Filmy, které změnily svět
Změna může začít veřejným pobouřením, novým svědectvím i chvílí, kdy lidé poprvé spatří osobní zkušenost na plátně. Výroční sekce letošního jihlavského festivalu Filmy, které změnily svět představuje třináct dokumentů z let 1933 až 2003, které vstoupily do společenského dění a byly spouštěčem konkrétních činů, změn zákonů či praxí. Jejich účinek má různé podoby: od podpory dělnických a osvobozeneckých hnutí přes proměnu péče o děti až po zpochybnění soudního rozsudku.
Hanebná sklizeň (Harvest of Shame, 1960) Davida Lowea přiblížila americkým divákům život námezdních zemědělských dělníků a podpořila tlak na zlepšení jejich podmínek. Děti bez lásky (1963) Kurta Goldbergera zasáhly do debaty o ústavní péči o nejmenší děti a snah o prodloužení mateřské dovolené. Errol Morris v Tenké modré čáře (The Thin Blue Line, 1988) odhalil rozpory v případu neprávem odsouzeného muže, zatímco Rithy Panh v S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (S-21, la machine de mort Khmère rouge, 2003) zachytil svědectví později využitá při vyšetřování zločinů Rudých Khmerů. Minamata: Nemocní a jejich svět (Minamata: The Victims and Their World, 1971) legendárního japonského režiséra Noriakiho Cučimota zachycuje zrod „hnutí jedné akcie“, díky němuž lidé zasažení otravou rtutí získali přístup na valnou hromadu odpovědné chemičky a mohli přímo ovlivnit její další fungování.
Tyto filmy zachytávaly zápasy a zároveň byly jejich součástí: pomáhaly lidem organizovat se, prosazovat svá práva a v některých případech převzít kameru do vlastních rukou. Retrospektiva proto otevírá také otázku, jak se estetická rozhodnutí potkávají s odpovědností vůči filmovaným. Ukazuje komplexní vztah mezi filmem a jednáním, mezi tím, co lze zaznamenat, a tím, co lze změnit.
Titicutské taškařice (Titicut Follies, r. Frederick Wiseman, 1967)
Analýza teoretika dokumentární kinematografie Billa Nicholse a autora knihy Úvod do dokumentárního filmu:
„Od Titicut Follies (1967) se pouze výjimečně setkáme s autorovým vstupem do samotného procesu záznamu. Lakonicky traktované situace, dialogy, výjevy a scény postrádají autorský komentář, hudební doprovod, mezititulky. Orientace v konkrétní situaci a divácká potřeba lokalizace a temporalizace prostředí je soustavně rozpouštěna ve střihovém sledu situací.”
Úvaha Pavla Bednaříka o Wisemanových kronikách amerických institucí a ideologizované demokratické společnosti:
„Wisemanovy filmy představují zvláštní uskupení tím, že se v podstatě všechny zabývají státními, z daní placenými institucemi: Titicut Follies (1967) léčebnou pro duševně choré. Zčásti proto, že většina diváků tyto typy institucí zná, a zčásti díky stavbě filmů panuje silná tendence číst tyto filmy jako Rorschachovy testy, v nichž odpovědi fungují jako predispozice vůči oněm institucím či vůči Wisemanovu zvláštnímu a subjektivnímu stylu.”
Nashledanou, doufám, že brzy (À bientôt, j'espère, r. Chris Marker, Mario Marret, 1968)
Sylva Poláková reflektuje tvorbu Chrise Markera:
„Ať už Chris Marker psal, fotografoval, pracoval s filmovým médiem, videem i televizí, hudbou nebo digitálními multimédii, propojoval jeho práci zájem o popsání paměti a nutnost rekapitulace minulého. Markerovo dílo bychom mohli označit za katalog vzpomínek a úvah o tom, jak vlastně paměť funguje a kam až sahá.”
Tenká modrá čára (The Thin Blue Line, r. Errol Morris, 1988)
Archeologie a manifest mluvící hlavy jako uměleckého prostředku od dokumentaristy, producenta a teoretika Víta Janečka:
„Errol Morris sestrojil speciální zařízení, které využilo čtečku titulků televizních zpráv, přičemž do místa na úrovni objektivu místo titulků ke čtení promítal sám sebe, a tak můžeme při strhujícím svědectví filmu Mlha války: Jedenáct lekcí ze života Roberta S. McNamary (2003) čelit doslova tváří v tvář někdejšímu ministrovi obrany USA z období krajně problematických válek.”
Studie Billa Nicholse o přítomnosti fantazie a zakoušení časovosti v dokumentárních filmech:
„Divácké distance dosahují i vysoce stylizované inscenace, Příkladem může být scéna výslechu Randalla Adamse nebo zavraždění strážníka dallaské policie v Tenké modré čáře. Okamžik letu dokonale nasvíceného kelímku ve zpomaleném záběru, jenž nestydatě přehrává vyprávění jednoho z dotazovaných, nelze vymazat z paměti. Ale stylizace nemusí mít nutně ironickou podobu, tak častou v Morrisových dílech.”
S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (S-21, la machine de mort Khmère rouge, r. Rithy Panh, 2003)
Studie významného teoretika filmu Timothyho Corrigana:
„V autobiografickém pojednání genocidy za vlády Rudých Khmerů v letech 1975–1979 od kambodžského tvůrce Rithyho Panha z roku 2013 se stopa reálna blokuje, zaráží o nepostižitelnost hrůz genocidy a vymazání v podstatě veškeré průkaznosti a jakéhokoli zobrazování násilí."
