty, která tuto hlubokou trhlinu mezi lidmi vytváří. Jak stručně řekl Andrej Babiš svému synovi: „Silnější pes mrdá.“
Tím, že o moci a bezmoci přemýšlím, mi téma bezdomovců přirozeně přišlo do cesty. Potkávala jsem předtím samé mocné muže, a teď přišla druhá strana – lidé bezmocní.
Dokument vznikal původně jako zakázka pro Městskou část Praha 9, která stejnojmenný projekt Homeless Blues vymyslela a realizuje ho. Měla to být televizní padesátka, ale ve střižně jsme na sebe se střihačem koukali, jak je to silné, a stejně tak se zatajeným dechem koukali dramaturgyně s kreativním producentem. Takže jsem si řekla, to musí být sedmdesátka.
„Jsme to my, komu patří dnešek. A nerovný zápas života se smrtí jsem se rozhodla ve filmu vyjádřit.“
Když jsem film začala připravovat, podprahově na mě dýchala smrt. Možná i moje vlastní, ale hlavně ta jejich. Vnímala jsem smrt, která bezdomovcům kouká přes rameno a říká si, že jsou nějak na cestě, a někteří snad už i jednou nohou na druhém břehu, ale snaží se zuby nehty držet života, i když „něco“ uvnitř nich už to možná vzdalo.
Do toho vidím své rodiče, kteří se také pomalinku chystají, vyklízejí byt, prodávají nemovitosti… Šla jsem se jednou projít na hřbitov, a tam jsem si uvědomila, že největší životní štěstí, které máme, je to, že jsme se vůbec narodili a že jsme naživu. Že jsme to my, komu patří dnešek. A nerovný zápas života se smrtí jsem se rozhodla ve filmu vyjádřit.
Ale nepředstavujte si hned temného Bergmana nebo depresivně-poetického Tarkovského. I když jejich poezii a podobenství miluji, ale to bude na jiný film. Tady jsem šla po podstatě. Láska a práce, to jsou dvě veličiny, které jsem v příbězích neustále hledala. A protože se téměř vše odehrává v sadech na Klíčově, příroda a její tvorstvo mi posloužily jako prezentace lásky, dobra a jako symboly přitakání životu.
Krása kolem nás je něco, co nám, dokud jsme tady, nemůže nikdo vzít. Skrze to se dá porozumět i pojetí života, jak o něm v knize A přesto říci životu ano píše Viktor Frankl.
