DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jednotka intenzity dokumentuJednotka intenzivního života

Blog, Speciál AFO, Speciál ELBE DOCK

Jednotka intenzity dokumentu

28. 4. 2022 / AUTOR: Petr Fischer

„Bez nemocniční robotičnosti by lidé umírali mnohem dříve. S ní zase, zdá se, umírají nelidsky. Toto napětí Adéla Komrzý ve svém snímku Jednotka intenzivního života výslovně netematizuje, ale zůstává tím největším možným ziskem filmu, jeho skutečným objevem a raison d’être.“ Tak uvažuje publicista a filozof Petr Fischer o snímku, jenž posbíral řadu cen včetně Českého lva a který je nominovaný na Cenu Pavla Kouteckého.

Smrt je banální událost. Zejména ve sterilním prostředí nemocnice je to svého druhu technikálie: přístroje přestanou zaznamenávat projevy života, tělo dýchá, srdce netluče, zůstává jen bezduchá masa. Otřít, zapnout do pytle, odvést do márnice. Vstupní sekvence filmu Jednotka intenzivního života (2021) jsou chladně přesné a strohé, proto také tak trýznivé. Nechceme tuto smrt, přestože se k ní všichni každým dnem blížíme, což je jedna z mála společných jistot, na něž se můžeme v životě spolehnout. Chceme jiné umírání, lidské, s pocity blízkosti, lásky, usebrání. Jenže smrt je toto – mrtvola zapnutá v igelitovém pytli.

Režisérka snímku Adéla Komrzý se chce dotýkat něčeho, čeho se dotknout neumíme – tajemství života v čekání na smrt. Přesněji řečeno: chtěla by se dotýkat smrti, která viditelně přichází do živých těl v terminální fázi smrtelně nemocných, jimž moderní medicína nanejvýš řekne, kolik jim ještě zbývá času. Je to snaha nanejvýš intimní, a to především proto, že smrt je jako zkušenost něčím, co NELZE sdílet. Zmíráme vždy sami za sebe a se sebou, nikdo nám v tom nepomůže. A tak i film, který je antitezí mrtvoly obalené neprodyšným igelitem, nakonec sleduje spíše pokusy o sdílené umírání, na jehož konci čeká ten monotónní táhlý zvuk monitorů a obrovský pytel s prázdným tělem.

<b><i>Jednotka intenzivního života</i></b>

Smrt zpozorní naše životy

Smrt ale „zpozorní naše životy“, jak kdysi napsal ostravský spisovatel Jan Balabán; díky smrti dokážeme najednou vidět i souvislosti a věci, které jsme předtím vidět nedokázali. Jinak se zjevuje podstatné a nepodstatné a najednou vidíme dokonce život jako celkovost, jako uskutečněný projekt, který se otevírá a uzavírá, a proto tolik záleží i na tom, co je mezi koncem a začátkem, jakkoliv extrémy života (počátek/konec) určují všechno. Hrdinové filmu… Ale kdo jsou tu hrdinové filmu? Charaktery, které hrají hru smrti: Ondřej a Kateřina, lékaři, kteří se svou paliativní přípravou snaží umírající přivést k rozumné organizace zbylého životního času, anebo umírající, kteří i díky lékařům zpozorňují život svůj i životy svých blízkých, jsou-li nějací?

„Vztahujeme se k filmu, nebo k odvaze jeho režisérky, která trefila neuralgický bod moderní společnosti, jenž je neuralgickým už dlouhé desítky let?“

Odpověď záměrně nechávám otevřenou, neboť vnucená interpretace je ve vztahu k Jednotce intenzivního života poněkud nemístná, právě pro onu jedinečnou zkušenost smrti a stávání se mrtvolou vůbec. Přijmeme-li ale východisko filmové komunikace, která křičí do světa „hle, zde jest film“, jsou hrdiny právě lékaři, díky nimž se, čteno v anonci filmu, „v prostředí robotické medicíny a zbožštělých bílých plášťů, orientujících se na nemoc jako takovou, do středu pozornosti vrací člověk“.

Ecce homo! Tolikrát se necháváme překvapit, člověk oživuje něco, co sám umrtvil a odcizil, tedy sebe, ale proč vlastně? Film bere robotičnost nemocnice jako negativní hodnotový axiom, nezpochybnitelné východisko, které je přece zřejmé tak nějak samo o sobě. Jenže ono odosobnění je tím nejplnějším projevem lidskosti, neboť je důsledkem úporné lidské snahy o záchranu života, definovaného jako udržení životních funkcí a činnosti mozku. Bez nemocniční robotičnosti by lidé umírali mnohem dříve, s ní zase, zdá se, umírají nelidsky. Napětí, které film Adély Komrzý nijak výslovně netematizuje, které však zůstává tím největším možným ziskem filmu, jeho skutečným objevem a raison d’être.

<b><i>Jednotka intenzivního života</i></b>

Odvaha vstoupit do neznáma

Ostatně oba lékaři věnující se přípravě na smrt, která nejčastěji připomíná úpravy v time manageru a organizaci mezilidské rodinné a jiné logistiky, se z nemocniční robotiky příliš nevychylují. Je jim, jako všem lékařům, vlastní profesionální strohost, paliativní péče tu není emotivním prolnutím s umírajícím, nějakou minimální dávkou empatie, nýbrž poloterapeutickým technickým průvodcovstvím na cestě smrti. Ale je psychologická rozvaha priorit posledních dní života tím, čemu se říká lidskost? A není „dobrá organizace“ vlastního odchodu jen jakýsi podobor nemocničního robotického provozu? Kde zůstává, kde se zjevuje, kam jde a odkud zase přichází někdo či něco takového, čemu se tu neustále implicitně říká „člověk“? Umíme to nějak zachytit, nebo je to stejně nehmatné a nepostižitelné jako sama smrt?

Film Adély Komrzý nechce být sugestivní, ale v jistém velmi přesném ohledu takový je a všechny znehybňuje ve vytržení ze střetu s neznámým a nedotknutelným, jak si ho chceme představovat. Už tím, že film odhaluje něco, čemu se vyhýbáme, sugeruje svou mimořádnost a výjimečnost. Uznání a ocenění, jež se na film sypou, jsou velmi často motivovány právě tímto vstupem do neznáma, k němuž se odvažuje málokdo. Vztahujeme se potom k filmu, nebo k odvaze jeho režisérky, která trefila neuralgický bod moderní společnosti, jenž je neuralgickým už dlouhé desítky let? Je to další zvláštní dilema spojené s Jednotkou intenzivního života: vložit člověka do hry znamená přehlédnout film jako estetický objekt a estetická analýza filmu by zase byla příliš nelidská, ba robotická. Spojte něco, co se spojit nedá, a přesto musí…

Dilema, které je stejně nerozhodnutelné jako napětí mezi chladem profesionální medicíny a teplem lidského sdílení, se stává bijícím srdcem filmu. Téměř dokonale přesným otiskem toho, co se snímek snaží prozkoumat a odhalit. Zrcadlem robotické medicíny, do níž tak málo a přece tak moc vstupuje „člověk“. Kacířským výstupem, narušujícím tiše i nahlas přijímanou ideu, že dokument není snímáním života, nýbrž jeho novým rozehráním…