Kamerou otvíráme nejedny dveře

Jedním z mnoha významných hostů MFDF 2014 je srbský filmař, aktivista a pedagog Želimir Žilnik, který se ujal role porotce soutěžní sekce Opus Bonum. Na své masterclass představil pomocí ukázek ze svých filmů několik přístupů k dokumentární tvorbě a upozornil na rizika, která jsou s nimi spojená. Hned v úvodu vyzdvihl důležitost chyb, nedorozumění a špatných úsudků v procesu vzniku díla.

Během výzkumu, přípravy natáčení a samotné realizace díla nemůžeme mít pod kontrolou všechny prvky, z nichž se náš výsledný produkt skládá. Z chyb je potřeba se učit, jelikož jsou alfou a omegou celého procesu učení. Brzdí nás, ale zároveň mohou být ukazatelem. Díky nim si můžeme všimnout odbočky na cestě, po které kráčíme.

Žilnik také promluvil o atmosféře tzv. jugoslávské černé vlny, která se vyznačovala hledáním alternativní filmové řeči a silnou angažovaností ve společenských otázkách.

My autoři černých filmů jsme se prý na společnost dívali nepříznivou optikou přes černé brýle. Obvinění však bylo postaveno na naprosto falešných premisách. Udělali z nás nepřátele lidu a náš hlas nebyl vyslyšen. Tehdy jsem se rozhodl, že vytvořím filmovou koláž, a nazval jsem ji černý film. Chtěl jsem se tak vysmát ideologickým tlakům a našel jsem se v tom.

Systém ale není to jediné, co se může autorovi postavit do cesty. O tehdejší atmosféře Žilnik pohovořil sice okrajově, ale s důrazem na situace, kdy ho okolnosti podnítily udělat z nevýhody výhodu. Svoji tvůrčí energii postupně vyvažoval energií lidí, o kterých natáčel, a v příbězích sociálních konfliktů začal pomalu propojovat dokumentární postupy s prvky hraného filmu.

Sledoval jsem lidi, jak si jdou koupit chleba, rodiče, kteří vedou děti do školy, protože se bojí, že jejich ratolestem někdo cestou ukradne boty. Začal jsem s nimi na ulici vést dialog. Většina z nich byla zmatená a já nevěděl, co mám s natočeným materiálem dělat. Pak jsem si ale řekl: zapomeň na dokumentární film jako na médium. Najal jsem herce, který uměl doslovně citovat načeho zesnulého prezidenta Tita a přesvědčivě vystupovat jako on, a nabídl jsem zmatenému lidu, aby dialog vedl s nimi. Nešlo mi o to idealizovat situaci, chtěl jsem zastávat pozici filmaře, který pracuje s protagonisty, využívá je, ale také ukazuje, že existují a přirozeně se vyjadřují.

Natáčení dokumentů je pro Žilnika příjemná práce, prostřednictvím které sice nezmění systém, neodstraní škodnou, ale otevře mysl lidí. V závěru přednášky režisér dokumentaristy vyzval:

Nebuďte dogmatičtí! Nedržte se toho, co si naplánujete, cíl se často musí přizpůsobit okolnostem. Hlavně je důležité nemít nerealistická očekávání a naslouchat svým protagonistům. Nemusíte jít jen po jedné linii dokumentárního filmu. Já ve své tvorbě nesleduji jen jeden příběh nebo jen jednu sociální skupinu, ale propojuji a proplétám protichůdné názory na různých stranách.