Kamerou otvíráme nejedny dveře

Poznámky z masterclass dělníka dokumentárního filmu Želimira Žilnika

Želimir Žilnik na 18. MFDF Ji.hlava

Jedním z mnoha významných hostů MFDF 2014 je srbský filmař, aktivista a pedagog Želimir Žilnik, který se ujal role porotce soutěžní sekce Opus Bonum. Na své masterclass představil pomocí ukázek ze svých filmů několik přístupů k dokumentární tvorbě a upozornil na rizika, která jsou s nimi spojená. Hned v úvodu vyzdvihl důležitost chyb, nedorozumění a špatných úsudků v procesu vzniku díla.

Během výzkumu, přípravy natáčení a samotné realizace díla nemůžeme mít pod kontrolou všechny prvky, z nichž se náš výsledný produkt skládá. Z chyb je potřeba se učit, jelikož jsou alfou a omegou celého procesu učení. Brzdí nás, ale zároveň mohou být ukazatelem. Díky nim si můžeme všimnout odbočky na cestě, po které kráčíme.

Žilnik také promluvil o atmosféře tzv. jugoslávské černé vlny, která se vyznačovala hledáním alternativní filmové řeči a silnou angažovaností ve společenských otázkách.

My autoři černých filmů jsme se prý na společnost dívali nepříznivou optikou přes černé brýle. Obvinění však bylo postaveno na naprosto falešných premisách. Udělali z nás nepřátele lidu a náš hlas nebyl vyslyšen. Tehdy jsem se rozhodl, že vytvořím filmovou koláž, a nazval jsem ji černý film. Chtěl jsem se tak vysmát ideologickým tlakům a našel jsem se v tom.

Systém ale není to jediné, co se může autorovi postavit do cesty. O tehdejší atmosféře Žilnik pohovořil sice okrajově, ale s důrazem na situace, kdy ho okolnosti podnítily udělat z nevýhody výhodu. Svoji tvůrčí energii postupně vyvažoval energií lidí, o kterých natáčel, a v příbězích sociálních konfliktů začal pomalu propojovat dokumentární postupy s prvky hraného filmu.

Sledoval jsem lidi, jak si jdou koupit chleba, rodiče, kteří vedou děti do školy, protože se bojí, že jejich ratolestem někdo cestou ukradne boty. Začal jsem s nimi na ulici vést dialog. Většina z nich byla zmatená a já nevěděl, co mám s natočeným materiálem dělat. Pak jsem si ale řekl: zapomeň na dokumentární film jako na médium. Najal jsem herce, který uměl doslovně citovat načeho zesnulého prezidenta Tita a přesvědčivě vystupovat jako on, a nabídl jsem zmatenému lidu, aby dialog vedl s nimi. Nešlo mi o to idealizovat situaci, chtěl jsem zastávat pozici filmaře, který pracuje s protagonisty, využívá je, ale také ukazuje, že existují a přirozeně se vyjadřují.

Natáčení dokumentů je pro Žilnika příjemná práce, prostřednictvím které sice nezmění systém, neodstraní škodnou, ale otevře mysl lidí. V závěru přednášky režisér dokumentaristy vyzval:

Nebuďte dogmatičtí! Nedržte se toho, co si naplánujete, cíl se často musí přizpůsobit okolnostem. Hlavně je důležité nemít nerealistická očekávání a naslouchat svým protagonistům. Nemusíte jít jen po jedné linii dokumentárního filmu. Já ve své tvorbě nesleduji jen jeden příběh nebo jen jednu sociální skupinu, ale propojuji a proplétám protichůdné názory na různých stranách.

 


Želimir Žilnik

Srbský režisér a pedagog patří ke generaci tzv. jugoslávské černé vlny. Do povědomí filmové veřejnosti se dostal na konci 60. let pro své vizuálně expresivní a kritické filmy. V jeho společensky angažovaných snímcích se odráží tradice cinema verité i vliv newyorské avantgardy. Výrazně politicky angažovaná tvorba se často pohybuje na hranici hraného a dokumentárního filmu.

Dosud natočil desítky hraných filmů, dokumentů i dokudramat.




f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.