Kamerou otvíráme nejedny dveře

Poznámky z masterclass dělníka dokumentárního filmu Želimira Žilnika

Želimir Žilnik na 18. MFDF Ji.hlava

Jedním z mnoha významných hostů MFDF 2014 je srbský filmař, aktivista a pedagog Želimir Žilnik, který se ujal role porotce soutěžní sekce Opus Bonum. Na své masterclass představil pomocí ukázek ze svých filmů několik přístupů k dokumentární tvorbě a upozornil na rizika, která jsou s nimi spojená. Hned v úvodu vyzdvihl důležitost chyb, nedorozumění a špatných úsudků v procesu vzniku díla.

Během výzkumu, přípravy natáčení a samotné realizace díla nemůžeme mít pod kontrolou všechny prvky, z nichž se náš výsledný produkt skládá. Z chyb je potřeba se učit, jelikož jsou alfou a omegou celého procesu učení. Brzdí nás, ale zároveň mohou být ukazatelem. Díky nim si můžeme všimnout odbočky na cestě, po které kráčíme.

Žilnik také promluvil o atmosféře tzv. jugoslávské černé vlny, která se vyznačovala hledáním alternativní filmové řeči a silnou angažovaností ve společenských otázkách.

My autoři černých filmů jsme se prý na společnost dívali nepříznivou optikou přes černé brýle. Obvinění však bylo postaveno na naprosto falešných premisách. Udělali z nás nepřátele lidu a náš hlas nebyl vyslyšen. Tehdy jsem se rozhodl, že vytvořím filmovou koláž, a nazval jsem ji černý film. Chtěl jsem se tak vysmát ideologickým tlakům a našel jsem se v tom.

Systém ale není to jediné, co se může autorovi postavit do cesty. O tehdejší atmosféře Žilnik pohovořil sice okrajově, ale s důrazem na situace, kdy ho okolnosti podnítily udělat z nevýhody výhodu. Svoji tvůrčí energii postupně vyvažoval energií lidí, o kterých natáčel, a v příbězích sociálních konfliktů začal pomalu propojovat dokumentární postupy s prvky hraného filmu.

Sledoval jsem lidi, jak si jdou koupit chleba, rodiče, kteří vedou děti do školy, protože se bojí, že jejich ratolestem někdo cestou ukradne boty. Začal jsem s nimi na ulici vést dialog. Většina z nich byla zmatená a já nevěděl, co mám s natočeným materiálem dělat. Pak jsem si ale řekl: zapomeň na dokumentární film jako na médium. Najal jsem herce, který uměl doslovně citovat načeho zesnulého prezidenta Tita a přesvědčivě vystupovat jako on, a nabídl jsem zmatenému lidu, aby dialog vedl s nimi. Nešlo mi o to idealizovat situaci, chtěl jsem zastávat pozici filmaře, který pracuje s protagonisty, využívá je, ale také ukazuje, že existují a přirozeně se vyjadřují.

Natáčení dokumentů je pro Žilnika příjemná práce, prostřednictvím které sice nezmění systém, neodstraní škodnou, ale otevře mysl lidí. V závěru přednášky režisér dokumentaristy vyzval:

Nebuďte dogmatičtí! Nedržte se toho, co si naplánujete, cíl se často musí přizpůsobit okolnostem. Hlavně je důležité nemít nerealistická očekávání a naslouchat svým protagonistům. Nemusíte jít jen po jedné linii dokumentárního filmu. Já ve své tvorbě nesleduji jen jeden příběh nebo jen jednu sociální skupinu, ale propojuji a proplétám protichůdné názory na různých stranách.

 


Želimir Žilnik

Srbský režisér a pedagog patří ke generaci tzv. jugoslávské černé vlny. Do povědomí filmové veřejnosti se dostal na konci 60. let pro své vizuálně expresivní a kritické filmy. V jeho společensky angažovaných snímcích se odráží tradice cinema verité i vliv newyorské avantgardy. Výrazně politicky angažovaná tvorba se často pohybuje na hranici hraného a dokumentárního filmu.

Dosud natočil desítky hraných filmů, dokumentů i dokudramat.




f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue