České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia Radio

„Je nám dáno za úděl nést svět za ty, jejichž srdce už je kamenné.“

Úvodní citaci pro své ohlédnutí za letošní dokumentaristickou sekcí Prix Bohemia Radio (PBR) jsem vybrala z dokumentu Aleny Blažejovské Muž, který sází stromy, který se na short list této přehlídky sice nedostal, ale dominoval loňské soutěži českých audiodokumentů AudioREPORT (získal tam 2. místo) a aktuálně reprezentuje Český rozhlas na přehlídce The International Feature Conference 2020. Zároveň si ho jako svého vítěze vybrala studentská porota Prix Bohemia Radio. Dokumentaristka Alena Blažejovská a její sociální herec, lesník a básník Jiří Nohel, spolu rok chodili do lesa a sledovali stopy zrození i zániku. Nohelův svět je zaplněn bytostmi stromů, rostlin, zvířat, jeho zvýšená citlivost pro kauzalitu přírodních jevů a schopnost lidského úžasu nad nimi posunuje environmentální reportáž k existenciální úvaze o místu člověka v současném světě. Dokument klade otázky o provinění společnosti vůči krajině, o popření jednoduchosti ve prospěch chaosu a nadbytku, o nesmyslné komplikovanosti lidských životů a nepokoře.

Při koncentrovaném poslechu pořadů z short listu působí podobně tíživě i šestice dokumentů, kterou odborná porota (autor zvukových instalací Ladislav Železný, dokumentarista, pedagog a kněz Jan Hanák, ředitel Centra dokumentárního filmu Šimon Bauer, britská producentka Shanida Scotland a norská dokumentaristka Grete Strom) vybrala k veřejnému poslechu z původních třiceti přihlášených titulů. 

Rovnoměrné zastoupení programových řad a debuty

Nejprve tedy statistický a nutně zjednodušující přehled. Finálová šestice dokumentů zahrnuje všechny programové řady, které nyní v Českém rozhlase produkují audiodokumenty. Dramaturgyně Brit Jensen a její DokuVlna na Radiu Wave nabízí dva experimentální dokumenty, založené na silné osobní výpovědi, vyžadující soustředěný poslech, a orientované na liberální publikum (Lumír Košař: Po večeři, Magdaléna Trusinová: Zpověď). Vltavský Radiodokument dramaturgicky formuje Viola Ježková a v nejužším výběru se objevila artistně-reportážní zvuková kompozice o nadšení z ornitologie (Filip Jakš: Vábení – síť – kroužkování – let) a angažovaná osobní reportáž z francouzského aktivistického boje proti výstavbě letiště (Eva Lédlová: ZAD. Portrét jednoho boje). Dramaturg Ivan Studený zastřešuje řadu Dokument Plus na stanici Český rozhlas Plus a z jeho dílny pochází i nejvýznamnější projekt veřejnoprávního rozhlasu roku 2019 Rozděleni svobodou (konkrétně díl Soudní lidé národa českého, který Ivan Studený připravil společně s Terezou Rekovou). A konečně Daniel Kupšovský, dramaturg vysílací řady Dokuseriál na stanici Dvojka Českého rozhlasu, nominoval záznam individuální cesty za duchovním poznáním Na cestě dokumentaristy a dramaturga Daniela Moravce, což není zcela typický produkt této stanice.

Ve výběru tedy chybí dokumentární subžánr portrétu, absentuje i historický dokument, případně nějaká varianta dokumentárního pásma nebo dokudramatu. Výběr odborné poroty zahrnuje tři dokumentární debuty (Trusinová, Jakš, Lédlová) a většina z nich je výrazným způsobem postavena na silné autorské výpovědi a deklaraci autorského postoje. A ještě dodejme, co zde zcela chybí – dokumentární podcasty z nezávislé produkce, které by tvořily alternativu k tvorbě veřejnoprávního rozhlasu. Ty, které byly letos zastoupeny například v soutěži Podcast roku, ukázaly, že i v Česku roste výrazná nezávislá scéna auditivní nonfikce. V příštích letech by mohla výrazně zasáhnout do monopolu veřejnoprávního média a vzbudit i v oblasti rozhlasové dokumentaristiky žádoucí konkurenci. Doufejme, že příští ročníky Prix Bohemia Radio už pořady nezávislých producentů přinesou.

Zpovědi a výpovědi

Úvodní zmínka o dramaturgyních a dramaturzích jednotlivých rozhlasových řad nebyla jen poukazem na kreativní produkci, na jejíž roli se občas zapomíná. Chci připomenout i význam konkrétních dramaturgických osobností, které své programové cykly formují, určují míru dokumentární odvahy i experimentu a tím žánr a jeho konkrétní podobu výrazně posouvají. Rozhodně se to daří Brit Jensen v DokuVlně, cyklu, jenž měl netradiční podoby zkoumání světa vepsané už ve své DNA, když před čtyřmi lety na Radiu Wave vznikal (ostatně dokumenty v dramaturgii Brit Jensen obsadily v soutěži PBR 1. a 2. místo). Košařova „dokumentární rekonstrukce“ Po večeři, která nakonec obsadila druhou příčku v dokumentární kategorii na Prix Bohemia Radio, je zřídka viděným formálním experimentem. Kvůli neochotě původního respondenta dokončit roztočený film přepsal dokumentarista zvukovou stopu do scénáře a natočil rozhovory znovu, přiznaně herecky, ale ve snaze o autenticitu, podpořenou neformální atmosférou rozpačitého setkání bývalých gay partnerů. Radikální podobu dokumentu umocňuje i probírané téma – několikanásobné přiznání k nezodpovědnému sexuálnímu chování, jež způsobilo šíření nemoci AIDS. Formátu Radia Wave tento způsob komunikace zcela konvenuje a předpokládá schopnost posluchače naladit se na slovník i vyjadřovací manýry protagonistů z řad současných dvacátníků i třicátníků. Méně trénované ucho může ohromný slovní balast, který podstatu sdělení permanentně zahaluje, spíš odrazovat nebo ubíjet. Jsme svědky neustálého kroužení kolem podstaty popisovaných situací bez ochoty jednoznačně pojmenovat, co se vlastně stalo. Z těkavého rozhovoru dvou mužů jen složitě rekonstruujeme vztahy i náhodná sexuální setkání, jejich časovou následnost a zoufale nevyvozenou odpovědnost jednání. Podstata autorského sdělení, tedy poukaz na bludný kruh viny (stigmatizace onemocnění – strach – nepřiznání se k HIV pozitivitě – víra v odpuštění – další šíření nemoci), tak nevyplyne ze samotného poslechu, ale z intenzivního promýšlení tématu samotným posluchačem. Ostatně dokumenty v DokuVlně často spojuje nejednoznačnost vyznění, neukončenost i sdělení, jehož interpretace zůstává záměrně na posluchači. Souvisí to nejen s velkou důvěrou v posluchače, ale i s autorskou a dramaturgickou neochotou deklarovat jediný možný výklad prezentovaného příběhu.

Prolomit tabu nestačí

Jednoznačnější vyznění má celkem logicky dokument Zpověď, příběh dívky, kterou v jedenácti letech zneužil kněz. Společensky zásadní téma je v české dokumentaristice zatím ojedinělé, v několika sondách se ho dotkly jiné pořady v minulých letech, které ale spíše monitorovaly například svépomocné terapeutické skupiny (Ivan Studený: Přijďte zas, funguje to) nebo mapovaly problém sexuálního násilí obecně. Zatímco na evropských přehlídkách se s tímto tématem potkáváme již poměrně často, v Česku jde o odvážné vykročení směrem k pojmenování tabuizované problematiky celibátu katolických kněží, zneužívání dětí a mladistvých i pokrytectví církevních institucí. Tak daleko však ambice soutěžního dokumentu nesahají. Téma je natolik nové, křehké a ožehavé, že autorka Magdaléna Trusinová ani její anonymizovaná respondentka nešly za hranice prvotního popisu problému. V zalykavém rozhovoru, zjevně velmi tíživé zpovědi, popisuje mladá žena, co se jí v dětství stalo. Později její blízcí i ona sama již věcnějším tónem rekonstruují otřesné psychické i fyzické následky sexuálního zneužití, které dívka prožívala v době dospívání i na prahu dospělosti. Nejsilnější je dokument právě v momentech, kdy věcně konstatuje, jak zoufale nečinná zůstala policie i justice po podání trestního oznámení, jak odbývá podobné kauzy samotná církev s odkazem na individuální pokání a zpovědní tajemství a jak zoufale osaměle přitom nesou následky zneužívání oběť a celá její rodina. Nezpochybnitelnou zásluhou tohoto dokumentu je prolomení tabu. Ačkoliv Zpověď nakonec dokumentární kategorii na Prix Bohemia Radiu vyhrála, do budoucna podle mě nebude stačit statečnost obětí a empatické naslouchání dokumentaristů. Poslech podobných příběhů je nesmírně choulostivý a vždy bolestný, irská nebo švédská zkušenost však ukazují, že jen důsledná investigace, dohledávání svědeckých výpovědí a nekompromisní snaha dostat se ke skutečným agresorům a hodnostářům, kteří jejich jednání kryjí, vede k finálnímu pocitu satisfakce a potrestání viníků. Jeden z nejsilnějších vzkazů těchto dokumentů totiž zní, že nečinnost a nedůslednost kohokoliv, kdo se nachází poblíž podobné kauzy, znamená jisté ohrožení pro další oběti agresora.

Třetí intenzivní zpovědí je vyprávění Daniela Moravce o dlouhé duchovní cestě za poznáním podstaty ega a nalezením vnitřního míru se sebou samým. Téměř hodinový dokument Na cestě je sestřihem původně pětidílného stejnojmenného seriálu, který v důkladném a dekádu trvajícím časosběrném snímání zachycuje různé etapy Moravcova hledání duchovní cesty, oslovování různých autorit, promýšlení filozofických a náboženských konceptů a obhlížení vlastní pozice vůči nim. V průběhu své cesty Moravec opakovaně avizuje, že zásadní prozření mu přinesla zkušenost s požitím přírodní drogy Bufo Alvarius. Zatímco programová řada Dokuseriál českého rozhlasu nabídla k celé této složité, spletité a netradiční duchovní cestě dostatečný prostor pěti půlhodin, snaha kondenzovat hledání do šedesáti minut dokumentu spíše ublížila. Tam, kde si seriál mohl dovolit pečlivě budované plochy s atmosférickou hudbou, uvolněné autorské vyprávění, klidné tempo a prostor pro posluchačskou imaginaci, šedesátiminutová verze téhož působí v maximálním zhutnění spíše v neprospěch předmětu zkoumání. Autor se snaží dostat do hodinového pořadu všechny zásadní respondenty, každý záhyb své duchovní cesty, dále objektivizaci a vyváženou informaci o chystaném požití drogy i samotný psychedelický, podrobně popsaný a zvukově originálně zpracovaný, zážitek účinku výtažku ze žáby Bufo Alvarius. Rychlé tempo, časté střídání mluvčích a četnost autorských promluv jsou však vzhledem k závažnosti zkoumaných témat posluchačsky velmi zatěžující. Jednoznačně originální výpovědi více slušel volný temporytmus seriálového vyprávění.

Publicistická tvář dokumentu

V kategorii Multimédia zazářil na Prix Bohemia Radio projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou, připravený ke 30. výročí listopadové revoluce 1989. Tento projekt nakonec mezinárodní multimediální kategorii i vyhrál. Mimořádně úspěšný a razantní vstup veřejnoprávního média do celospolečenské diskuze znamenal na podzim loňského roku velký mediální ohlas a skutečně významný sociologický pohled na rozvrstvení současné společnosti. S inspirací v podobném projektu BBC a ve spolupráci s Akademií věd, předními českými sociology a statistiky, s velkorysou podporou multimediální platformy a v robustním mediálním záběru dokázal Český rozhlas vyprodukovat opravdu zásadní projekt včetně pokusu výrazně aktivizovat politickou scénu a donutit ji k reakci ve čtyřech identifikovaných problémech (dostupnost bydlení, vzdělávání, hrozba chudoby a vztah k demokracii). 

Dokumentaristé, ale i reportéři a regionální redaktoři byli nedílnou součástí projektu a vyprodukovali také několik dokumentů, v nichž reflektovali související události loňského roku a portrétovali příslušníky šesti společenských tříd, jak je rozlišil sociologický průzkum pořádaný Českým rozhlasem v rámci projektu Rozděleni svobodou. Ivan Studený a Tereza Reková se například v dokumentu Soudní lidé národa českého zaměřili na demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Na tomto pořadu se dá dobře ukázat rozdíl mezi reportážní sondou a nadčasovým dokumentárním útvarem. Jistěže nechybí záběry z velkých demonstrací, slogany, písničky, skandování, projevy, ankety, nadšení i skepse – tedy všechny ingredience, jež očekáváme od reportáže. Klíčový je však výběr respondentů, které reportéři sledují v delším časovém horizontu a kteří ukazují hloubku polarizace společenských názorů. Cenný je i okamžik, v němž se Reková reálně pokouší sblížit se s extrémně odlišným názorem své babičky a demonstruje, jak obtížná taková komunikace ve skutečnosti je. Ironický rámec a humorný nadhled nabízí celému panoptiku názorově roztříštěné společnosti loutkové představení polarizující svět na dobro a zlo. Dokument je nejen cenným zachycením dobové atmosféry české společnosti v čase obrovských demonstrací a občanské neposlušnosti vůči vládě Andreje Babiše, ale i ukázkou perfektního střihu, názorové investigace a upřímné dokumentaristické snahy zachytit to nejaktuálnější, co se ve společnosti děje.

Publicistika i osobní výpověď

V tomto ohledu působí vlastně velmi aktuálně i portrét občanského aktivismu, který vypukl v odlehlé části Francie již před padesáti lety a mohl by být dávno zapomenut. Eva Lédlová přijíždí na místo zvané ZAD s dávkou naivní představy o polaritě environmentálního dobra a zla, o hodných farmářích a ještě hodnějších veganech, o zpívajících děvčatech a spravedlivém boji proti zamýšlené stavbě letiště. S výtečnou znalostí francouzštiny a angličtiny postupně zkoumá místní terén, vede si auditivní deník, setkává se s místními a snaží se problém pochopit v celé šíři. Postupně prozírá, a hlavně vidí i věci šokující a drastické. Vnímá nevoli vládnoucích kruhů k domluvě, nesourodost místní komunity a náchylnost k neustálým ideovým hádkám, vidí mocenský boj a manipulaci s fakty i lidmi, vnímá posun od původně environmentálního boje k boji výsostně politickému. Když v závěru do problému vstupuje ještě uprchlická vlna a v regionu se objevuje další zásadní problém, je ze své původní naivity zcela vyléčena. Jakkoliv pořadu dominuje autorská narace, důvěřuje reportérka především síle autentického zvuku a výpovědí. V podstatě nepřetržitě znějící zvukový plán nás udržuje v místních reáliích a posiluje pocit přítomnosti v dané lokalitě, která se tak stává samostatnou postavou příběhu. Lédlová si výtečně poradila i s překlady z francouzštiny, elegantně tlumočí své rozhovory s přáteli a nebojí se sebeironie. Dokument tak pozoruhodně skloubí výsostně publicistické, složité téma s osobní výpovědí a nezakrytě subjektivním pohledem na problém střetu občanské společnosti se zájmy korporátu a státu. 

Ptačí hitparáda jako pocta lovcům zvuků i příznivcům čižby

V podstatě každý rok se v kolekci rozhlasových dokumentů nebo hybridních formátů kombinujících dokument s fikční tvorbou objeví kompozice, jejímž hlavním znakem je důraz na zvuk jako primární kód sdělení. Z minulých ročníků připomeňme třeba Abrahámovu Prahu v kostce s kolekcí zvuků upínajících se k dlažebním kostkám nebo Adámkovu Hru na uši se zkoumáním možností zvuku hlasu v desémantizovaných shlucích hlásek i slov, průběžně pozbývajících smyslu i významu. Jakšova kompozice Vábení – síť – kroužkování – let, která se nakonec umístila na třetím místě v kategorii Dokumentů na Prix Bohemia Radio, se opírá o ornitologickou procházku se skupinou zájemců o pozorování ptactva, jež tvoří páteř dokumentu. K ní se upínají tematicky komponovaná zvuková dobrodružství jednotlivých ptačích druhů (třeba sov, lindušek nebo drozdů). Zároveň je celý dokument poctou radioamatérům, kteří neúnavně dlouhá desetiletí strnule stojí po kolena ve vodě rybníků, v hustém rákosí, pod jarními stromy nebo leží v trávě a parabolickými mikrofony zachycují co nejčistší zvuk ptačího zpěvu. Jakš odkazuje k tradici vědecko-popularizačních projektů často prezentovaných v magazínu Meteor i k oblíbeným ptačím hitparádám a zvukovým encyklopediím (cyklus Hlas pro tento den). Nic z toho však Jakš nečiní edukativním způsobem, na jakýkoliv výklad rezignuje a vůdčím principem dokumentu činí zvuk a hry s jeho zkreslením, modifikací, modulací, zmnožením, ztišením, echem, efekty, komprimací nebo naopak protažením. Je to čirá radost z různorodosti zvuků, jež produkuje ptačí říše a lidé, kteří jsou ochotni se ptactvem zabývat. Některé okamžiky dokumentu jsou skutečným zvukovým wellness centrem plným ptačího zpěvu a svěžesti. Radiofoničnost Jakšovy kompozice je i nepřímou oslavou komunitního charakteru věrných posluchačů rádia, kteří zároveň dlouhá léta prokazovali svou lásku k audiu i jako aktivní radioamatéři a svou drobnou aktivitou opakovaně pomohli celoplošným výzkumům konkrétních ptačích druhů. Nenápadně se tak v Jakšově dokumentu ozývá i silné téma společenské ekologie, pospolitosti druhů a toho, jak se navzájem všichni potřebujeme. Množství humorných příběhů a častá přirovnání chování ptačích komunit k lidskému jednání toto sdělení jen posilují.

I proto jsem začala a končím připomínkou Jiřího Nohela, básníka a lesníka z dokumentu Aleny Blažejovské. Mluví o tom, že v životě hledá klid a jednoduchost. „Všechno v přírodě je nastaveno na mírný nedostatek,“ ujišťuje nás Nohel o tom, že přes všechnu verbalizovanou bolest, bídu a smutek může nakonec nad vším zaznít zpěv ptactva nebeského.