Claire Simon. Mládí jako dveře do budoucnosti

Kým je pro vás nobelistka Annie Ernaux?

Je to opravdu důležitá spisovatelka. Všechno, co napsala, jsem četla ještě dávno předtím, než dostala Nobelovu cenu za literaturu. Poprvé jsem ji osobně potkala v roce 2002 a už tehdy jsem měla přečtené všechny její knihy.

Proč jste se rozhodla věnovat se jí ve filmu?

Byla jsem najata. Ve Francii existuje pořad s názvem La grande librairie, z té mi zavolali, jestli mám zájem natočit film o Annie Ernaux. Souhlasila jsem, ale pak jsem si udělala rešerši a zjistila, že už o ní velmi dobrý film existuje: natočila ho Michelle Porte, specialistka na Marguerite Duras. Řekla jsem jim, že film už mají a nemá smysl dělat něco dalšího. Když naléhali, vymyslela jsem, že se zaměřím na to, jak se její knihy promítají do středoškolské výuky. Co si o nich myslí mladí lidé? Když jsem to popisovala Annie Ernaux, měla z toho radost.

Překvapilo vás, jak studentstvo vnímalo její knihy?

Neustále mě překvapovali. Právě o to u dokumentárního filmu jde, jsem pořád překvapená. Byli velmi bystří. A také nejsou stydliví, řeknou, když se jim něco nelíbí. Přišlo mi opravdu zajímavé, jak mluví a dokáží hluboce chápat, co autorka chtěla sdělit.

Annie Ernaux používá „écriture plate“ neboli „ploché psaní“. Na události, které popisuje, se dívá objektivně. Je observační film v jistém smyslu podobný tomuto stylu psaní?

Možná. Sama Ernaux říká, že není snadné psát tak, jak píše ona. Chce být především věcná a mít správný odstup. Neodvážila bych se s ní srovnávat, ale máme hodně společného. Naše první diskuse byla intenzivní, obě jsme si uvědomily, že některé věci jsou pro nás velmi důležité. Například chronologický způsob vyprávění nebo důraz na pravdu.

Není to poprvé, co jste kvůli natáčení vstoupila do školy. V minulosti jste například sledovala proces výběru studentů pro prestižní La Fémis v Paříži, v dokumentu Apprendre jste natáčela na základní škole, také v Premières solitudes jste mluvila se studenty. V čem je pro vás toto prostředí atraktivní?

Miluji mladé lidi, jsou naše budoucnost. Vědí toho víc než já. Ale nikdo se opravdu nezajímá o to, co si myslí. Apprendre byl o základní škole a všichni se mě neustále ptali, proč točím děti. Přitom je to krásné, jejich tváře nic neskrývají. Jde o dokument o prvních zkušenostech: natáčím lidi, kteří ještě nebyli natáčeni. Děti nebo teenageři prožívají tento pocit „poprvé“ velmi silně. Dost možná jde o nejupřímnější rozhovor, který můžete získat. Natáčením mladých lidí otevírám dveře do budoucnosti, do života, který budou žít. Kromě mladých lidí zkoumáte také místa.

„Trochu mě nudí lidé, kteří chtějí být hlavně považováni za dobré filmaře.“ 

Film Naše tělo jste natáčela ve zdravotnické klinice. Se Simonem Mérabetem jste v rámci dokumentu navštívila nádraží Gare du Nord, o kterém jste vytvořila i fikční snímek. Co je pro vás těžiště těchto děl: místo samotné, nebo malé příběhy, které zde sbíráte?

Gare du Nord je převážně o místě, ale Naše tělo je pro mě o ženském těle a o tom, čím ženy procházejí. Líbí se mi myšlenka, že všechna gynekologická témata, ať jde o porod, antikoncepci, rakovinu nebo endometriózu, jsou skrytými příběhy žen. Dostala jsem možnost natáčet v nemocnici s velkou jednotkou zaměřenou na gynekologickou péči, což bylo skvělé. Nicméně prvotní myšlenka se týkala těl pacientek a toho, jak každá z nich prochází vlastním příběhem.

Do filmu jste se také sama zapojila.

Ano, onemocněla jsem uprostřed natáčení. Připadalo mi přirozené vstoupit do vyprávění. Při diagnóze rakoviny nastává moment, který se nazývá „oznámení“. Doktor řekl, že oznámení se nesmí natáčet, protože je příliš osobní. Když se to ale stalo mně, chtěla jsem své oznámení natočit. Znala jsem protokoly, nebála jsem se. Kdybych předtím nenatáčela, byla bych úplně zničená. Hlavně jsem nechtěla přijít o svá prsa, což se nakonec stalo. Je to ale lepší než být mrtvá.

V jednom rozhovoru o filmu Naše tělo jste zdůrazňovala, že natáčení dokumentů je nesmírně náročné umění. Co podle vás dělá dobrý dokument?

Měl by být pravdivý a jít do hloubky. Trochu mě nudí lidé, kteří chtějí být hlavně považováni za dobré filmaře. Přitom jediní tvůrci, kteří přišli se skutečně originálními filmovými formami, jsou dokumentaristé. Režiséři fikčních filmů až na výjimky podle mě nemají příliš mnoho dobrých nápadů.

Sama jste natočila několik fikčních snímků. Dělá z vás praxe v dokumentaristice lepší režisérku fikce?

To nevím, ale ovlivňuje to mou práci s herci. Skuteční lidé jsou totiž také herci. Někdy se dokonce stává, že skutečný člověk je velmi „špatný herec“. V dokumentárním filmu jako filmař víte, že lidé, které natáčíte, toto vědí mnohem více než vy. Jako režisér hledáte jejich poznání – jejich znalost vlastního života, jejich zkušenost a jejich vědění. To je naprosto odlišný postoj než ten, kdy „velký mužský režisér“ všechno vysvětluje a manipuluje s herci.

Annie Ernaux často mluví o paměti a o psaní jako o způsobu, jak na nic nezapomenout. Jaký nástroj používáte vy k uchovávání všech znalostí, které jste během svého života a kariéry nashromáždila?

Natáčím filmy a doufám, že až umřu, tak nebudou smazány. I když je to samozřejmě možné.

Je to zvláštní. Kromě Francie už dnes skoro nikdo nechodí do kina. Přitom lidé pořád sledují filmy nebo seriály, ale na počítači. Doufám, že se z kina nestane něco jako opera, jakási stará umělecká forma. Týká se to zvláště dokumentárního filmu. Lidé dokumenty milují, ale je pro ně obtížne jít na ně do kina.