DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Wagnerova nesmazatelná rodinná stopa

Rozhovor

Wagnerova nesmazatelná rodinná stopa

23. 10. 2014 / AUTOR: Adéla Mrázová
O Rodinných záležitostech s režisérem Jakubem Wagnerem

Režisér Jakub Wagner je vnukem sochařů Marie Kulhánkové a Josefa Wagnera. Jeho pradědeček Josef Kulhánek, rovněž sochař, postavil v roce 1905 secesní vilu, kterou sochařská rodina po generace obývala. Sochaři jsou také Wagnerův otec a strýc, kterým se věnuje ve svém snímku Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Portrét dvou bratrů a jedné vily se více než o rodinný odkaz snaží o vyrovnání s rodinnými traumaty.

Film skládáte z velkého množství archivního materiálu. Jak se k vám záznamy dostaly?
K některým jsem přišel úplně náhodou, ale téměř celý videoarchiv mého strýce jsem našel v rodinné vile, která je ústředním tématem filmu. Například jedna kazeta byla zaseklá ve videu, které jsem nechal opravit. Šlo o záznam narozeninového večírku ženy československého premiéra Lubomíra Štrougala z roku 1986. Video jsem dokonce před třemi lety hrál na festivalu v Jihlavě – Marek Hovorka je zařadil jako syrový found footage. A byl to docela poprask. Další materiál pochází například z dokumentu režiséra Rudolfa Adlera (Můj Parthenon jsou Holešovice – Josef Wagner), který v roce 1997 jako jediný zachytil mého strýce a tátu spolu.

Kdy jste se rozhodl, že z nalezeného videoarchivu uděláte celovečerní dokument?
Už při bakalářském studiu na FAMU jsem točil školní film na 16mm, ve kterém jsem hledal rodinné kořeny. Film byl o dědečkovi sochaři. Nikdy jsem ho ale nedokončil a až teď po letech jsem alespoň část z něho použil do celovečerního dokumentu. Nicméně pořádně jsem se o téma začal zajímat ve chvíli, kdy jsem našel rodinný archiv. Všichni mě tehdy začali přesvědčovat, že bych jej měl využít ve vlastní tvorbě. Před dvěma lety jsem se k tématu rodinných záležitostí vrátil a natočil tak svůj absolventský film na magisterském studiu.

Jaká byla práce s takovým množstvím materiálu?
V rámci found footage se filmaři často zabývají jen formou. Libují si v šumění, vybledlosti obrazu a v nejasné zvukové stopě. V tomto ohledu to mají o něco jednodušší. Já se ale s pomocí nejrůznějšího materiálu snažím vyprávět genezi své rodiny a našeho domu. Nejtěžší byl tedy proces výběru, který zahrnoval hodiny procházení vyřazeného odpadu stále a stále dokola. Poskládat z různých fragmentů příběh trvalo dlouho. Na druhou stranu to ale bylo dobrodružství, nacházel jsem spoustu nového a často zábavného materiálu.
Bylo pro mě důležité najít určitou linii, která by film držela pohromadě. Za určující moment považuji natáčení s tátou z roku 2007. To se pro mě stalo nosným bodem, jakousi kostrou, na kterou jsem postupně nabalil zbytek příběhu. Přestože vypadá poněkud bizarně, když táta chodí po zahradě s diktafonem a nahrává své dojmy, bylo vše z mojí i jeho strany bezprostřední. Myslím, že jde taky o velmi silný moment – otec objevuje po letech něco, o čem měl úplně jiné, tak trochu romantické představy. Bez této sekvence by film nefungoval.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Poskládal jsem stoletý videodeník

Sledujete poměrně dlouhý časový úsek, téměř jedno století. Jak jste se vyrovnal s množstvím informací a dobovým kontextem?
Práce s dobovým kontextem se ukázala jako velmi obtížná. Zvolil jsem cestu mezititulků a množství informací, jmen a spojitostí dávkuji divákům jemně. Bylo důležité si říct, kam až příběh rodiny povedu a kde ho zahájím. Ujasnit si, co je hlavní motiv filmu. Nechtěl jsem vytvořit kroniku celé rodiny, snažil jsem se zaměřit na příběh dvou bratrů a jednoho domu, který pradědeček postavil proto, aby v něm byli jeho obyvatelé šťastni, a z něhož se nakonec stalo temné trauma. V tomhle ohledu musím říct, že jsem na poli časosběrného dokumentu překonal i režisérku Helenu Třeštíkovou.

Točíte o rodině, ale přitom si udržujete odstup. Bylo vaším záměrem do jisté míry zachovat neutrální postoj pozorovatele?
Chtěl jsem se povznést nad nějaké osobní trauma. Nadhled a humor podle mě pomáhá, když se člověk snaží vyprávět na základě osobního materiálu obecný příběh. Příběh dvou bratrů a jedné křivdy. Do takového příběhu se může vcítit každý, protože každý za sebou vleče nějakou rodinnou stopu. I když samozřejmě úplného odstupu dosáhnout nemůžu, protože v první řadě jde o příběh mého otce a mého strýce.

Jak jste svou rodinnou stopu vnímal před dvanácti lety, když jste se tématem okrajově zabýval, a jak ji vnímáte dnes?
Tehdy jsem se rozkoukával a všechno jsem se teprve učil. Byl jsem hodně ovlivněný Vachkem a chtěl jsem točit o všem, co na mě nějak zásadně působilo. Nevěděl jsem nic o kompozici filmu a ani jsem nechtěl sdělit nic smysluplnějšího.

S vlastní minulostí jsem zúčtoval hravě

Věnujete se sporu dvou bratrů. Jak na něj nahlížíte dnes?
Trochu biblicky. Jako by byli Josef a Jan: oba úplně jiní, a přitom je spojuje jeden gen. Jeden řádí a druhý nadává. Já mám rád Davida Lynche a ve strejdovi trochu spatřuji postavu Boba z Twin Peaks, jakéhosi démona. Strejdu za démona samozřejmě nepovažuji, naopak mám radost z toho, jak strýc řádil, že něco ničil a že pil. Na většinu lidí působí démonicky, a proto si ho oblíbí. Spor bratrů vnímám jako mýtus pozitivních a negativních hrdinů. Zajímá mě vnitřní psychologické trauma, které je v člověku a s nímž se pere.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Jaký dopad na vás měl ponor do minulosti vlastní rodiny?
Jsem rád, že po popovějších dokumentech, jako byly portréty ikon Váňa nebo Kaplický, jsem mohl natočit svobodnější film, ve kterém nelezu do života ostatním, ale ,,jen“ vlastní rodině. Když člověk vyrůstá v podobné rodině, jako je ta moje, může být pod velkým tlakem. Ať už jde o sochaře, malíře nebo filmaře, většinou jsou to silná ega a do jisté míry vytvářejí traumatizující tlak na své okolí. Do určité míry je snímek mou vlastní psychoterapií, ale se snahou se nad osobní traumata povznést.

Ve své tvorbě se zabýváte převážně tématem minulosti ve spojení s portrétem slavných osobností. Do jakého života se máte v plánu nabourat nyní?
Minulost je tak trochu moje téma. Teď připravuji film o československém agentovi Karlu Köcherovi, který byl československou rozvědkou vyslán do USA, kde se dostal na obě strany. Když se nad tím zamyslím, já se prostě rád prohrabávám archivy. Je to pro mě dobrodružství, baví mě ta záplava videí, které se točí. Kéž by existoval nějaký dokumentární kontejner na všechny odpady. Po večírcích u Štrougalů se časem objeví záznamy z večírků u Babišů a Zemanů – a to teprve bude materiál pro film.


Jakub Wagner

V roce 2002 absolvoval bakalářský stupeň oboru režie na FAMU, kde pokračoval ve studiu na katedře dokumentu, které v roce 2014 zakončil absolventským filmem Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Je autorem portrétních dokumentů Profil – Jan Kaplický (2004) a Váňa (2012). Momentálně připravuje celovečerní dokumentární film o nejznámějším československém špionovi Karlu Köcherovi.