Hlas Hind Radžab jako lidský příběh? Česká kritika hledá signál, ale opomíjí šum

Jestliže jsem v minulé metarecenzi dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi psal, že v otázce antiruského odporu se tuzemské filmové novinářstvo vzácně sešikovalo do hodnotově jednotného bloku, v případě kritické diskuse o filmu Hlas Hind Radžab o takovém souladu nemůže být řeč. Není divu. Francouzsko-tuniské dokudrama intervenuje do konfliktu Izraele s Palestinou, ohledně kterého se názorově štěpí i jindy scelené liberální a prozápadní vrstvy společnosti. Předmětem sporu se stávají základní pojmy užívané pro popis situace. Jde skutečně o neutrálně znějící „konflikt“, nebo spíš o invazi či genocidu, případně o odvetnou operaci? Záleží, na kterou stranu se budeme chtít přiklonit; jaký aspekt budeme chtít zdůraznit.

O tom, že i zdánlivě informativní popis může vyvolat ostrou polemiku, se lze přesvědčit v diskusi pod textem o Hlasu Hind Radžab na stránkách Kinoboxu. Autor recenze Jakub Vopelka začíná článek větou: „Izrael po útoku hnutí Hamás vtrhl na podzim 2023 do palestinské Gazy a začala se psát další tragická kapitola tisíciletého regionálního konfliktu mezi židovským a arabským obyvatelstvem, eskalujícího v průběhu 20. století.“ Uživatel s přezdívkou Black Coffee mu v komentáři oponuje: „Autor recenze má zřejmě krátkou paměť, nebo zcela nepokrytě lže. první [sic] věta recenze měla znít správně takto: Palestinci vtrhli na podzim 2024 [sic!] do Izraele, kde povraždili stovky civilistů včetně žen a dětí, a začala se psát další tragická kapitola… Pokud je první věta recenze nehorázná lež, proč se zaobírat dalším čtením.“ 

Poodstupme na chvíli od velkých pojmů jako pravda a lež. Mnohem více jde o střet dvou různých příběhů, různých verzí týchž událostí. Příběh či narativ dnes obvykle nemá takovou váhu jako pravda či fakt. Vnímáme jej jako parciální, reduktivní, fikční a ideologický. Je to patrně také jeden z důvodů, proč autorka Hlasu Hind Radžab, tuniská filmařka Kaouther Ben Hania, ve svých výpovědích i v samotném snímku tolik zdůrazňuje jeho pravdivost, autenticitu, blízkost ke skutečnosti – především skrze užití původních audionahrávek, jež se po 29. lednu 2024 zachovaly z telefonátů pětileté Hind Radžab s pracovnictvem záchranného palestinského call centra Červený půlměsíc.

Zkusme nicméně narativ – včetně míst, kdy se zadrhává, či přímo selhává – pro jednou vnímat jako užitečný, zpřehledňující koncept, který nám pomůže řadu věcí lépe chápat. Jak ostatně ukazuje případ rozhořčeného čtenáře Kinoboxu, přináležitost k určitému narativu má takzvaně reálné konsekvence: může spolurozhodovat o tom, co čteme a nečteme, s kým a jak komunikujeme, co k sobě pouštíme a co od sebe odstrkáváme.

“Pokud tedy recenze většinou nezaujímají antiizraelskou, ale ani propalestinskou a proizraelskou pozici, jaký narativ vlastně vyprávějí?”

Možná trochu překvapivě v tuzemských recenzích Hlasu Hind Radžab málokdy rozpoznáme čitelný politický narativ. Antipalestinský (a implicitně proizraelský) postoj si troufla zastat snad jen kritička, píáristka CinemArtu a filmová historička se zaměřením na židovskou kinematografii Alice Aronová. V pořadu Mozaika rozhlasové stanice Vltava status snímku marginalizovala zdrobnělinou „politické aktivistické dílko“ se zdůvodněním, že „konflikt je vlastně schematicky ukázán z jedné, a to z palestinské strany“. Schytala za to následně kritiku třeba od scenáristy, aktivisty, dabéra a pedagoga Roberta Poupátka, podle jehož recenze pro Brněnskou drbnu „pohled druhé [izraelské] strany vskutku není třeba“. Ke konkrétním argumentům se ještě vrátíme.

Antiizraelský nebo propalestinský sentiment filmu otevřeně artikulují tři recenze. „Hlas Hind Radžab je jednoznačnou a palčivou obžalobou IDF a vražd palestinských civilistů,“ píše v textu pro iRozhlas Pavel Sladký. Dominika Píhová v Deníku N sice film nepřijímá bez výhrad, ale jeho „hlavní misi“ popisuje takto: „… jde o svědectví o tom, co izraelské jednotky dělají v Pásmu Gazy poslední více než dva roky, o konkrétní důkaz rozporující narativ, který veřejně šíří, ale i zrcadlo pro nás samé.“ Podle Martina Svobody (TotalFilm) je pak Hlas Hind Radžab „v první řadě politickým gestem a aktivistickým nástrojem“, jehož cílem je „upozornit na to, co se za podpory evropských vlád děje a v jak bezradné situaci Palestinci jsou“. K těmto třem bychom ještě mohli přidat Tomáše Kordíka (Červený koberec), který izraelskou armádu označuje vedle šéfa ramalláhského pohotovostního centra Mohdího za jednoho z filmových záporáků. Neznamená to přitom, že by tyto texty politickou či aktivistickou roli filmu bezvýhradně přejaly nebo ji prezentovaly jako ústřední. Rozhodně ji ale vnímají jako podstatnou, což pro zbylé recenze neplatí.

Zřejmě proto cestovatel, novinář a dokumentarista Dan Přibáň ve svém facebookovém statusu – posléze vydaném coby malý článeček na Britských listech – vyjádřil povšechnou frustraci z českých recenzí Hlasu Hind Radžab. Odsoudil především vyhýbavost, s jakou kritičky a kritici líčí situaci, jež je podle něj obdobně jednoznačná a transparentní jako nacistické vyhlazování židovstva. „Film který na hranici dokumentu rekonstruuje strašlivý zločin, je v Česku popisován tak, aby nezaznělo, že se stal strašlivý zločin a kdo je za něj zodpovědný,“ hřímá Přibáň. Pokud tedy recenze většinou nezaujímají antiizraelskou, ale ani propalestinskou a proizraelskou pozici, jaký narativ vlastně vyprávějí?

Nejčastěji je to narativ humanistický. Jeho součástí je posun od politiky k morálce. Hlas Hind Radžab „nikdy nesklouzne k politické agitaci“, oceňuje například recenze portálu MovieZone. Její autor píšící pod nickem Jokolo (vlastním jménem Marek Mičke) k tomu doplňuje: „Stále se […] držíme spíše v morálním apelu na lidskost a základní hodnoty, nikoliv v odsudku jakékoliv z valčících stran.“ Film „nepoukazuje adresně na žádnou stranu konfliktu“, ale „[a]peluje na lidskost a empatii“, tvrdí shodně Kamila Boháčková (ČT art). Časté je kontrastování zdrcujícího individuálního příběhu s odosobněnou řečí čísel a statistik, vůči níž má snímek nabízet opozici. „Snímek funguje coby univerzální poselství o absurditě války i jako dosti konkrétní záznam jímavé tragédie, během níž zbytečně zemřela malá holčička a následně i zdravotníci – to vše poté, co byla mašinerie protokolů dokonána a bezpečné záchranné misi zdánlivě nemělo stát nic v cestě,“ myslí si Tomáš Stejskal na Seznam Zprávách.

Humanismus filmu je v kritikách chápán jako pozitivum – jako protiklad přílišné angažovanosti, která by mohla debatu kolem snímku zbytečně jitřit a odrazovat umírněnější diváctvo. Výstižný je v tomto směru komentář Petra Cífky v podcastu Novej & starej, kde sice říká, že by se rozhodně nevydal na barikády křičet „Free Palestine!“, ale přesto jej film silně zasáhnul. Stejskal toto stanovisko převádí na poměrně nevkusnou metaforu sportovního fanouškovství a předpokládá, že film „jistě zapůsobí spíše na diváky, kteří se nedomnívají, že v izraelsko-palestinském konfliktu je třeba si vybrat tým jako na fotbale“. Lidský rozměr události – tím spíše, že jde o holčičku předškolního věku – proto může obcházet tribalistické rozepře typické pro emočně vyostřené zpolitizované narativy. Alespoň tak se to z některých recenzí jeví.

“Je skutečně košer říct, že zde Palestinci a Izraelci „prohrávají“ stejně? Sportovní terminologie vytváří dojem, že politický postoj je totéž jako zaslepené fanouškovství, a infantilizuje tak palčivější kritickou debatu.”

Jenže tento humanistický narativ – ač zdánlivě smířlivý, apolitický a všeobjímající – má také svou odvrácenou stranu. Vyzdvihováním lidskosti, empatie a morálky, které dokážou probourávat takřka všechny bariéry, souběžně dochází k zahlazování zcela zjevných mocenských rozdílů a asymetrií. „Hlas Hind Radžab je ve svém poselství pevný a univerzálně platný – válku vždy nejvíce odnesou ti nevinní,“ čteme na MovieZone. Lenka Hloušková (Novinky.cz) označuje původní audiozáznamy za „svou povahou apolitické“ a spojuje je s „obžalobou nesmyslného konfliktu plného dehumanizace, násilí, politické manipulace a náboženské nenávisti, v němž nakonec prohrávají jak Palestinci, tak Izraelci“. K obecné výpovědní hodnotě nakonec tendují i obezřetněji formulované recenze, jako třeba ta z webu Alarm. Martin Šrajer v jejím závěru konstatuje, že snímek dává především prostor „[h]lasu, který žádal jen to, co bychom měli být schopni zajistit každému dítěti kdekoli na světě“.

Opravdu je ale případ Hind Radžab takto zobecnitelný a univerzální? Je skutečně košer říct, že zde Palestinci a Izraelci „prohrávají“ stejně? Sportovní terminologie zde vytváří dojem, že politický postoj je totéž jako zaslepené fanouškovství, a infantilizuje tak palčivější kritickou debatu. „Můžeme si přitom představit, že něco podobného se odehrávalo a odehrává také na izraelském území, potažmo kdekoli jinde, kde lidé argumentují svou pravdu násilím,“ vyzývá dále Vopelka. Představit si to jistě můžeme, ale otázkou je, proč bychom to dělali a k čemu nám to bude. A jestli nás tyto představy spíš neodvedou od konkrétní a z hlediska páchaného násilí jednostranně vychýlené povahy portrétovaného konfliktu. Bezmoc plynoucí právě z této jednostrannosti, včetně selhání oficiálních vyjednávacích procedur, ostatně film sugestivně zachycuje.

Možná je to ze strany kritiků a kritiček vstřícné gesto: snaha ocenit nepopiratelnou sílu filmu a zároveň nikoho moc nepobouřit. Možná se zde ale novinářstvo – na rozdíl od obecně sdílených antiruských postojů – dostává do konfliktu s vlastní identitou západních liberálů. Recenze plné lidskosti a humanismu se pak nápadně přibližují univerzalistické, a přitom antipalestinsky rámované rétorice Aronové, podle níž „musíme vnímat celý kontext palestinsko-izraelské války v plné šíři, kdy tyto oběti jsou bohužel na obou stranách konfliktu“. Jako bychom slyšeli apely na „slepou vyváženost“, proti níž se v kontextu svého odchodu z ČT ohrazoval moderátor a novinář Václav Moravec. Ve jménu jakési objektivity sice zahrneme všechny strany, ale současně rezignujeme na principiálnost a dáme průchod v lepším případě selektivnímu humanismu, v horším hodnotovému rozmělnění.

Jestliže recenze využívají lidskost jako štít proti politické interpretaci, určující úlohu v tom sehrává původnost titulního hlasu palestinské holčičky, na kterou ostatně samotný film výslovně upozorňuje. Česká kritika tento prvek filmu bez výjimky popisuje jako autentizující dotyk s úděsnou skutečností a často zmiňuje, že režisérka audiozáznamy telefonátů s dívkou pouštěla herečkám a hercům až při natáčení, aby tak zachytila jejich spontánní reakce. Jazyk recenzí opět tíhne k apolitickým proklamacím o syrové realitě a skrývá se buď za emočně zabarvené, nebo za objektivně znějící výrazy. Režisérka ve filmu „nechává promlouvat fakta“, píše Martin Šrajer a hovoří o radikální přímosti předkládaného svědectví. „Popsaná audiovizuální jednoduchost filmu vás spolehlivě dostane,“ tvrdí Hloušková. Také tady zaznamenáme vyhýbavost s ohledem na politické či etické důsledky. Ty opět podstatné jsou, byť tentokrát jinak, než bývá běžně diskutováno.

Použití skutečných audionahrávek vzbuzuje především etické otázky, které však tuzemské recenze spíš opatrně nadhazují, než aby k nim zaujímaly stanovisko. Nejpřísnější je znovu Aronová, která vnímá jako problematické, že „hlas dívky v některých momentech se zacyklí a hovor se opakuje, čímž se vlastně tlačí na divácké emoce a dojetí“. Ostatní kritické reflexe připouštějí, že práci s reálným audiem lze vnímat sporně, ale přesné důvody nejmenují. Stejskal se nekonkrétně odvolává k reakcím po premiéře filmu na benátském festivalu. Píhová uvádí, že nad etickým rozměrem reálných záznamů se „můžeme zamýšlet“. Opravdové zamyšlení ale nechává na ostatních.

“Lze vůbec nahrávky z palestinské tísňové linky a jejich zachycení ve filmu považovat za přímočaré, nekomplikovaně plynulé a estetizující?”

Jednu z takových promyšlenějších reflexí napsal původem egyptský kritik a kurátor Joseph Fahim do časopisu Sight & Sound. Fahim vyjadřuje pochybnost, zda autentické telefonáty v napínavém narativním filmu neproměňují politický náboj filmu v prchavý spektákl. Nezdá se mu ani nestřídmost, s jakou podle něj film původní audio vytěžuje: „Kolem třicáté minuty šok z poslechu skutečného hlasu opadá a počáteční mrazení se postupně vytrácí, což je nevyhnutelný důsledek nadužívání autentických nahrávek.“ Fahimovou argumentační oporou je přitom francouzský filmař a kritik Jacques Rivette, který v časopise Cahiers du cinéma z podobných etických pozic napadnul film Kápo (r. Gillo Pontecorvo, 1960). Jde o estetizaci holokaustu, myslel si tehdy Rivette a za příklad dával závěrečnou scénu, v níž kamera plynulou jízdou zachycuje sebevraždu židovské ženy (Emmanuelle Riva) v ostnatém plotě koncentračního tábora.

Rivettova teze stojí na předpokladu, že realistické vykreslení genocidy ve filmu z principu není možné – jakýkoli takový pokus podle něj vyústí v nevkusnou a kompromisní narativizaci, která navíc pouze znormalizuje jindy nepředstavitelné násilí. Jedinou cestou podle Rivetta je klást reprezentaci odpor a z autorských pozic ji zpochybňovat či přímo znemožňovat, jako se o to pokusil Alain Resnais v esejistické Noci a mlze (1956) nebo v Hirošimě, mé lásce (1959).

Ben Hania v Hlasu Hind Radžab určitě nespoléhá na metodu vysokého modernismu ani zřejmě nechápe politiku autorství stejně jako zmiňovaní francouzští filmaři v 50. a 60. letech. Je také pravda, že po diváctvu sice vyžaduje významnou spoluúčast (dívčinu situaci nikdy přímo nevidíme a musíme si ji představovat), ale místo aby ji naváděla ke zpochybňující reflexi, spíše skrze ni zintenzivňuje soucitný prožitek. Přesto mi Fahimem načrtnutá paralela mezi Hlasem Hind Radžab a Kápem nepřipadá fér. Opravdu můžeme poměřovat tak stylisticky odlišná znázornění genocidy, jako jsou kamerová jízda a zvukový záznam? A lze vůbec nahrávky z palestinské tísňové linky a jejich zachycení ve filmu považovat za přímočaré, nekomplikovaně plynulé a estetizující? Domnívám se, že ne. Unikají nám totiž technologické a mediální souvislosti, které možná z Hlasu Hind Radžab na první pohled nevyčnívají, ale pro situaci v okupované Gaze jsou dlouhodobě podstatné.

Obraťme tedy v závěru pozornost k aspektům filmu, které pohlcující a zdánlivě přímý kontakt s reálnem naopak znejasňují a ztěžují. Recenze některé tyto aspekty jmenují, ale jejich roli nedomýšlejí do důsledku. Ač jsou dochované audionahrávky poznamenané nejrůznějšími ruchy, šumy a výpadky, recenze se o nich zmiňují jen zřídka. S ohledem na jejich emoční působivost a autentické zpodobení současné mediální reality je do svých textů zahrnují Martin Šrajer a také Iva Udržalová (Divadelní.net), která však v mnoha klíčových pasážích ze Šrajerovy recenzi prakticky opisuje. „Když Hind mluví, vidíme někdy jen obrazovku se zvukovou vlnou na černém pozadí. Je přitom slyšet každý nádech, vzlyk a pauza,“ uvádí Šrajer. „Odráží to způsob, jakým se svět dozvěděl o jejím utrpení: z útržků zvukových záznamů, z online map a nesouvislých obrazových fragmentů,“ vysvětluje kritik vzápětí. Vypadá to tedy, že jde o další součást hladce běžícího stroje na soucit a bezprostřední realitu; jsme ponoukáni s Hind „empatizovat […] možná víc, než kdybychom byli zaplaveni obrazy“.

Opačným směrem – k nemožnosti se na události nejen napojit, ale také je pochopit – svoji úvahu vede pouze recenze na webu Anarchistické federace, kterou sepsalo autorstvo s pseudonymem Lejnad Hnát. Za citaci stojí celý odstavec:

„To vše umocňují i výpadky telefonického hovoru a kolísavý signál v Gaze, který vede ke zhoršené komunikaci. Překážky se tak nestaví jen záchraně Hind, ale i samotnému porozumění. Postavy často prosí o zopakování odpovědi nebo otázky, protože špatně rozumí, jindy se z Hind snaží vypáčit aspoň nějaká slova, protože s nimi odmítá mluvit. Jindy se jí zase nemohou dovolat. Technologie tak na jedné straně pomáhají udržovat kontakt, na straně druhé ovšem zintenzivňují pocit fyzické nedosažitelnosti.“

Ano! Technologie, záznamy a jejich filmové znázornění přece nejsou zrcadlem skutečnosti, ale tuto skutečnost zprostředkovávají a mediují – v tomto případě se zachováním všech poruch, mezer a glitchů, které znemožňují navázat čisté spojení a které děrují jinak srozumitelný narativ. Odvážil bych se jít ještě dál. Vizualizace hlasu Hind na monitoru není jen odrazem mediálně-technologické reality ani narativní absencí, do níž můžeme snáze nalít svou empatii. Je zviditelněním dehumanizované pozice, v níž se v tu chvíli ohrožená palestinská holčička ocitá: Hind je redukována na zvukovou vlnu a na hlas, který je s přibývajícím časem čím dál hůře slyšet a stává se spíše součástí nezřetelného šelestu.

Prekérní spojení se světem, vyjadřované právě takovými deformacemi zvuku či obrazu, je příznačné jak pro život v okupované Gaze, tak pro texty i audiovizuální díla, která tento život reflektují. Umělkyně a teoretička Hito Steyerl ve stati A Sea of Data: Apophenia and Pattern (Mis-)Recognition popisuje osud palestinské ženy jménem Amani al-Nasasra, která byla jedné noci zasažena střelou, když ve svém domově sledovala televizní zpravodajství. Následkem popálenin druhého stupně oslepla. „Jaký ‚signál‘ byl vyfiltrován z jakého ‚šumu‘, aby mohla být al-Nasasra označena za legitimní cíl? Čí tváře se zobrazují na kterých obrazovkách a proč? Jinými slovy: Kdo představuje ‚signál‘ a kdo je jen postradatelný ‚šum‘?“, ptá se Steyerl a dává tuto kauzu do souvislosti s technologickou povahou současné války, která je čím dál častěji automatizována skrze drony a obecně nazírána strojově.

“Automatizace a strojová technologizace války přináší další vrstvy odlištění – a právě ty, nikoli lidské osudy, jsou v Hlasu Hind Radžab hlavním zdrojem úzkosti a bezmoci.”

Hind Radžab je ve své redukci na šum – nebo spíše ve znejasnění hranice mezi signálem a šumem – oslepené ženě podobná. Je nakonec jedno, že ji izraelské jednotky pravděpodobně vidí na svých termokamerách: tento signál nehraje roli a stává se nepodstatným ruchem. Devastující střelba pak může být důsledkem obecné nenávisti, prostým splněním příkazu nebo naprosté lhostejnosti. Také zde narativ kolabuje; vzpírá se jednoznačnému uzavření a pochopení. Nečitelnost všudypřítomného šumu je, jak píše Steyerl, doprovázena nemožností dopátrat se konkrétní informace. Automatizace a strojová technologizace války přináší další vrstvy odlištění – a právě ty, nikoli lidské osudy, jsou v Hlasu Hind Radžab hlavním zdrojem úzkosti a bezmoci. Snímek tak nachází příbuznost s experimentálními palestinskými filmy, jako je Home Movies Gaza (2013) Basmy Alsharif, kde narušení satelitního televizního vysílání zviditelňuje blízkou přítomnost dronu – šum se stává signálem.

Ačkoli některé recenze hovoří o dehumanizující abstrakci války, která počty obětí převádí na nepředstavitelné statistiky, Hlas Hind Radžab chápou prakticky výhradně jako potřebnou polidšťující protiváhu. Jak ale vůbec psát filmovou kritiku a vyhnout se přehlednosti zjednodušujících narativů? Jak do kritického jazyka podvratně promítnout všudypřítomný šum? Jednu z dílčích možností opět naznačuje text Anarchistické federace. V zájmu zachování rodové otevřenosti sloves a slovních koncovek se v něm vyskytují obraty jako „nástěnka zabitých záchranářů a záchranářek, kterx zemřelx“, „doplnilx“, „kterx jsou uvěznenx“, „všxchnx“. Písmeno „x“ zde vytváří jazykový šum, který ale není v negativním smyslu relativizující. Naopak, rozevírá jindy fixní pravidlo za účelem inkluze – z ustálené, genderově asymetrické normy činí hypotetický, a přitom symetrizující tvar volně přístupný komukoli. Podobně jako glitch trhá hladký digitální obraz, trhá inkluzivní „x“ hladkou gramatiku a nutí nás zamyslet se nad konstrukcí jazyka.