FREM

Jak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.

Z filmu FREM

Inšpiráciou k vytvoreniu filmu FREM bola myšlienka/úvaha, že žijeme v dobe, kedy ako biologický druh narážame na limity matérie, z ktorej sme vytvorení, a hľadáme cesty, “ako sa vylepšiť”, expandovať z prirodzených limitov. Keďže generujeme obrovské množstvo dát, ktoré už nestíhame absorbovať, zorientovať sa v nich, spojiť si súvislosti, vytvárame umelé neurónové siete, ktoré to majú robiť za nás. Do istej miery sú autonómne a nevieme presne, čo sa v nich odohráva, pretože už používajú vlastné vzorce myslenia. 

V podstate simulujeme uhlíkovú evolúciu na báze kremíka a dúfame, že kremík zachráni uhlík, že nám pomôže vyriešiť stále komplexnejšie problémy, ktoré vytvárame. Cieľom snaženia tejto kremíkovej evolúcie je tzv. GAI (general artificial intelligence) – všeobecná umelá inteligencia, svätý grál, ku ktorému sa upínajú výskumníci v oblasti umelej inteligencie. Všeobecná znamená, že sa bude sama učiť a vyvíjať a svoje poznatky bude schopná zovšeobecniť a použiť na riešenie rôznorodých problémov. Jej inteligencia sa bude exponenciálne zväčšovať, až dosiahne tzv. “technologickú singularitu”, a potom jej už inteligenčne nebudeme stačiť. To sú myšlienky, hypotetická situácia, od ktorej sa odrazil film FREM.
 

Z filmu FREM
 

Asi najťažšie bolo dostať sa do hlavy umelej inteligencie, ktorej očami sa má divák pozerať na svet, a urobiť to limitovanými prostriedkami, ktoré médium filmu ponúka (obraz a zvuk). Nedá sa totiž vystúpiť zo zajatia vlastného a ešte k tomu ľudského mozgu, ne-antropomorfizovať, poraziť limity vlastnej imaginácie. Nevedela som, či sa podarí urobiť to tak, aby sa človek vedel napojiť na nejakú entitu, ktorej nerozumie, a napriek tomu sa jej očami bude chcieť dívať. Preto bola v scenári aj naratívna linka človeka/výskumníka, ktorú sme točili ako plán A, pritom som sa snažila urobiť film – plán B, ne-antropocentrický film, kde je človek na úrovni akéhokoľvek iného tvora alebo netvora v krajine, ako kameň, tuleň, snehová vločka. Umožňovala to perspektíva subjektívnej kamery z nadhľadu a myslím si, že túto (nadhľadovú) perspektívu je dobré si osvojiť, minimálne v súvislosti s klimatickou krízou – vnímať sa ako mikroskopická súčasť krajiny, ekosystému zeme, nemať žiadnu nadradenú pozíciu. FREM sme točili na Antarktíde, kde sa najviac prejavujú zmeny klímy, čím získal zároveň akýsi dystopický kontext, ako krajina po človeku, post ľudský svet z pohľadu ne-ľudského svedka/observera.
 

Z filmu FREM
 

Natáčať tento film, v podstate dokumentárne sci-fi o sofistikovanej umelej inteligencii, na Antarktíde, bolo náročné fyzicky aj psychicky. Znamenalo to konkrétne toto: žiť v plesnivom lodnom kontajneri bez záchodu, sprchy, internetu, šplhať sa na ľadovce v gumákoch, umývať riady slanou vodou z mora, alebo vylízaním taniera, variť na dvojplatničke, kde funguje len stupeň 1, rozmrazovať minerálku pól hodiny, kúriť maximálne 2 hodiny denne malým elektrickým ohrievačom, terasovito sušiť vlhké veci na šnúre v ideálnej výške od ohrievača, aby sa za tie dve hodiny aspoň trochu preschli, budiť sa ráno do stabilných 0 stupňov, ktoré sme si v noci nadýchali do našej 2,5 x 6 x 2,5 metrov kubických veľkej železnej krabičky, čakať na zásoby jedla z poľskej základne tak dlho, kým morské prúdy svojím tempom odplavia naviate kusy ľadu od brehu, znemožňujúce výsadok z gumeného člnu, nočné predpovede počasia vysielačkou – počuť na chvíľu iný ľudský hlas než svoj vlastný alebo tých ďalších dvoch ľudí z kontajneru (štáb boli 3 ľudia), rozhodovať sa, či sa energia z generátora použije na nabíjanie bateriek, alebo prípravu sáčkovej polievky, konzumovať iks balení tej istej sáčkovej polievky – zupy pieczarkowej, pretože poľský kuchár nebol pri balení zásob ani trochu kreatívny, lietať s čínskym dronom v divokých vetroch, dva krát ho stratiť, gps ukazuje výskyt posledného signálu v bielo-bielej tme. Realita kontajneru nášho každodenného (daj nám dnes). Áno, bolo to trochu absurdné.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

4.19DOK.REVUE
27. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.