Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Rok života v pandemii a pod rouškouKoláž k rozhlasové sérii Život během pandemie. Foto Soňa Daňková, ČRo

Blog

Rok života v pandemii a pod rouškou

11. 3. 2021 / AUTOR: Andrea Hanáčková

Na prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.

Jarní solidarita 

Natáčení Roku pod rouškou pro řadu Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojky začalo hned po vyhlášení prvního lockdownu v polovině března a postupně se na něm podílelo deset českých dokumentaristek a dokumentaristů: Daniel Kupšovský, Ivan Studený, Tereza Reková, Magdalena Šorelová, Martina Pouchlá, Šimon Švub, Markéta Oddfish Nešlehová, Kateřina Mikulcová, Tereza Hronová a Anežka Šujanová. Materiál sbírali celý rok a dramaturgové Daniel Kupšovský a Ivan Studený ho začali stříhat až ve chvíli, kdy bylo vše pohromadě. Výsledkem je pět půlhodin mapujících období od března do prosince 2020.

Poslech prvních dvou dílů připomíná, jak je lidská paměť krátkodobá a jak snadno aktuální slovník a čísla vytlačí kontext počátků pandemie. Na domácí šití roušek zřejmě jen tak nezapomeneme, ale spory u lesní závory zavřených moravských okresů nebo doporučení na užívání paracetamolu na covidové příznaky už téměř odvál čas. Stejně jako dobu, kdy jsme sledovali nárůst pozitivně testovaných v jednotkách a desítkách. Relativní úspěch vládních opatření první vlny a následné uvolněné léto vnášejí do prvních dvou dílů nádech úlevy, radost z vody českých rybníků a několika realizovaných festivalů. Podařilo se akcentovat to pozitivní, co jarní vlna nesla – solidaritu, obětavost, soudržnost lidí i ochotu podřídit se sice blábolivě komunikovaným, ale ještě jaksi smysluplným opatřením.

Život během pandemie, šestidílná série Apoleny Rychlíkové pro Český rozhlas Plus, je k této úvodní fázi pandemie méně smířlivá. Její pohled je zásadně jinak zacílen, opírá se (i v názvu) o sociologický projekt, který začal přibližně ve stejné době jako výše zmíněný dokumentaristický časosběr. Zatímco rozhlasáci sbírali příběhy, sociologové pravidelně shromažďovali, vyhodnocovali a zveřejňovali data, ostatně činí tak doposud. Rychlíková se tak ve svých sondách opírá o pilíře neviditelných, ale o to zásadnějších jevů, které mají vliv na kvalitu života – životní pocit, pracovní podmínky, situace domácností, vzdělání či ekonomika velkých i malých provozů. Poukazuje na témata, jež popularizuje a důkladně ozřejmuje například sociolog Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny (2019) nebo skupina sociologů kolem Martina Buchtíka, kteří se v roce 2019 podíleli na rozsáhlém projektu Rozděleni svobodou, jenž inicioval Český rozhlas u příležitosti třicátého výročí pádu železné opony.

Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková, autorka rozhlasové série <b>Život během pandemie</b>. Foto Khalil Baalbaki

Rychlíková pohlíží na rok s pandemií komplexně a již v jarním období upozorňuje na závažné problémy související s duševním zdravím, zárodky zásadních rodinných a partnerských potíží i na rychlý pád do příjmové chudoby. Úběžníkem všech témat je pak zásadní role sociálního a lidského kapitálu jednotlivých společenských tříd – v tomto případě především okruh známých lidí připravených pomoci, schopnost empatie a kompetence k získávání informací, což kromě znalostí a dovedností zahrnuje například i vybavenost domácností moderními technologiemi. Série Život během pandemie tak na jarní i pozdější období pohlíží především optikou prekarizovaných skupin – matky samoživitelky, dělníka, mladých, ještě studujících rodičů, podnikatelky cizinky či výkonné umělkyně. Zásadní roli i v této sérii a jejím zacílení sehrál dramaturg Ivan Studený, jehož rukopis je patrný i v rytmizaci a timingu úsporné zvukové složky obou sérií.

Letní uvolnění

Obě série se nutně potýkaly s řadou etických problémů souvisejících s jakýmkoli natáčením o nemoci, duševním zdraví, konkrétních příjmech, dětech či náhledu do sociálně problematických rodin. Sociální aktéři vystupují anonymně nebo pod svým křestním jménem, většinou jsou identifikováni lokalitou a profesí.

Obě série přistupují podobně ke struktuře jednotlivých dílů. Představují v nich své respondenty v ucelených výpovědích, k nimž se lze v rámci dílu vrátit, ale jejichž příběh až na výjimky v dalších dílech nepokračuje. Rok pod rouškou drží v tomto ohledu časovou linearitu probíhajícího roku, proto se ve dvou případech ke svým „jarním“ respondentům vrací a umožňuje tak elementární práci s cliffhangery pro pokračování série. I jednoduché dotazy typu „Už jste zdravá?“ či „Jak se vám daří nyní?“ ukazují, že v případě nemoci covid-19 se setkáváme se skutečně neznámými konsekvencemi prodělané choroby. Odpověď dotazovaných neodpovídá naší dosavadní zkušenosti a bude zajímavé respondenty dále sledovat.

Série Život během pandemie volí jinou, nelineární strukturu, soustředí se na jednotlivé aspekty kvality života a proměňující se životní úrovně i denních rutin (díly Duševní zdraví, Práce, Podmínky v továrnách, Ekonomika domácností, Vzdělávání, Nejohroženější skupiny). Vybírá si vždy dva typizované příklady, intenzita výpovědi a jasně zvolený fokus však v řadě případů vydělí konkrétní osud, vytvoří drobný příběh. Zatímco v Roce pod rouškou se stále otevírá možnost porovnat detaily pandemických opatření s vlastní zkušeností, Život během pandemie se soustředí spíše na přehlížené skupiny obyvatelstva, které zmíněný výzkum Rozděleni svobodou označil za „ohroženou“ a „strádající“ třídu. Apolena Rychlíková přitom dokázala najít zcela reprezentativní představitelky a představitele těchto skupin, autentické výpovědi samoživitelky, matky pěti dětí z Ústecka, nebo horníka z Karviné ulpívají v paměti ještě dlouho po poslechu.

Pozoruhodné je, že se výpověď těchto „sociálních herců“ nesoustředí na lamenty, nářky a stížnosti. Urputně hledají cestu z nouze ven, soustředí se na to, aby nespadli do dluhové spirály, snaží se za každou cenu si pomoci. Tyto třídy se rozhodně nekryjí s cílovou skupinou Českého rozhlasu Plus, ta spadá podle stejného výzkumu nejspíše do tříd „zajištěná střední“ nebo „nastupující kosmopolitní“. Dochází tak k zajímavé konfrontaci portrétované a naslouchající skupiny. Radikální rétoriku si však autorka nechává do svých autorských textů v A2 či A2larmu, v seriálu je její přesvědčení zřejmé především z výběru témat a respondentů. Případné komentáře a interpretace zůstávají na odbornících, kteří se připojují k debatě přes internetové chaty nebo telefonem, jak odpovídá pandemické realitě.

Ilustrační foto k sérii <b>Rok pod rouškou</b>. Foto Michaela Danelová

Na hranu dokumentární etiky šli tvůrci Roku pod rouškou ve třetím díle, kdy nabídli záměrně vyostřenou perspektivu mladých Čechů kosmopolitně zabydlených v podstatně širších hranicích, než pro vir vymezily jednotlivé vlády. Pocit silného omezení a touhu po volném evropském i mezikontinentálním pohybu dávají tvůrci do kontrastu se vzpomínkami starší generace na dobu druhé světové války a zážitek koncentračních táborů. Průvodní hlas Daniela Kupšovského zůstává přísně neutrální, postoj tvůrců je patrný spíše ze střihové skladby.

Rychlíková je ve svém autorském hlase mnohem otevřenější, přiznaná optika její průměrně zajištěné rodiny s dostatečně rozvinutými sociálními vazbami, intelektuálním i technologickým kapitálem ji identifikuje s většinovým publikem Českého rozhlasu Plus. S přirozenou empatií pak ale vstupuje do blízkosti lidí, kteří ji prostřednictvím své životní situace vedou k hlubším úvahám o dlouhodobých rizicích a dopadech pandemie. V každém díle takové úvahy zprostředkují sociologové z výzkumu Život během pandemie, hovoří o nich ale i samotní respondenti. Úzkosti a strach o život v přeplněných výrobních provozech tak vedou až k úvaze o základní svobodě projevu, jindy je pojmenovaná hrůza z možného rozsahu budoucích exekucí v situaci, kdy prekarizované skupiny nebudou schopné zvládat další a další vlny pandemie bez intenzivní pomoci státu nebo záchytné sítě podpůrných organizací.

Pro obě série je typický mikropohled na jednotlivé příběhy, jednotlivé jevy. Jakkoli sociologové v Životu během pandemie situaci zobecňují pro celé skupiny obyvatel a jakkoli v závěrečných dílech Roku pod rouškou sumarizují například menší podnikatelé celoroční tragickou bilanci svých příjmů, jde nutně o dílčí studie, momentky, aktuality zachycené reportážním a dokumentárním mikrofonem tady a teď. Na pohled z odstupu si budeme muset ještě řadu měsíců počkat a na řadu přijdou otázky, které jsou v této chvíli ve všech tématech přítomny zatím latentně.

Podzimní atomizace společnosti a zimní mizérie

Zatímco tematicky rozmanitější a přece jen lidovější Rok pod rouškou se dá vyslechnout jako celek naráz, Život během pandemie nutí svým analytičtějším pohledem a mírou odbornosti k pomalejšímu, pozornějšímu a soustředěnému poslechu. V obou se jako silné téma jeví citelný rozdíl mezi jarní společenskou solidaritou s dobrým pocitem zvládnuté situace a podzimní atomizací společnosti, kde se už každý stará hlavně o sebe, nejbližší rodinu a – jak ukazuje poslední díl Života během pandemie – i o holé fyzické přežití. Nejsilnější okamžiky přitom nabízí právě pozorná konfrontace jednotlivých dílů. Zatímco jarní sestřih vládních tiskovek akcentuje výroky ministryně financí v ich-formě o tom, co všechno malým podnikatelům „promine“, podzimní díly nabízí truchlivou četbu úřednického ptydepe sdělujícího zdeptané podnikatelce, že se nevejde do žádného z podpůrných programů a nemá nárok vůbec na nic (Rok pod rouškou).

Poslech obou sérií pak vytváří díky dobrému střihu i možnost propojovat si výroky napříč celým mediálním a společenským spektrem. Zatímco série Život během pandemie se politickým citacím vyhnula úplně, série Rok pod rouškou si ty nejvýraznější výroky neodpustila. Zazní tedy Babišovo „zakazuje se“ i prezidentovy vrcholně neempatické věty o „hladových umělcích“ a „neschopných podnikatelích“. Posluchačská pozornost si je snadno spojí napříč oběma sériemi třeba s příběhem servírky, která dostala téměř vynadáno od sociálního úřadu, že si nepřišla pro pomoc hned v první vlně pandemie. Vlastním slovníkem a příměry však tato osoba zdůrazňuje především svou lidskou a profesní důstojnost, kompetenci se o sebe a děti v nouzi postarat, využít všech svých vazeb, dokud je to možné, nebýt na obtíž, nežádat o sociální dávky, nikoho (ani stát) „nevyjídat“. Budeme potřebovat delší časový odstup a zřejmě i změnu politické situace, abychom byli schopni tyto propastné rozdíly v uvažování a replikách vrcholných představitelů státu na jedné a občanů na druhé straně postavit vedle sebe a ukázat tak jednu z příčin současné krize: mizivou důvěru, kterou stát svým občanům projevuje, fízlovskou a byrokratickou mentalitu představitelů moci namísto výsostně služebné pozice, kterou měli od počátku pandemie zaujmout.

Dokumentarista Ivan Studený se podílel na obou rozhlasových dokumentárních sériích jako dramaturg. Foto Khalil Baalbaki

Čtvrtý a pátý díl série Rok pod rouškou se tak vyzněním blíží atmosféře celé série Život během pandemie. Skýtá neradostný obraz nekončících potíží s dalekosáhlými důsledky, které zasahují celé společenské spektrum profesí i generací, nejbolestněji ovšem ty, kteří již před všemi lockdowny patřili k nejpostiženějším skupinám obyvatel. Otázek pro další dokumentární pátrání však zůstává velmi mnoho.

Jaké jsou hlavní příčiny toho, že při využití podobných restrikcí jako v jiných zemích se naše země vyšplhala v počtu nakažených a zemřelých na nejvyšší evropské příčky? Co pro Českou republiku znamenal a znamená léta budovaný zdravotnický systém a jakou hodnotu v jeho vyspělosti představují profesní i lidské kvality lékařů a zdravotních sester? Jakou roli přisuzuje aktuální vládnoucí elita českým vědcům, firmám, podnikatelům, kteří byli sešikováni k výrazné pomoci obyvatelstvu a jejichž iniciativy končily v neprodyšně uzavřených kancelářích různých schvalovacích úřadů, komisí a sekretariátů? Jak byly komunikovány společenská solidarita a soudržnost, mezigenerační i meziprofesní ohleduplnost jako základní kvality občanské společnosti a nutné podmínky pandemické prevence? Jak se stalo, že v kritické situaci zněly českým prostorem zákazy, restrikce a omezení namísto žádostí, doporučení a připomínek společenských norem, jako jsou základní úcta k lidskému životu a zdraví? Jak se ve změti drakonických opatření vyjevovala nerovnost, nespravedlnost, podezíravost a nedůvěru státního aparátu vůči svým občanům?

Námětů na dokumentární eseje o pandemii jsou stále desítky. Dvě aktuální série rozhlasového média veřejné služby ukazují, že v současné situaci lze přistoupit ke krizové situaci reportážně, publicisticky, se snahou o základní typologii příběhů, nebo v konkrétním zvoleném rámci i analyticky. Je nutné téma neopouštět a klást si i otázky mravních a morálních hodnot naší občanské společnosti; toho, jak je dlouhodobé omezení svobod a práv občanů dáváno do souvislosti s hodnotami zdraví, vzdělávání a smysluplného životního pocitu.