Dokument slovenského zápasu

Po volbách v roce 2023 dosadila nová slovenská vláda do čela resortu kultury nominantku Slovenské národní strany Martinu Šimkovičovou. Tím odstartoval proces systematického ničení slovenských kulturních institucí. Jedním z jeho projevů se stalo odvolání ředitelky Slovenské národní galerie (SNG) a ředitele Slovenského národního divadla.

Odchod ředitelky SNG Alexandry Kusé s sebou přinesl chaos, nejistotu a ztrátu odbornosti. Na ředitelském postu se během roku vystřídali čtyři ředitelé, docházelo k rušení výstav a netransparentnímu jednání ze strany nového vedení. Zaměstnanci galerie zahájili kolektivní odpor ve formě občanských iniciativ a dalších tvůrčích forem rezistence. Jejich nespokojenost vyvrcholila hromadným odchodem více než stovky lidí v dubnu 2025.

Právě reflexi těchto událostí se od února do března 2026 věnovala výstava Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu v Galerii hlavního města Prahy (GHMP). Dle textu na stránkách GHMP expozice nebyla „aktivistickou ani dokumentární výstavou, i když využívala oba přístupy“. Kurátoři ji místo toho označili za „popis jednoho zápasu“ v uměleckém prostředí. Toto provedení má dle GHMP obohatit kontext politických dějin umění i pole kunsthistorie. Přestože se sama GHMP proti pojmu „dokumentární výstava“ z nejasného důvodu vymezuje, její projekt věnovaný SNG jeho charakteristiky splnil. A stal se kvalitním příkladem propojení dokumentárních technik a výstavní praxe.

Uspořádání výstavy Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu lze rozdělit na dvě části. Ve výraznější z nich návštěvníci našli podrobnou reflexi klíčových událostí za použití filmů, fotografií, mediálního obsahu, oficiálních dokumentů a internetového obsahu.

Předností výstavy byla možnost opřít se o naraci. Teoretička Jennifer M. Green k této problematice píše: „Hlavním ,kleptomanem‘ narace byla výtvarná umění, jejichž úspěchy ve vyprávění příběhů prostředky jinými než psaným slovem přesto vyžadují metodu, jak tyto příběhy katalogizovat a zaznamenávat.“¹⁾ Příběh slovenské instituce v tomto ohledu funguje jako skutečné vyprávění: má své kladné i záporné postavy a zápletky a opírá se o jasně daný začátek i klíčové body.

Hned v první místnosti Domu fotografie diváky přivítal panel s názvem „Osoby a obsazení“. Představoval nejvýznamnější aktéry a aktérky dění okolo SNG. Nechyběl místopředseda slovenské Národní rady Andrej Danko nebo ministryně kultury Šimkovičová. Vedle přehledu hlavních postav byla umístěna fotografie zaměstnanců SNG: zelené samolepky na společném snímku zakrývaly tváře těch, kteří již instituci opustili. Začátek expozice doprovázela také časová osa hlavních událostí, které propojila linka v zelené barvě. Jde o barvu orientačního systému nové budovy SNG, která skrze celou expozici zastupovala galerii jako instituci. Jako poslední událost časové osy prozatím figurovala výstava v Praze.

Narativní prvky výstavy nejsou zásadní pouze pro dějovou linku, ale také pro způsob interpretace a diváckého čtení. Green zdůrazňuje, že narativní autoritou v případě výstavy není divák, ale její inscenátor.²⁾ Tím byl v případě výstavy Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu kurátorský tým ve složení odvolaná ředitelka SNG Alexandra Kusá, zástupce platformy Otvorená kultúra! Branislav Matis a v neposlední řadě Nina Vidovencová, která skončila jako druhá kandidátka ve výběrovém řízení na post ředitelky SNG po odvolání Kusé, načež byla propuštěna. Za GHMP pak kurátorsky spolupracovala Helena Musilová. „Selektivní princip, který původně uspořádává prezentaci, musí být brán v úvahu jako součást konstrukce narativních možností,“ píše Green. Již ze složení autorské skupiny je patrné, že výstava po právu nepředstírala oproštění od subjektivity.

Zhruba ve stejném výstavním období uspořádala GHMP další akci, které se dotýkala tématu umělecké tvorby a aktivistické činnosti. Expozice Umění aktivismu v prostoru Městské knihovny v Praze prezentovala příklady protestního a angažovaného umění v českých zemích v kontextu mezinárodních hnutí. Potenciální dopad Umění aktivismu nicméně oslabila skutečnost, že neměl jasně definované hranice. Výstava představovala obrovské množství materiálu, který nedokázala hlouběji analyzovat.

Většina protestního umění napříč obory navíc funguje jako živelný nástroj: nachází se ve specifickém veřejném prostoru, pohybuje se, dělá zvuky, interaguje s divákem atd. Snaha zachytit povahu něčeho natolik efemérního převážně pomocí videí a fotografií narážela na výstavě Umění aktivismu na své limity. V oblasti vystavování aktivistické tvorby se nejedná o ojedinělý případ. Podobnému problému čelí rovněž berlínská výstava Extreme Tension. Art between Politics and Society Collection of the Nationalgalerie 1945–2000, zaměřená na protichůdné formální, společenské, politické i tematické proudy v umění. Prezentuje ji Neue Nationalgalerie už od listopadu roku 2023 a potrvá až do roku 2027. Kurátoři se rozhodli téma zkoumat na nesmírně širokém vzorku, totiž sbírkovému umění z celé druhé poloviny dvacátého století. A právě pro značnou rozlohu tematického pole výstava nedokáže skutečně komplexně zkoumat žádnou z prezentovaných problematik. 

Výstava věnovaná SNG naproti tomu těží z úzkého zaměření i různorodé prezentace. Události posledních let byly na výstavě členěny na samostatné kapitoly jednoduše shrnující zásadní dění. Jako exponáty v nich sloužíly texty z novin (hojně je zastoupen Denník N), oficiální e-mailová komunikace, fotografie, ale také například papírové tašky, programy výstav, letáky a mnoho dalšího. „Fotografie a vystavené materiály byly vybírány z hlediska dokumentace obsahu, ne jejich vizuální hodnoty,“ vysvětluje Musilová.

Významný element výstavy představuje „lidová tvorba“. Oficiální materiály doplňují internetové koláže, upravené fotografie, vtipy ze sociálních sítí či memes. Internetová kultura zde neslouží pouze pro odlehčení či pobavení, ale primárně jako extenze sociální paměti, jak ji chápe například lotyšská vědkyně Sanita Reinsone. „Současné digitální participativní praktiky [v oblasti kulturního dědictví] by měly být chápány jako pokračování dlouhodobé spolupráce mezi archivy tradic a společností,“ píše Reinsone v textu z roku 2018.³⁾

Zahrnutí této roviny do výstavy je logické, protože činnost aktivistických hnutí zaměřená na viditelnosti či vizuální atraktivitu pravidelně vychází z lidské kreativity, podobně jako hnutí, které se vytvořilo okolo SNG. V tomto ohledu se GHMP podařilo zařazení digitální reflexe událostí o poznání lépe než například výstavě DEVADE v pražském Centru architektury a městského plánování. Expozice zaměřená na architektonické dědictví devadesátých let rovněž pomocí memes pracovala s lidovou reflexí staveb, její prezentace, zcela zbavená kontextu i datace, nicméně působila nahodile.

Znaky DIY (do it yourself) povahy nese i celé provedení výstavy. Podoba výstavy vychází ze streetartové kultury, která se kolem SNG vytvořila. Architekturu výstavního prostoru vytvořil Tomáš Svoboda pro minulou výstavu v GHMP věnovanou fotografce Dagmar Hochové, expozice věnovaná Slovensku ji pouze sekundárně využila. Prezentované materiály zde doprovázely streetartové popisky v charakteristické zelené barvě, které informace doplňují diakritickými znaménky, šipkami, křížky a dalšími symboly, čímž podtrhovaly záměrnou neučesanost celého projektu. Jednu ze stěn například zabíraly papírové programy výstav realizovaných během působení Kusé ve vedení SNG. O kus dál visel soubor programů nedávných výstav SNG uskutečněný po překotných změnách. Do očí bijící rozdíl v grafické úpravě materiálů i samotném obsahu akcí nedoplnil kritický komentář, ale pouze všeříkající velký otazník.

Tyto prvky rovněž často upozorňovaly na ztrátu, ke které v SNG dochází skrze narušení kontinuity v budování instituce. „Noví lidé v galerii nejsou nutně špatní, ale fungování instituce stojí na její paměti. Na seriózním výstavním projektu se pracuje několik let, a pokud se neustále začíná znovu, opakovaně se mění ředitelé, zaměstnanci a koncepce, tak se instituce rozpadá,“ vysvětluje Musilová.

V druhém patře expozice vystavil kurátorský tým rozličné formy odporu zaměstnanců a zaměstnankyň. „Ne všechny aktivistické iniciativy jsou vizuálně poutavé, hnutí okolo SNG se nicméně snažilo o vizuální kultivovanost, protože pracovalo s uměním,“ dodává Musilová. „Ukázalo se, že všem chybí tvorba výstav a práce s publikem. Kompenzací se tak staly komunitní aktivity,“ říká. Návštěvníci výstavy se tak mohli podívat na specifické performance či instalace ve veřejném prostoru. Zmínky se dostalo i tvorbě českých umělců Jiřího Franty a Davida Böhma, jejichž dílo loni v létě SNG bez varování zničila.

Výstava Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu se tak stává cenným příkladem toho, jak v československém kontextu může vypadat kvalitní dokumentární výstava, byť se proti tomuto označení vymezuje. Pracovala totiž se skutečným společenským tématem, a namísto pouhého záznamu reality představila její reprezentaci opřenou o přiznanou interpretaci tvůrců. Podle amerického kritika Billa Nicholse je právě tato reprezentace části historického světa klíčová pro dokumentární charakter díla.⁴⁾ Reálné dění bylo v rámci výstavního prostoru systematicky zpracováno, strukturováno a prezentováno s důrazem na zprostředkování příběhu pomocí argumentace, odborných i laických materiálů, ale také čistě narativních postupů.

Navzdory neodmyslitelnému vztahu k aktuální realitě expozice nenaskočila na laciná srovnání dění na Slovensku a současné situace v České republice, což potvrzuje Helena Musilová. „I když výstava působí jako reakce na současné dění v Česku, není tomu tak,“ dodává. Byť se tento apel možná nabízel, kurátorský tým před „slovenským scénářem“ nevaroval, tuto případnou interpretaci nechal na divácích.

Jistým návodem snad mohl být vystavený text z časopisu A2 ze srpna 2024. Autor David Bláha v článku nazvaném „Krize ve Slovenské národní galerii“ rozebírá okolnosti odvolání Kusé. Text končí odstavcem, ve kterém Bláha cituje ředitelku organizace tranzit.cz Terezu Stejskalovou, která uvedla: „Dokážu si představit, že ministerstvo kultury dostanou do rukou třeba Motoristé a SPD a ministrem se stane nějaký další bojovník proti veřejně dotované kultuře.“ Bláha její obavy komentuje: „Představa, že ministerstvo kultury v příštích volbách dostane malá strana, kterou bude vítěz voleb potřebovat k získání většiny, mi nepřijde vůbec nereálná. Abych nemusel po návratu do Prahy psát podobné shrnutí o krocích ministra kultury z SPD…“ Text v GHMP doprovázelo pouze několik fotografií ze sociálních sítí současného ministra kultury Oty Klempíře, kde pózuje se svou slovenskou kolegyní.

Paralely s děním na poli české kultury není třeba vystavovat, ani kurátorsky selektovat, byly by zastaralé hned pár dní po otevření výstavy. Ke srovnání dnes stačí otevřít noviny.